Problém důchodové reformy je tak komplikovaný a mnohorozměrný, že mu budu věnovat seriál. I tak se mohu věnovat pouze základním principům a filozofii. V prvních částech shrnu základní principy jeho fungování v dnešní době. Dnes o principech penzijního připojištění ve III. pilíři.
V současné době se důchodový systém skládá ze dvou pilířů. Hlavní pilíř je průběžný solidární systém tzv. PAYG. Druhou součástí je III. pilíř - systém dobrovolného důchodového spoření buď vlastními příspěvky se spoluúčastí státu nebo příspěvky zaměstnavatele s daňovou úlevou.
Podstatné u III. pilíře jsou následující parametry:
1) není striktně oddělen majetek klientů a akcionářů penzijního fondu, což do jisté míry umožňuje přesun majetku z jedné kapsy do druhé a tím regulovat připisované výnosy.
2) Systém je nastaven tak, že penzijní fond nesmí připsat v daném roce záporné zhodnocení, to znamená, že i když penzijní fond v daném roce prodělá, musí připsat klientům alespoň nulu (a nezřídka byla tato hranice využita). Penzijní fondy využívají toto omezení k argumentaci, že musí investovat velmi konzervativně (opatrně), aby náhodou neprodělaly v jednom roce příliš. Proto volají po uvolnění tohoto omezení s příslibem vyšších výnosů díky odvážnějším investicím.
3) v posledních cca 9 letech byl průměrný připisovaný výnos očištěný o inflaci 0,3%.
4) výplaty z penzijních fondů jsou v drtivé většině jednorázovým odbytným. Nefunguje tedy jako zajištění stálého příjmu v důchodovém věku.
5) v současné době je v penzijních fondech uloženo cca 200 mld. Kč a účastní se ho kolem 4 miliónu klientů. Průměrná úložka je zhruba 400 Kč měsíčně.
6) na rozdíl od průběžného systému je spoření ve fondovém systému plně ekvivalentní, tj. výše výplaty plně závisí na odvedených penězích (a jejich případném zhodnocení).
7) III. pilíř je sponzorován ze státního rozpočtu jak v přímých příspěvcích, tak formou daňové úlevy přibližně 15 mld. Kč ročně, což dělá z penzijního připojištění teprve zajímavý finanční produkt.
Malinko filozofie III. pilíře:
Díky tomu, že stát hospodaří v deficitu, musí si na dotace půjčovat. To znamená, že tím zatěžuje budoucí generace dluhem. Z toho vyplývá, že děti a budoucí děti jsou již teď obírány o své peníze, abychom zajistili svoje vlastní důchody. Pro vlastní spoření se argumentuje tím, že budoucí generace nebude mít peníze na financování našich důchodů. A vyřešíme to tím, že této generaci peníze pro jistotu sebereme ještě dřív, než si to uvědomí, aby jich měli ještě méně. Ano, pak jim asi skutečně žádné peníze na financování našich důchodů nezbudou, protože budou muset financovat dluh, který jsme pod touto záminkou vytvořili.
Trochu počtů:
Je-li dnes ve III. pilíři 200 mld. Kč pro 4 milióny klientů, pak průměrné úspory na konci spoření lze odhadnout na objem postačující na přilepšení k penzi v řádu 400-600 Kč měsíčně. Což je sice příjemné vylepšení, ale pokryje přibližně pokles reálných důchodů způsobené parametrickými změnami v průběžném pilíři.
Důležité je, kdo státní podporu a v jaké výši může čerpat. Čím méně člověk má volných peněz na přispoření k důchodu, tím méně (nebo vůbec) může státní podporu jak přímou, tak daňovou slevou čerpat. A platí, že čím vyšší příjem, tím vyšší částky si lidé spoří ve III. pilíři. Takže dotaci ke spoření nejvíce využijí právě lidé s vysokým příjmem. Tento princip např. naprosto ignoroval Ústavní soud při posuzování přiměřenosti důchodu lidí s vyšším příjmem. Tito lidé mají sice nižší státní důchod, ale čerpají (mohou čerpat) výrazně vyšší státní dotaci k vlastnímu spoření, čímž se disproporce mezi odvody a příjmy z celého systému postupně snižuje.
Vážené čtenáře vyzývám, aby využili diskusi jak na otázky, ale i na zpřesnění uvedených informací, vlastní pohled na problematiku. Zkusme se držet té části důchodového systému, který je v článku, na další dojde.
