Kavalíři nevymřeli

Jak nádhernými slovy lze vyznat lásku! Adama naprosto nadchl způsob, jakým se v románu Tři mušketýři dvořil vévoda Buckingham francouzské královně Anně Rakouské. Zaujala ho slova, která vložil pan Dumas do úst vévody...

... žádné ,,zlato, pojď na to”, tohle bylo opravdu důstojný projev námluv, hodný toho citu, hodný kavalíra. A pro čtenáře - vrcholný literární zážitek

Adam si byl jist, že kavalíři tutově ještě nevymřeli. Věděl, že muž, který touží po tom jediném, je schopen všeho, všech lstí a úskoků, určitě je také schopen hrát hru na romantiku. Chtěl si jen vyzkoušet, zda by moderní žena na prahu 21.století podlehla slovům klasika francouzské literatury století devatenáctého, romantickým svodům, stejně, jako jim kdysi podlehla královna Anna. Naučil se příslušný text nazpaměť a vyrazil na lov. Měl to být jenom takový žert. Dokonce už měl pro svůj literární experiment vyhlédnutou oběť. Večer chodíval běhat do parku, tužit ducha i tělo, překonávat sám sebe, posouvat hranice své výkonosti. A během toho běhu si několikrát všiml, že v tom lesíku neběhá sám a že tam s ním, či spíše kolem něj, běhá také něco krásného.

Krom toho, že kolem sebe občas proběhli, se jednou dokonce nedaleko sebe vydýchávali.

Ruce nad hlavu – nádech. Hluboký předklon – výdech.

Ve fázi nádech se na něj nejednou usmála.

Eva: Ten večer se do kecek přímo těšila. Měla za sebou perný den v práci. Neustálé potíže s obludnými egy nadřízených ji málem vehnaly do temnot deprese. Potřebovala se z toho dostat. Potřebovala ten stres vypotit. Utéct mu. Nepříjemný liják sice ještě ochlazoval už tak dost mrazivý listopadový večer, ale ani to ji nezastavilo. Ani na chvíli nezaváhala. Sotva přijela domu, shodila ze sebe kostým, manažerské to brnění, navlékla se do sportovního a vyrazila.

Vůbec jí nenapadlo, že ve spoře osvětleném parku na ní může číhat nějaké nebezpečí. Zpráv o činech deviantů jsou sice plné noviny, ale člověk si tak nějak nepřipouští, že by se to mohlo stát právě jemu.

Když vybíhala do druhé míle své trasy, vybafl na ní chlap. Hrozně se ho lekla. Srdce měla až v krku. Chvíli na sebe jen tak mlčky hleděli. Jakoby si chtěla dodat odvahu, postoupila dva kroky dopředu.

A pak se stalo něco neskutečného.

Klesl na kolena do čvachtajícího bláta, vlasy zplihlé deštěm a protože už měl za sebou svou dávku kilometrů, vzduchem čpěl jeho pot. Byl prostě neodolatelný. Než mu v tom mohla zabránit, zmoklými rty, navíc obrostlými strništěm, políbil lem jejího roucha.

,,Vím, že jsem blázen, úplný šílenec, když jsem uvěřil, že by se mohl vznítit sníh a rozohnit mramor. Jenže když člověk miluje, snadno uvěří v lásku. Má cesta ostatně nebyla úplně marná, protože vás vidím.“

Byl jí nesympatický už od pohledu a vůbec na takové legrácky neměla náladu. Křečovitě se mu vyškubla a bojácně ustoupila dozadu. Chtěla něco říct, snad aby vyjádřila svůj odpor, slova však zůstala nevyřčena. Uvízla v ústech. Zírala na něj s otevřenou pusou.

,,Mluvte paní, mluvte královno! Něžnost vašeho hlasu zakrývá tvrdost slov. Mluvte o hříchu, ale hříchem je rozdělovat srdce, která Bůh stvořil jedno pro druhé.“

Pomalu se začala vzpamatovávat. Přestala se bát. Celá ta scéna ji připadala trapná.

,,Pane, já jsem vdaná.“ Nebyla to pravda. Vždycky ale takhle odpálkovávala dotěrné nápadníky. ,,Vůbec vás neznám! Nikdy jsem vás neviděla!“

,,Také jste mi nikdy neřekla, že mě nemáte ráda. Říci mi taková slova by bylo velice nevděčné. Povězte mi, kde najdete lásku podobnou mojí, lásku, kterou nedokáže zmoci ani čas,ani odloučení, ani beznadějnost, lásku, která se spokojí se ztracenou stužkou, bezděčným pohledem a mimoděk proneseným slovem! Jsou tomu tři roky paní, co jsem vás spatřil poprvé a už tři roky vás takto miluji.“

Eva byla úplně promočená a byla jí zima. Docházela jí trpělivost a tak Adamovi skočila do řeči. Hlasitě a důrazně:,, Nechte toho, zanechte tý šaškárny! Nechte mě na pokoji!“

On však na její křik nedbal a pokračoval.

,, Mám vám říct, jak jste byla oblečená, když jsem vás uviděl poprvé? Chcete, abych podrobně popsal každou ozdobu vašeho šatu?“

Potřebovala to nějak ukončit. Neposlouchala ho, jen tam tak stála a přemýšlela, jestli když se otočí a půjde pryč, jestli po ní skočí. Jakoby četl její myšlenky, pokračoval ještě naléhavěji než předtím. Pořád ještě klečel v bahně a i když se rovněž začal třást zimou, jeho hlas zůstal neochvějný.

