Daň z příjmu je jedna z nejzaplevelenějších a nejméně logických daní v ČR. Říká se jí rovná, ale její obhájci tvrdí, že je progresivní díky daňovým slevám, jiní tvrdí, že je degresivní díky stropům na pojistné a principu superhrubé mzdy. Systém této daně v sobě obsahuje sociální dávku - daňové slevy a daňové bonusy jsou jakousi náhražkou přídavků na děti.
Navíc se ministr Kalousek snaží do systému zanést další unikum, a to je nižší čistá mzda z vyššího příjmu díky pevnému stropu na uplatnění daňové slevy.
Díky tomuto chaosu je systém daně z příjmu FO napadán jak zleva, tak zprava. Jak by měla vypadat daň z příjmu fyzických osob, aby měla logiku a naplňovala svůj smysl?
Ve své konstrukci vycházím z rozdělení spotřeby na nezbytnou, běžnou a luxusní. Považuji za nejvýše spravedlivé, aby ta část příjmu, která pokrývá luxusní spotřebu, byla zdaněna vyšší sazbou než příjem pokrývající běžnou spotřebu a ještě méně (nebo vůbec) příjem pokrývající nezbytnou potřebu.
Dále vycházím z toho, že část příjmu, která slouží k reprodukci pracovní síly nebo investici do budoucí pracovní síly (výchova dětí), by měla být uznána jako náklad na zajištění, dosažení a udržení příjmu, tudíž o tyto náklady by měl být snížen vyměřovací základ (zaměstnancům i živnostníkům). Pro jednoduchost lze stanovit paušální procento takto uznatelných nákladů, podobně jako mohou živnostníci využít paušální procento hrubých příjmů jako daňově uznatelný náklad.
Z konstrukce daně vyplývá že by dani měl podléhat sloučený příjem manželů (ekvivalent společného zdanění manželů), jinak by docházelo k neopodstatněným rozdílům při různě rozložených příjmech manželů. Dobře jsou tyto deformace vidět na návrhu pana Kalouska (strop na uznání daňové slevy), kde dva lidé s příjmem 50 tis. měsíčně si mohou uplatnit roční slevu na dani 50 tis. korun, ale v případě rodiny s jediným příjmem 100tis. Kč už jen 25 tis. Kč na vyživovanou manželku. Takže rodina se stejným příjmem dostane slevu o 25 tis. Kč nižší jen proto, že nositelem příjmu je jeden člověk.
V prvé řadě by neměla být rušena superhrubá mzda, evidence příjmu jako ekvivalentu ceny práce je správná. Chybné je ale dosavadní nakládání s daní - není možné daněmi zatížit tu část odvodu, která putuje do solidárního systému (na důchody, zdravotni pojištění, apod.). V praxi totiž dojde k tomu, že člověk odvádí daň z té části příjmu, která po přerozdělení v solidárním příjmu připadne někomu úplně jinému. Takže nejenže ten příjem později nevyužije pro sebe, ale ještě z toho zaplatí daň. To je nesmysl aktuální konstrukce superhrubé mzdy.
Postup výpočtu daně by měl být následující: Z celkového superhrubého příjmu domácnosti by měla být nejdříve odečtena část na vlastní reprodukci pracovní síly a výchovy dětí, např. 5% na osobu (7% pro singles). Takto snížený příjem by měl být vyměřovacím základem pro odvody do solidárních systémů (sociální, zdravotní apod.)
Dále by měly být odvedeny peníze do solidárních systémů (důchody, zdravotní pojištění, příspěvek na politiku zaměstnanosti). Tyto odvody nemohou být zatíženy daní z příjmu. Zbytek po odpočtu částek na reprodukci pracovní síly a výchovu dětí a odvodů do solidárních systémů by byl vyměřovacím základem pro daň z příjmu.
Pásma pro progresivní zdanění by byla stanovena podle počtu členů domácnosti, např. 1. pásmo na nezbytnou potřebu by bylo stanoveno na 5 tis. Kč na osobu, pásmo pro běžnou spotřebu by končilo na 15 tis. na osobu.
Sazba daně z příjmu pokrývajícího nezbytnou potřebu, by byla např. 5%, pro běžnou spotřebu 25% a pro luxusní 45%. Žádné další daňové odpočty a bonusy nejsou potřeba, to je sociální dávka, která v dani z příjmu nemá co dělat.
Tímto postupem by byl narovnán vztah mezi daňově uznatelnou investicí do tzv. lidského kapitálu na straně zaměstnavatelů a daňově neuznatelnou investici na straně rodičů dětí - tato investice by nově měla charakter daňově uznatelného nákladu. Dále by zaměstnanec měl přehled o celkové odměně za práci, čímž by se projevil rozdílný přístup k odvodové zátěži zaměstnanců a osob samostatně vydělečně činných - umožnilo by to sblížení odvodové zátěže obou skupin pracujících a snížení atraktivity švarcsystému.
Budoucí modifikace odvodů do solidárního systému (stropy pojistného apod.) by neměly vliv na pokřivení míry zdanění. Nastavení progresivního zdanění by nepostihovalo rodiny sice s vyšším jednotlivým příjmem, ale využívaným na obživu více osob (včetně dětí). Progrese zdanění by tedy reflektovala skutečnou životní úroveň (příjem na hlavu) a ne pouze výši jednotlivého příjmu. Systém by navíc mírně finančně zvýhodnil sezdané rodiče a mohl by tím přispět ke zmírnění trendu rozpadu tradičního manželského soužití, kdy dnes se 40% dětí rodí svobodným matkám.
