Pramen nikdy neutuchající touhy

Adam byl poslední muž. Už padesát let se na světě rodily jen ženy. Vedlejší účinek léčby neplodnosti, nebo důsledek války vedené tajnými zbraněmi? Nevěděl. Už když se narodil, byl genetickou kuriozitou. Naprosto vzácným, ojedinělým výskytem chromozomu „Y“. Lidstvo pomalu vymíralo po meči a on byl jeho jedinou nadějí. Pochodní ve tmě.

Hýčkali si ho, rozmazlovali, jenže veškeré jeho snažení bylo marné. Osud byl nesmlouvavý a ať se snažil sebevíc, stejně vždycky zplodil akorát další dceru. Zas a znovu holčičku. Postupně zestárl a to nekonečné čekání na mužského potomka ho přestalo bavit . Ba ani ze samotného aktu plození už neměl pražádného potěšení. Něha se změnila v povinnost a zhořkla. Od pondělí do pátku, v zimě, v létě, na jaře i na podzim, pořád to samé. Nahoru a dolu. Dólu a nahoru, výstřik.

Děkujeme, přijďte zítra.

Pořád ta samá rutina. Studánka, do které padal a zas se vynořoval, zas a znovu, do kolečka dokola, až se v té studánce utopil. Nedalo se to vydržet, to nekonečné svádění, laskání a milování. Jednoho dne nadobro zvadl. Pochodeň naděje vybledla a zhasla. Naprosto zahanbený a vyčerpaný se uchýlil k životu o samotě.

Před deseti lety.

Poslední dobou ho i ta samota zmohla. Večer, co večer truchlil v beznaději. Včera a dnes a zítra zas....

...samota se mísí s trpkou chutí čaje, práská s hořícím dřívím v krbu, nakazila i temnotu blížící se noci. Je cítit všude. Sedí za oknem, na kredenci. Přikrytá prkýnkem na záchodě.

Adam vstane, projde se po místnosti. Jen tak, aby rozproudil nudu. Jedno bezduché kolečko, od dveří, kolem gauče a reprodukce Dívky od Renoira. Dále k oknu. Jen jedno kolečko, než se zase svalí zpátky do křesla. Jenže cestou potká klavír. Trochu ho to překvapilo. Věděl, že tu je. Ostatně byl tu, už když se sem nastěhoval, ale protože na něj nehraje (ani na něj hrát neumí), skoro už na něj zapomněl. Byl pro něj jen kusem nábytku. Truhlou, ke které ztratil klíč. Víko od kláves pokryté souvislou vrstvou šedého, jemného prachu. Ještě do ní ukazováčkem nakreslí dlouhou, ledabylou čáru, než podlehne náhlému pokušení zahrát si. Razantně odklopí víko. Klavír zaduní, zívne, jakoby se právě probudil z mnohaletého spánku.

Do-re-mi. Ukazováčkem pravé ruky nesměle stiskne pár kláves. Zní to rozladěně. Zkusí ještě zahrát dva takty... ovčáci, čtveráci.... ba že, je to falešně. Trochu rozmrzele zas přibouchne to víko zpátky, ale v hlavě se mu už rodí plán. Je pevně rozhodnut: naučí se na to hrát. Nic světaborného, aby si mohl zahrát jen tak pro radost. Aby zabil čas. Ukrojil těm nekonečně dlouhým osamoceným večerům. Zítra ráno - až vstane, zavolá do města a objedná si ladiče.

Vlastně ladičku. Čekal, že přijde vetchý stařeček, archetypální prototyp všech ladičů, vysloužilý koncertní virtuos, který si k penzi přivydělává laděním pian. Byl naprosto překvapen vzhledem té bytosti, která mu přišla zprovoznit jeho instrument - přišla dáma. Energická zralá žena. I když už trošku starší, stále atraktivní. Dokonalý vzhled, dokonalá postava. Obdivuhodný tvor - a zřejmně také obdařený hudebním nadáním. Jinak by přece nemohla obstát v roli ladiče pian. To má tak, někdo štěstí, pomyslel si. Štěstí je, bylo a bude vrtošivé. Když už si na někoho zasedne, tak plnou vahou. Ostatní, ať si puknou závistí. Pevné boky, bujaré poprsí, až přebujelé (ale no tak, tam se dámám přece nekouká). Kdysi určitě musela být krásná, podle nejpřísnějších měřítek a dnes? I přes přibývající vrásky mu připadala pohledná. Navíc zrzka. A pro zrzky měl vždycky slabost.....

... probudila se v něm znovu dávno vyhaslá touha, a to tak, že s neskonalou razancí. Už je to tady, pomyslel si. Celé roky se děsil toho okamžiku, ale zároveň k němu vzhlížel jako k jediné naději. Snad se i na něj těšil. Kupodivu v něm to náhlé a nečekané vzplanutí probudila bytost, u které by nejméně čekal, že v něm dokáže probudit jakýkoliv cit - postarší dáma, která by mohla být jeho matkou. Nicméně, stalo se. Snad to bylo tou samotou. Od první chvíle, kdy ji spatřil, od prvního okamžiku, mu v hlavě šrotovala jedna rozpustilá myšlenka.

