V důchodovém systému je skryta jedna velmi nenápadná diskriminace rozvedených žen. Zatímco při rozvodu je provedeno často krvavě vybojované rozdělení společného jmění manželů (SJM), zcela stranou zůstává vypořádání budoucích nároků na důchod.
Představme si modelovou situaci velmi dobře vydělavajícího partnera a jeho manželky, která postupně během 12 let pečuje o 3 děti (pro šťouraly: společné děti). Partner se manželky nabaží, najde si mladší krasavici, manželce nechá půlku společného jmění a poctivě platí alimenty.
Je to dost? Není, protože během společného života si muž (partneři v opačném gardu nechť prominou zjednodušení) díky výrazně vyššímu příjmu (součásti SJM) vytvořil i výrazně vyšší nárok na důchod z průběžného systému. Bylo by tedy správné, kdyby v případě rozvodu se dřívější příjem manželů rozdělil pro účely výpočtu důchodu v budoucnosti napůl.
Aplikaci tohoto opatření mírně komplikuje řešení pomocí náhradních a vyloučených dob za péči o dítě, ale nějaký postup pro uplatnění tohoto principu by se určitě našel.
Tímto opatřením by se snížil budoucí důchod muže a zvýšil budoucí důchod ženy. Pro ženy matky by to pak znamenalo posílení jistoty, že (omluva za staromódnost) pokud dají svému muži děti, že to nebude za cenu bídy v důchodu, pokud je muž zavrhne.
