Ne má, ale tvá vůle staň se

(aneb otevřený dopis řediteli Zeměkoule.................................................... )

Vážený pane řediteli Zeměkoule,
nejvzácnější pane Bože,
drahý Otče předobrý,

co nejpokorněji Vás tímto žádám, aby jste laskavě přestal s těmi Vašemi rádoby vtipnými ,,kanadskými žertíky“. Zároveň ale plně respektuji Vaše právo Boha Všemohoucího je uskutečňovat a rovněž mi dovolte vyjádřit naději, že mě nebudete za napsání těchto řádků nijak v budoucnu penalizovat.

K napsání tohoto dopisu jsem se dlouho odhodlovál. Poslední kapkou, kterou přetekl pohár mé lhostejnosti k lidskému neštěstí a k způsobu, jakým Vy rozdáváte karty osudu, byla kniha Miloše Doležala ,,Jako bychom dnes zemřít měli.“

Možná se Vám bude zdát použití termínu ,, kanadský žertík“ v kontextu s událostmi kolem tkzv. ,,Čihošťského zázraku“ poněkud nepatřičné, vězte ale, že já jej shledávám naprosto trefným. Dovedu si totiž představit zábavně vytřeštěné oči farníků, roztomile zmatený výraz jejich tváří, když v neděli 11.prosince roku 1949 na konci nijak zvlášť plamenného kázání kněze Josefa Toufara, který ukazujíc ke krucifixu, řka ,,zde ve svatostánku je náš Spasitel“, se tento z dosud neobjasněných příčin zakýval ze strany na stranu a po té setrval nakloněn v nepřirozeném úhlu ještě několik dnů; absolutně nedbav gravitačních zákonů.

Protože ani v nejmenším nepochybuji, že v tomto úkazu měla prsty Vaše velectněná Všemohoucí ruka, nikoliv podvodný mechanismus, jak se nám po desetiletí snažili nakecat posluhovači komunistické diktatury, rozhodl jsem se vytknout Vám tuto neuváženou, lehkomyslnou a bohužel v naší zemi téměř ojedinělou připomínku Vaší existence. Jako vševědoucí jste musel vědět, že si to soudruh generál Čepička nenechá jen tak líbit, a tudíž, že příslušníci Statní bezpečnosti půjdou po nebohém faráři Toufarovi, jak honící psi po zajícovi a že ho ten surovec Mácha ve Valdicích v únoru následujícího roku nakonec utluče.

Pakliže jste chtěl nějak vyjádřit Vaši spoluúčast na bohoslužbách pátera Toufara, měl jste tak učinit o čtyři roky dříve, v neděli 2. září 1945. Jistě, jsou to jen spekulace, ale možná by se pak v ten den nekonal onen nešťastný vzpomínkový akt v Kobylím dole, anebo konal, ale s menší účastí obyvatelstva. Snad by pak nedošlo k tak strašlivé tragédii během slavnosti, při níž byla odhalena pamětní deska tří za války zastřelených partyzánů a to přímo na místě vzpomínané přestřelky s jednotkami SS. Lze se totiž domnívat, že při čestných salvách partyzánské čety z Chrudimi, by pak nedošlo náhodnému přestřelení drátu vysokého napětí, prostě protože by za účasti méně početného davu střelci stáli jinde, blíže k pomníku.

NAVÍC UVÁŽÍM-LI míru pravděpodobnosti, s jakou lze úplnou náhodou pietní salvou trefit drát o průměru cca centimetrů ve výšce několika metrů (kdyby se někdo chtěl trefit úmyslně, zcela jistě by minul!!!!), nemohu se zbavit dojmu, že šlo o Váš další trapný pokus o žert, který měl být tentokráte provázen ohnivými efekty elektrických výbojů v atmosféře, že?!?!

Dovoluji si Vám připomenout, že jste špatně odhadl délku přestřeleného drátu a tím pádem i jeho následné místo dopadu. Bohužel spadl do davu, upřímně vzdávajícímu hold svým hrdinům, odpůrcům fašistické invaze. Jak jistě víte, následkem této Vaší nedbalosti (sice jistě neúmyslné), zahynulo ve strašných bolestech a za zápachu škvařeného masa 8 lidí včetně čtyř náctiletých studentů a jedné pětileté skolačky.

Když už jste měl potřebu něčím pohnout v poválečném, zbídačeném Československu, měl jste vychýlit dráhu oné nešťastné střely.

S přesvědčením, že si na příště podobné výstřelky odpustíte a s modlitbou za lepší zítřky,

Vám bezmezně oddaný

Stanislav Salvet

P.S. Ne má, ale Tvá vůle staň se!