Jaké to asi je, dělat to s padesátkou?

Pak si ale vzpomněl na doby svého sexuálního otroctví a snažil se ten gejzír citů zkrotit, zapudit tu myšlenku. Choval se ke své návštěvě chladně. Sotva pozdravil, uhýbal pohledem (bál se, aby v jeho očích nezahlédla vášeň), bez zbytečného vysvětlování ji posadil ke klavíru a s omluvou, že má hodně práce s večeří, zmizel v kuchyni.

Testosteron se v něm vařil. Musel si dát něco na uklidnění. Exhumoval láhev skotské, (dědictví po gentlemanských předcích - o samotě nikdy nepil) a nalil si panáka. Sakra. Zarazil se, ještě než ho donesl k ústům. Pozná na mě, že jsem pil. Budu vypadat jako lakomec.

...postavil sklenici zpátky na stůl, zlatavá hladinka se rozhoupala....

….musím jí nabídnout také, je to slušnost...

...ještě se trochu kolébala, když doléval druhého panáka....

... stejně nebude chtít....

V tom začala hrát hudba. Z dálky, jakoby ze sna. To už to opravila? Ta se vyzná.

Když se konečně doplazil do pokoje, zůstal stát v němém úžasu. Její prsty splynuly s klávesami, vedeny nitkami paprsků zapadajícího slunce, které skrze ni znovu oživilo dřevo prachem zapadaného klavíru. Hudba byla tak nádherná, že i slunce zatajilo dech. Těsně nad horizontem se na chvíli zastavilo. Oddálilo svůj úmysl zapadnout, jen aby mohlo svítit na ni a stát se divadelním reflektorem, který jediným kuželem světla osvěcuje sólistu na jinak temném pódiu..

Adam jen mlčky stál a poslouchal. Tiše hleděl na to ztělesnění Euterpé.

,,Mů..,“ zakoktal se, zdráhaje se rušit ten vzácný okamžik, ,,můžu vám nabídnout malé občerstvení?“

,,Čajkovskij, klavírní koncert b moll, “ řekla a chrstla do sebe toho panáka.

Pak hrála dál.

,,Ježek, Bugatti step. Dala bych si ještě jednoho, prosím.“

Gershwin, Chopin, Mendelssohn, Dvořák, znova Čajkovskij. Hrála výhradně mužské skladatele a večer příjemně plynul ku půlnoci. Žhavé půlnoci, jak doufalo Adamovo podvědomí, i když tak trochu proti jeho vůli. On naléval a poslouchal, ona hrála....

Pokaždé, když dohrála úryvek dané skladby, ukápla jí slza a požádala o dalšího panáka...

Pak najednou přestala hrát, nemaje více sil, whiska jí už stoupla do hlavy, definitivně zatemnila notový part.

,,Ach vy, muži. Chybíte mi...“ ,

Zvedla se, že odejde. Tentokráte sklopila oči k zemi ona.

,,To piáno nebylo rozladěné. Nepotřebovalo naladit,“ řekla jen a ...

Nechtěl, aby odešla. Už nikdy nechtěl být sám. Všechno se v něm vzedmulo, celé jeho tělo toužilo ji zdržet. Už nikdy se nechtěl utápět v samotě. Musel jí za každou cenu zastavit.

,,Počkejte ještě...“ kvapně se rozhlížel po místnosti, hledal nějaký důvod, který by ho opravňoval ji zdržet.

,,Hrajete šachy?“ Nasadil grimasu ,,psí očka“. Tajnou a účinnou zbraň mužů, nejtěžší kalibr, zasahující ženská srdce přímo doprostřed.

,,Ach, vy muži.“ zopakovala a vrhla se mu kolem ramen, jakoby na to čekala. ,, Chybíte mi.“

Z očí jí tekly slzy, teď už proudem.

Garde.

Pár tanečních kroků, hudba ještě visela ve vzduchu, než přiopile zavrávorali a společně se zřítili na gauč. Ještě než jí však stačil svléknout blůzku, usnula mu, udolaná tou skotskou. Přijal to s úlevou, neboť si nebyl jist, jestli by i on byl v tomhle rozpoložení něčeho schopen. Přinesl peřinu, láskyplně ji přikryl.

Pak ještě přiložil do krbu, srovnal šachové figurky a šel si lehnout do křesla, nechávaje se uspávat nepravidelným praskáním hořícího dřeva.

Když usínal, v hlavě se mu dokola přehrávala vyřčená slova. Ten její stesk po mužích.

A pak mu to došlo. I jemu schází chlap. Kamarád. Někdo, kdo by s ním jen tak poseděl u piva a poklábosil o fotbale, nebo o politice. Někdo, komu by se mohl pochlubit, jakou dnes sbalil luxusní kost ...

Někdo, kdo by si s ním třeba zahrál ty šachy....