Regrese do květnového deště

První, co jsem spatřil, když jsem se probudil, byly zmuchlané ohyby polštáře. Ucítil jsem vlhko na tváři. Rychle jsem se posadil. Mokrá, propocená skrvna zabírala dvě třetiny jeho povrchu. Sakra, co se mi to dneska zase zdálo?

Zapomněl jsem, ale muselo to být hodně dramatický.

Davy promovaných psychlogů a psychiatrů, v čele s Freudem a C.G. Jungem, si už skoro jedno celé století lámou hlavu s otázkou, k čemu vlastně sny jsou. Jakou maj funkci? Odkud se berou, jaký nám přinášejí užitek? Já si myslim, že sny až zas tak tajemný nejsou. Jenom všichni podceňují jejich ,,zapomínací“ funkci. Dle mého názoru jsou sny jenom taková utilitka, která defragmentuje mozek, vymaže přebytečný vzpomínky. Kapacita lidský paměti není neomezená, uvolní se tím místo pro nové vzpomínky.

Začala mě bolet hlava. Mozkové závity, neochotně pomalu se roztáčeje směrem ku bdění, se zadrhly o zbytky alkoholového opojení. Kocovinka je tu. Chvilku to trvalo než pověstným oknem pak přece jenom začaly prosvítat první vzpomínky, ale ta chvilka, ten kratičký okamžik zapomnění byl téměř opojný.

Regrese do minulého dne mě vrátila na Husitskou. Svítili lampy, vytvářeli nažloutlé oázy prachu a špíny. Zbytek zaplivané ulice milosrdně zakryla tma. Drobně pršelo. Šel jsem tudy snad po tisící. Patnáct let jsem v těchto končinách pracoval. Tři roky bydlel. Jenomže to bylo kdysi. Už jsem tady dva roky nebyl.

Otvíraly se mi starý jizvy. Dávno pohřbený vzpomínky nečekaně vyplavaly na hladinu a krvácely. Duše se scvrkla. Bylo mi tak teskno, že jsem mimovolně přidal do kroku, abych byl co nejdřív pryč. Přitom se mi v té době nedělo relativně nic strašnýho. Možná, že jiní lidé by to ohodnotili jako šťastné období.

Jenže, lidskej život je slzavý údolí.

Tohle, když si uvědomíte, tak ten svět je najednou veselejší. I ten můj najednou zářil v jasnějších barvách. Chmury byly pryč. Jistě po šesti pivech vám něco podobnýho řekne asi každej, ale já si myslím, že to nebylo jenom tim. Regrese do minulosti nikdy neodpovídá realitě. Vždy nám promítá už jenom zkreslený obraz. Jednak na minulost nahlížíme s odstupem, bez emocí, takže rány osudu už to tolik nebolí, protože se nás to už tak nějak netýká, ale hlavně: na spoustu důležitých dílků skládačky jsme už zapomněli.

I lidi v autobuse vypadali najednou tak nějak jinak. Prohlížel jsem si je pozorně. Evidentně všichni zapomínali.

Mladá maminka, prsa nalitý mlíkem, visící nade mnou na tyči a klátící se v zatáčce jako prapor ve větru v šílené noční jízdě, slastně zapomínala, že je svobodná matka a že se vrací z druhého, třetího zaměstnání, aby horko těžko uživila sebe a to děťátko, který notabene celý dny hlídá babička, nebo kamarádky.

Naproti mně na dvojsedačce zase starší pár v nekonečném tichu zapomínal, jak to kdysi bylo krásný, když byli mladý a doopravdy jeden druhého milovali.

Kouknu ven do deště. Venku ,,U Fandy“ pod Negreliho viaduktem zvrací chlap, vzřezení bezdomovce. V těchto končinách jistě ne neobvyklý výraz – ten chlap už určitě zapomněl úplně na všechno. Na vlně definitivní svobody, absolutně odpoutaný od minulosti, patrně dosáhl vrcholu delirické nirvány. Jestlipak se cítil konečně šťastný?

Čtu teď takovou knížku. Jmenuje se ,,Holotropní dýchání“. Psychiatr Stanislav Grof v ní popisuje meditační techniku, kterou vyvinul společně se svou manželkou Christine a která vrací lidi do minulosti. Otevírá brány do podvědomí. Dokáže exhumovat traumatické zážitky z dětství, vzpomínky na porod včetně prenatální fáze života v matčině lůně a dokonce údajně vyvolává vzpomínky na minulý životy.

Já si myslím, že je to nesmysl. Ne, že bych snad něvěřil, že je hypnotická regrese možná, nebo že bych snad pochyboval o erudovanosti pana Grofa, ale …

... brány do nevědomí by měly zůstat zavřený. Bůh věděl, proč je zavřel. Traumatických zážitků si dopřáváme dost i v tom kraťoučkým období, na které si ještě pamatujeme.

Lidskej život je , sám o sobě dostatečně, slzavým údolím.

(Sakra, mám takový neurčitý pocti, jestli jsem už tuto patetickou frázy jednou nepoužil? Někdy? Někde?)

Každopádně věřme, že spánek má kromě blahodárných fyziologicky regenerativních účinků, také důležitou psychoterapeutickou funkci.

Zapomínací.

Spěte sladce a hlavně: nezapomínejte zapomínat. :-)