Trilogie o psech

Díl prvý: Metráček.Když vlastníte čivavu, takovou tu čipernou zmenšeninu psa, nevíte dne ani hodiny.

Netušíte, že o ni můžete kdykoliv přijít. Musíte být pořád ve střehu. Představte si, že je třeba leden a na chvilinku vysvitne sluníčko. Po sněhovém, mrazivém prosinci působí sluneční svit jako balzám na duši. Jako pramínek čiré vody, jenž vytryskne uprostřed pouště a zachrání život žíznivého. Lednové slunce je proto tak vzácné, protože vám tak trochu připomene jaro. Vyláká vás ven. Na procházku do příměstského parku, čivavu berete samozřejmě s sebou. Toužíte zhltnout co nejvíc z té nenadálé sluneční lázně. Kolem vás zurčí potůčky tajícího sněhu. Čivava vesele poskakuje, evidentně sdílí vaše nadšení z příjemné změny počasí. Už to, že kráčíte po holé zemi a nebrodíte se sněhem, vnímáte jako malý zázrak. Idylku ruší jen dunění tramvaje brzdící před zastávkou, kterou musíte nevyhnutelně minout cestou do parku. Vnímáte ho jen okrajově, poslední stigma civilizace před vstupem do ,,náruče přírody“ a tak ani neslyšíte funící, rychle se blížící, hrozbu. Metrákového chlapa, dobíhajícího onu tramvaj, která mezitím zastavila a právě otevřela cestujícím své nitro. Pak už je vše dílem jediného šíleného okamžiku. Osudového zkratu, jenž zvrátí životy všech zúčastněných. Pan Dobíhající, hnán vpřed oslepující touhou stihnout svou tramvaj, nečumí na cestu a vašeho psa zašlápne. Zrovna, když koná potřebu. Ještě po něm uklouzne jako po šlupce od banánu. Váš mazlíček nestihne ani zakňučet. Když ta hora masa, dopadne svou obrovskou zadní částí na zem, ozve se ohlušující rána. V přilehlých okenicích zadrnčí skla. Stojíte nad tím, bolestnou grimasou zkřiveným, tlustým ksichtem (pán si zjevně narazil kostrč), ještě v ruce držíte vodítko, jehož druhý konec už nepopotahuje váš dlouholetý psí kamarád, srší z vás blesky a máte sto chutí to hovado do toho ksichtu nakopnout.

Díl druhý: Dobrodružná výprava.

Když máte děti, takové ty roztomilé zmenšeniny člověka, nevíte dne ani hodiny. Musíte být pořád ve střehu. Když je třeba leden a zrovna na chvilinku vysvitne sluníčko, vyláká vás to ven. Po sněhovém, mrazivém prosinci působí sluneční svit jako balzám na duši. Jako pramínek čiré vody, jenž vytryskne uprostřed pouště a zachrání život žíznivého. Lednové slunce je vzácné, tak trochu vám připomene jaro. Vyrážíte na výlet – na nedalekou zříceninu hradu. Děti samozřejmě berete s sebou. Toužíte zhltnout co nejvíc z té nenadálé sluneční lázně. Kolem vás zurčí potůčky tajícího sněhu a děcka vesele poskakují. Evidentně sdílí vaše nadšení z příjemné změny počasí. Už to, že kráčíte po holé zemi a nebrodíte se sněhem, vnímáte jako malý zázrak. Aby to děti bavilo ještě víc, nazvete celou akci dobrodružnou výpravou. Ironií osudu zprvu ani netušíte, jak moc dobrodružná ve skutečnosti bude. Když spatříte opuštěného psa, rotvajlera, který běží směrem k vám, zbystříte. Rychle se blížící přízrak pekel vás nemůže a ani nechce minout. Nejděsivější možná noční můra ožívá. Zaútočí na nejslabšího člena výpravy. Na vašeho nejmladšího, sotva čtyřletého synka. Zakousne se mu do ramene. Zpanikaříte. Srdce až v krku. Vládu nad vaším tělem přebírají instinkty. V jediném okamžiku skočíte na psa a zabodáváte do něj nůž, který jste si vzal s sebou na pomeranče. Jednou. Dvakrát. Ještě mu pro jistotu podříznete hrdlo. Všude stříká krev. Kluk hrozně řve. Bolí ho to. Psa už ne. Je vám ho líto. Kluka samozřejmě, především, ale psa taky. Svým způsobem. Normálně máte psy rád. Ruce se vám chvějí tak, že si nemůžete ani zapálit...uff.. tak ještě zavolat sanitku a můžete se v klidu sesypat.

