Důchodová reforma v pojetí ať už Bezděkovy komise nebo vlády jsou velmi drahé nesmyslné paskvily, které problém neřeší, ale prohlubují. Bez podstatného zohlednění investice lidí do výchovy dětí zůstane nefunkčním systémem.
Průběžný důchodový systém fungoval už v pravěku.
Už v dávných dobách fungovalo zajištění starců na principu průběžného systému. Když stařec nebyl schopen lovu, podělili s mladí o uloveného mamuta se starcem (sociální odvody). Přenesme náš problém s důchody do pravěku. Tlupa se potýká s nedostatkem budoucích lovců. Co udělá? Zmocní se žen a dětí sousedního kmene (řízená imigrace a integrace), vrhne se na rozmnožování (podpora rodin), bedlivěji střeží své mladé (lepší podmínky pro mladé, aby nešli pracovat za hranice), rychleji je vycvičí k lovu (intenzifikace vzdělávání), s lovem pomohou zdatnější starci (omezení předčasných důchodů, podpora přesluhování), sběrem plodů i ženy, kterým někdo ohlídá děti (dostupnost předškolních zařízení, zkrácené úvazky).
A jak to řeší naši ekonomové a politici? Lovci si budou odkládat kusy mamuta k ledu na své stáří (penzijní fondy). Všem se sníží porce (zvýšení DPH, zvýšení zdravotního pojištění). Lovci trochu pohubnou, takže už toho tolik nenaloví. Pár dětí v důsledku hladu zemře a tlupa bude dál slábnout, až zbudou jen starci. A zásoby mamuta? Po desítkách let se maso zkazí (inflace, znehodnocení) nebo ho vyčenichají a sežerou vlci (vytunelování fondů) nebo ho pořádný kus sní hlídač (manažerské platy a správa aktiv), případně se ho zmocní nepřátelská tlupa (opozice po volbách). Která strategie je životaschopnější?
Bez zohlednění výchovy dětí se problém prohlubuje, reforma zdražuje výchovu dětí.
Podívejme se na reformu penzí ještě z pohledu rodičovské zásluhy. Rodič i nerodič odvádějí sociální „pojistné“ do průběžného systému jako podíl starší generaci. Rodič ale vedle toho vychovává budoucího plátce do systému, zatímco nerodič nikoliv. Po výměně generací se náhle nerodič domáhá důchodu od dítěte rodiče. Jakým právem? Jedno dítě přispěje do průběžného systému na starobní důchody v průměru více než 2 mil. Kč. Proč by se měli rodiče dělit o tento budoucí výnos své péče a výchovy s někým, kdo tuto obrovskou starost a odpovědnost na sebe nevzal? Zohlednění rodičovské zásluhy v důchodech není podpora rodičů, ale omezení bezbřehého využívání plodů jejich práce. A jak řeší problém s důchody ekonomové? Ukažme si to na sousedech: Novák je bezdětný, Dvořák je otec dítěte, oba mají rodiče v důchodu, jimž platí na důchod. Novák ale vidí, že dítě Dvořáka neuživí v důchodu Nováka i Dvořáka – měli by poloviční důchod. Ekonom doporučí oběma ukládat si peníze stranou na vlastní důchod. Oběma odebere část peněz (DPH) a z toho se doplatí důchody prarodičům. Výsledkem celé operace je to, že Dvořáka nejen nadále připraví v budoucnu o polovinu odvodů jeho dítěte ve prospěch Nováka, ale navíc mu sebere další peníze, které Dvořák potřebuje na výchovu dítěte.
Zatěžovat novými daněmi rodiče kvůli řešení důchodů bezdětných považuji za naprosto absurdní přístup, který problém nevyřeší, ale prohloubí. Být Novákem je i díky této rostoucí výhodě stále populárnější a být Dvořákem stále obtížnější.
Problém průběžného důchodového systému není ekonomický, ale morální. Reforma by měla vyslat jednoznačný signál, že přistupovat k životu odpovědně jak z pohledu pracovitosti, tak výchovy dětí je více než žádoucí. A právě nepromítnutí či promítnutí tohoto morálního principu do důchodové reformy dělá z reformy buď paskvil nebo skutečnou reformu.
