Mistrovskými daňovými kouzly dokáže ministr Kalousek snížit reálnou životní úroveň populace a současně zvýšit čisté mzdy a snížit zdanění práce. Jak je to možné? Odpověď je v následujícím textu.
Odpověď ministra financí Miroslava Kalouska na můj článek (viz včerejší příspěvek v blogu) v Právu:
Barevně jsem vyznačil mé komentáře k odpovědi ministra.
Sociolog Pavel Rusý požádal ve svém komentáři „Vládní daňová reforma – viděno očima laika“, o vysvětlení návrhu daňové reformy. Velmi rád mu jej poskytnu.
Především by se měl seznámit s prezentací, kterou nalezne např. na webu Ministerstva financí. Ačkoli Pavel Rusý zpochybňuje, že se sníží zdanění práce (nezpochybnil jsem, pouze jsem položil otázku, zda touto metodou snižuje zdanění práce), výpočty uvedené v této prezentaci jej přesvědčivě vyvedou z omylu. Z ekonomického hlediska nemá smysl rozlišovat mezi formálně rozdělenými odvody zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnance zajímá, co mu přijde na účet (čistá mzda), zaměstnavatele zajímají celkové náklady práce (superhrubá mzda). To, co je mezi tím, a jak je to v zákoně rozděleno, nemá žádnou ekonomickou relevanci a není možné tvrdit, že se přidává zaměstnavatelům na úkor zaměstnanců. Mzda vzniká na trhu práce a je nesmysl se domnívat, že opatření formálně zaměřené na zaměstnavatele nebude mít vliv na zaměstnance a naopak. Je to stejné, jako kdybychom tvrdili, že změny sazeb DPH dopadnou jen na plátce a nikoli na spotřebitele. Koneckonců, opět se můžeme pouhým výpočtem přesvědčit, že čistá mzda se drtivé většině zaměstnanců zvýší.
Toto je velmi šikovná konstrukce. Ano, co je mezi čistou mzdou a superhrubou nemá relevanci (zvláštní je, že u zaměstnavatelů rozdělení nemá relevanci, ale u OSVČ tuto nedělitelnou část pan Kalousek klidně rozdělí na půl a jednu půlku promine...). Co ale má relevanci, je výše superhrubé mzdy, tj. celková odměna zaměstnanci za práci, která je rozdělena na solidárně placené služby (důchody, zdravotnictví, "pojištění" pro případ ztráty zaměstnání), daň a čistou mzdu. Snížením odvodů zaměstnavatele o 2,6 procentního bodu je snížena celková odměna za práci zaměstnanců, což dopadne do omezení těchto solidárních služeb nebo nutnosti je platit v hotovosti z čisté mzdy. Další kroky budou směřovat k postupnímu snižování odvodů zaměstnavatele a přesunu k přímému placení služeb zaměstnanci z čisté mzdy nebo nepřímými daněmi, což je totéž.
Finta spočívá v tom, že sice klesnou tzv. vedlejší náklady práce (díky snížení celkové odměny za práci), že sice někomu trochu stoupne čistá mzda, ale zároveň řadu dosud poskytovaných služeb bude muset platit navíc z čisté mzdy nebo v nepřímých daních, čímž skutečná čistá mzda poklesne. Je to poměrně nepřehledné, takže se to pokusím vysvětlit na konkrétním přehnaném zjednodušeném příkladě: bb
Reforma tedy splnila snížení vedlejších nákladů práce, snížení přímých daní, zvýšení čisté mzdy, ale stejně máte v reálu o 4 tis. Kč méně. Takže tohle kdo pochopí, má jasno ve strategii ministra financí, jak pozitivními kroky ožebračit populaci.
Sleva na dani, kterou si bude nově moci uplatnit každý zaměstnanec, má svou jasnou funkci. Zatímco nyní zaměstnanci bez daňově uznatelných benefitů dotují zaměstnance s benefity, nově se tato nespravedlnost odstraňuje. Kromě toho zohledňuje, že i zaměstnanci mají své výdaje na dosažení příjmů, třeba náklady na dojíždění do zaměstnaní. Výše roční slevy na dani (3 000 Kč) pak odpovídá dodatečnému výnosu ze zrušení zvýhodnění jednotlivých benefitů, tento výnos pak vracíme zaměstnancům zpět právě ve formě slevy na dani.
Další vynikající podraz na voliče. Zatímco dnes daňově uznatelné benefity jsou jakousi nadstavbovou subvencí nad celkovými náklady práce, zde je ministr financí přesune do daňové slevy (fiskálně neutrálně) a díky tomu opticky sníží zdanění. Opět velmi mazané, takže vysvětlím na přehnaném příkladu:
Zaměstnavatel umožní zaměstnanci bezplatně tankovat benzín v hodnotě 1000 Kč měsíčně. Přijde ministr financí a řekne, zákaz tankování benzínu, místo toho zaplatíš o 1000 Kč na daních méně. Pro zaměstnance je to nula od nuly pojde, ale ministr financí rozhlašuje do světa: "Jsem borec, dokázal jsem snížit daně lidem o 1000 Kč." A lid tleská. A pak ještě použije tentýž argument pro to, že všem mírně vzroste čistá mzda.