Díl třetí: Telepatie

Když je leden, starý šaman sedává v houpacím křesle, v ruce obvykle polodopitého lahváče a znuděně pozoruje obrazce, kterými mráz vyzdobil okna. Prkenná podlaha jeho srubu rytmicky vrže a on se ve vzpomínkách vrací do léta...loňského... předloňského... před 20 lety. Byli s jedním opravdovým kámošem na čundru v západních Tatrách. Nádhera. Jenže, když se vám horkem nafouknou vepřové konzervy, přestanou být Roháče tak přívětivé. Denně urazíte třicetikilometrovou túru po horských hřebenech, plnou polní na zádech, to člověku vyhládne. Přemýšlíte, jestli máte pokračovat o chlebu a na zítřek plánovat výstup na Křiváň, nebo sestoupit do údolí a doplnit zásoby v konzumu ,,na dědině“. Když v tom vám pán Bůh nadělí psa. Sešle vám ,,v ústrety“ jezevčíka. Potkat ho těsně pod hřebenem, mezi metrovou klečí, na vás vskutku působí jako nadpřirozený úkaz. Je přátelský. Vesele vrtí ocasem a hned by vás olizoval. Vy však jeho projevy náklonnosti opětujete jenom chladně. Vyměníte si s kámošem několik pohledů a beze slov zjistíte, že spolu sdílíte neodolatelnou touhu chopit se náhlé příležitosti a ukončit několikadenní frustrující masopůst. Vaši mysl zahltí vzpomínka na vůni mastné pečínky. Hubu máte plnou slin. Říká se o psech, že dokáží vycítit, když se přiblíží jejich konec. Tenhle to nepoznal. Kámoš, který pravidelně trávíval prázdniny u dědečka na vsi, se od něj naučil mnoho užitečných dovedností. Třeba vykuchat a stáhnout králíka. Zhostil se svého úkolu i zde v divočině a třebaže na psu, v pravdě mistrovsky. Za necelou hodinu už holou svalovinu jezevčíka na roštu olizovaly plameny. Když dobře víte, že je v národním parku zakázáno rozdělávat oheň, moc nepřikládáte, aby to tolik nečoudilo. I takovou menší pečínku pak pečete celý den. Máte spoustu času přemýšlet. Pomalu vám dochází, jak hrůzný čin jste spáchali. Neustále se vám vrací ještě stále živá vzpomínka na toho veselého nevinného tvora, který bídně zhynul vaší vlastní rukou. Hryže vás svědomí. Začnete kopat hrob. Jde to těžko. Tatranské podloží je kamenité a skalnaté. Kámoš si povzdechne, nechápavě zakroutí hlavou, uhasí oheň a jde vám s tou hrobařinou pomoct. Opět bez jediného vysloveného slůvka... měl hezký a důstojný pohřeb. Jenom kříž mu na hrob nedáte, protože odmítnete plýtvat Kristovým znamením na zvířatech. Na cestu do psího nebe mu tedy alespoň zazpíváte. Rosu na kolejích. Obřad pak volně pokračuje smuteční tabulí. Sníte poslední zbytky chleba. Výstup na Křiváň budete muset ještě o jeden den odložit. Zítra přece jenom budete muset vyrazit do konzumu.