,, ano, ano. Když zavřu oči, vidím vás, jak jste vypadala tenkrát – a když je otevřu, vidím vás jaká jste dnes – ještě stokrát krásnější!“

,,To je šílenství,“ zašeptala, spíš pro sebe než pro něj. ,,Živit marnou vášeň takovými vzpomínkami je šílenství,“

,,A čím mám podle vás žít? Nemám nic jiného než vzpomínky. Ty jsou mým štěstím, mým pokladem, mou nadějí. Pokaždé, když vás spatřím, přibývá do šperkovnice mého srdce další briliant. Tento je již čtvrtý, který upouštíte a já zvedám, protože za tři roky jsem vás spatřil čtyřikrát – poprvé, jak jsem vám právě řekl...“

Otočila se, aby odešla. Snažila se nezrychlovat krok. Chtěla odejít důstojně.

,,Pamatujete si, jak krásná to byla noc? Jak sladký byl vzduch a jak voněl, jak bylo nebe modré a poseté hvězdami? Tenkrát se mi, paní, poštěstilo být s vámi o samotě...“

Vstal a šel za ní. A pořád si mlel tu svou.

,,...Když jsem k vám sklonil hlavu, cítil jsem, jak se vaše krásné vlasy letmo dotýkají mé tváře a pokaždé, když se jí dotkly, zachvěl jsem se od hlavy až k patě..“

Nevydržela to, dala se do běhu. Kdyby jí napadl, neubránila by se. Jediná šance bylo utéct.

,,Ach, královno, královno! Nedovedete si představit, jaká nebeská blaženost, kolik rajského štěstí se skrývá v takové chvíli. ..“

Běžel za ní. Dýchal jí na záda a tím jak se během zadýchával, jeho přednes byl čím dál více přerývaný.

,,Věřte mi, že ...za takový okamžik, ...za takovou noc …. jsem ochoten ...obětovat … své bohatství, … svůj osud a slávu...celý svůj život, který mi ještě zbývá.““

Slyšela jak jeho hlas slábne. Otočila se a přes rameno viděla, že se zastavil. Už jí nepronásledoval.

,,Kdyby jste mě milovala,“ křičel za ní, ,,viděla byste to všechno v jiném světle. Kdybyste mě milovala, bylo by to příliš velké štěstí a já bych přišel o rozum.“

Zůstal tam sám. Plískanice mu však nezabránila dokončit proslov. Stál sveřepě, jako špičkový herec v Shakespearově dramatu a dořekl to, co se naučil, už jenom tlumeným šeptem, už jenom páře, jež mu stoupala od úst.

,,Jestli jsem šťasten omylem, nebuďte tak krutá, abyste mě z něj vyvedla. Sama jste řekla, že jsem se dal vlákat do léčky. Možní v ní přijdu o život, protože od jistého času mám tušení – ač je to podivné – že brzy zemřu.“

Ještě chvíli hleděl do tmy. Do míst, ve kterých mu zmizela. Pak to vzdal a vyrazil také k domovu. Cestou si ještě brumlal poslední zbytek Dumasova textu.

,,Neříkám vám to proto, abych vás polekal, paní, opravdu ne. To co jsem vám pověděl, je dokonce k smíchu a věřte mi, že se podobnými sny vůbec nezabývám. Ona naděje, kterou jste mi naznačila, zaplatí všechno – i můj vlastní život.“

Střih.

Adam už byl doma, seděl počítače. Už byl vysprchovaný. Psal blog o setkání, které zažil před několika okamžiky. Obvykle zvuky z ulice nevnímá, ale policejní sirénu prostě nelze přeslechnout. Obzvláště, když byla následována dupotem těžkých bot, ozývajících ze schodiště domu.

Zatrnulo mu.

Někdo zazvonil. Šel otevřít. Tak to bylo rychlý. Policajti jsou tady fakt rychle – pomyslel si a v hlavě se mu už předtáčel film, ve kterém stojí v poutech před zamřížovanými, otevírajícími se dveřmi cely.

Chvilka napětí. Adrenalinek alespoň řádně promaže mozkový závity.

Uf! Planý poplach. Sousedka přišla vrátit půjčené cd. Dupot zmizel ve vyšších patrech paneláku. Policejní siréna nejdřív zeslábla v dálce a pak postupně ztichla docela.

Za to druhý den měl sklidit sladké ovoce svého trpkého experimentu. Tentokrát se polekal on, když jí náhle a nečekané spatřil, nevnímal totiž okolí - byl totálně zabrán do běhu.

Eva tu na něj čekala. Pořád trochu nesmělá. Prý o jeho slovech hodně přemýšlela...

..opravdové potíže měly teprve přijít. Adam byl totiž ženatý. Myslel na to, že utajovaná láska bývá složitá. Přináší málo radosti na to, než aby vyvážila problémy, které s sebou přináší. Uspokojovat vrtochy dvou žen, manželky a milenky, je peklo možná ještě horší, než si odpykávat trest odnětí svobody za pokus o sexuální obtěžování.

Zdroje: (kurzívou) A. Dumas - převzato z románu Tři mušketýři Autor obrázku v perexu je Maurice Leloir