Pavel Rusý se ptá, proč je tato sleva pro každého stejná. Rozumím, že sociolog nemá detailní informace o správě daní, takže je potřeba uvést následující. (Ano, udělat ze mě idiota pan Kalousek umí). Nelze nakázat více než čtyřem milionům zaměstnancům, aby si začali vést účetnictví, přesně evidovat své náklady, vykazovat je finančním úřadům, které by je musely všechny kontrolovat. Takový systém by byl tak administrativně náročný, že by se stal naprosto nespravovatelným. Protože hlavním cílem reformy je úspora administrativních nákladů na straně poplatníků i státu, navrhujeme odečíst si z daně jednotnou částku.
Pan ministr velmi dobře věděl, co mám na mysli, z původního článku to bylo jasné. Nejde o to, aby si každý zaměstnanec vedl účetnictví s náklady, ale lze použít naprosto stejný princip jako u živnostníků, odpočet procentem příjmů. Je logické, u živnostníků i u zaměstnanců, že náklady spojené se zajištěním, dosažením a udržením příjmů jsou úměrné příjmům. Pokud bychom fixní slevu promítli do živnostníků, odpovídalo by to situaci, kdy by si každý podnikatel směl odpisovat např. náklady na auto jen do ceny Fábie v základu. A odečíst procento příjmu před zdaněním neznamená pro daně zaměstnanců žádný administrativní problém.
Škoda, že v kritice se nikde nedočteme o zvýšení daňového zvýhodnění na děti včetně tzv. daňového bonusu. Pak by Pavel Rusý nemohl napsat, že se „zvyšuje diskriminace rodin s dětmi.“ V této souvislosti bych jej rád odkázal i na zajímavou studii OECD s názvem Taxing Wages, kde se může dočíst, že Česká republika podporuje rodiny s dětmi přes daňový systém téměř nejvíce v Evropě. A tato podpora se bude dále zvyšovat.
Podpora dětí je obsáhlejší problém, k tomu napíšu něco v budoucnosti.
Co se týče rozdílu v odvodové zátěži živnostníků a zaměstnanců, v zásadě existují dvě cesty, jak lze situaci řešit:
1) Na příjmové straně – zvýšit odvody živnostníků a snížit odvody zaměstnanců.
2) Na výdajové straně – dávky z veřejných rozpočtů uzpůsobit skutečné odvodové zátěži.
Zvyšování daňové zátěže by způsobilo velký problém a existenční ohrožení drobných živnostníků, především řemeslníků, kteří mají vysoký poměr nákladů ke svým příjmům. Této skupině proto navrhuji výrazné snížení odvodové zátěže. Zároveň ale jednoznačně říkám, že nízké odvody se musí projevit ve snížených platbách ze systému sociálního zabezpečení. Pokud bude chtít živnostník důchod vyšší, je potřeba, aby si jej zajistil individuálně.
Tento odstavec snad ani není potřeba komentovat, argumentovat vysokým poměrem nákladů k příjmům u odvodů může možná student 1. ročníku ekonomky, ale ministr financí? Vyměřovací základ daně se odvíjí až od rozdílů hrubých příjmů a nákladů, takže to s tím fakt nemá co dělat. Postup ministra financí vede ke zvyšování motivace ke švarcsystému, což přenáší náklady na zajištění státem poskytovaných služeb na zaměstnance, jejich práce je zdaněna dvojnásobně, 32% odvádí zaměstnanec a 32% zaměstnavatel. U důchodového zajištění to sice povede k nižším důchodům OSVČ, ale díky solidárnímu nastavení spadnou do kategorie, která má nejvyšší náhradový poměr a nejvyšší poměr čerpaných a vložených prostředků. Takže důchodový systém nejvíce vysávají bezdětní a OSVČ a nejvíce do něj přispívají zaměstnanci. O důchodovém systému opět napíšu podrobněji později.
Na závěr uvádím, že nelze ze souboru opatření vytáhnout jen dva či tři parametry, ale musíme se na změnu daňového zatížení dívat komplexně. Potom se vyhneme mylnému hodnocení daňové reformy.
Ano, podíváme-li se komplexně, pak daňová reforma znamená úlevu zaměstnavatelům, omezování přerozdělovacího mechanismu, ale bez zvýšení prostředků zaměstnanců, aby si služby mohli zajistit ze svého. Pro přiblížení: Je to stejné, jako by dosud stát zajišťoval všem jídlo z odvodů z jejich mezd, ale pak si to rozmyslel, odvody nechal zaměstnavatelům a po lidech chtěl, aby si ze stejných peněz začali kupovat i to jídlo. To je komplexní pohled na daňovou reformu.
