Smlouvat až do roztrhání těla!

12.12.2008 Půl dne na indické tržnici Sarojini Nagar, v Dillí. Vyrazila jsem s Míšou – bezvadnou slečnou z Moravy a doktorkou v jedné osobě, která bydlí vedle v domě (viz článek Náhoda jako blázen). Míša a Marek pojedou na Vánoce domů do Čech, a tak je třeba nakoupit ještě nějaké dárky. Tržnice Sarojini Nagar je k tomu jako stvořená.

prodavacky sperku

Vyrážíme ráno, Míša objednala řidiče na osm hodin (550 rupií). Celou cestu do Dillí nezavřeme pusy. Cesta trvá asi hodinu. Míša mě straší, že jsme dvě bílé ženské a musíme si dávat pozor, aby nás někdo nesledoval. Ach jo, Ondra se mnou na trh nechce jít kvůli pumovým útokům, Míša straší potenciálním únosem… Ale strach máme jenom malou chviličku. Jakmile se ocitáme mezi stánky s pestrobarevným zbožím, jsme jako v jiném světě. Míša mi radí: „Když se ti něco líbí, nedávej to najevo. Jakmile uvidí, že to moc chceš, neusmlouváš tak dobrou cenu.“ Hm, to mi půjde, jsem dobrý komediant. Nasadím kamennou tvář, trošku znuděnou, aby nepoznali, jak moc se mi všechno to zboží líbí:-).

První věc, kterou kupuji, je velká nádherná osuška. Cena 300 rupií. „300 rupií je moc“, vrtím hlavou. „Fixed prices“, na to prodavač. Míša mi říká, že tam, kde mají stanovené pevné ceny, toho moc neusmlouváme. Mám nápad. „A když koupím dvě? Růžovou a modrou? Dáte slevu?“ Prodavač souhlasí, že ano, když vezmu dva kusy, bude to za 500. Osušky jsou opravdu nádherné a budou se hodit – po Vánocích letíme s Ondrou do Kéraly, na jih Indie. Prohlížím si osušky pozorně. Modrá má na jedné straně škubu, dlouhou asi 10 cm. „Máte jinou? Tahle je roztržená…“ Je to sice zašité, ale jak! Míša se směje. Jinou už nemají. No, aspoň že ta růžová je v pořádku, kupuji aspoň tu. A světe div se – usmlouvám cenu na 250 rupek, což je česká stokoruna.

Míša kupuje u dalšího stánku šátky, ale slevu nedostane, prý mají také fixní ceny. Líbí se mi tam dva kašmírové šátky. Prohlížím si je dlouho, prodavač už připravuje igelitku, že mi je zabalí. „Kolik?“ ptám se, jako bych neuměla sečíst 150 a 150. „300 rupees,“ zní odpověď. Šátky už jsou v tašce, připravené pro mě. „Ne, tak ne, za 300 si je nevezmu.“ Odcházím od stánku (naoko). „Dobře, maam, za 250!“ Jsem spokojená – vida, jak to jde! Tohle divadélko opravdu zabírá. Odcházet pomalu od stánku – prodavač v drtivé většině případů sleví. Kupuji několikery náušnice. Pro mé sestřičky a kamarádky, když se jim budou líbit. Nejlepší je, nechat si všechny ty cetky vyložit na dlaň a pak smlouvat celkovou cenu – prodavač už vidí v ruce stovku nebo dvě a rád sleví.

Strašně nepříjemní jsou prodavači, kteří se pohybují po tržnici s jedním druhem zboží, které je evidentně kradené. Nedají se odbýt, jsou strašně dotěrní. Nabízejí věci, které opravdu nepotřebujete – spací pytle, zaručeně značkové, až z Ameriky! Igelitové ubrusy, pásky z „pravé“ kůže, silonové podkolenky, sluneční brýle s leopardím vzorem, plážové tašky, kapesníky. Jeden takový se na nás přilepil a nehodlal se „pustit“. Pásek Gucci z „pravé“ kůže nabízel nejprve za 400 rupií. Po pár minutách už z toho byla jen stovka (cca 40 korun)! Míša ho nakonec odehnala. Ale zase jsme „vykoledovaly“ Inda s plážovými taškami za 150 rupií. Ten se nedal. „Hm, velká taška na pláž by se docela hodila,“ říkám potichu Míše. „Ale nejsou nic moc, jen když sleze tak na 70 rupií.“ Taková cena se mladíkovi nelíbí. Vrtím hlavou, že tedy tašku nechci – zase tak úžasná není! Jeho cena je 80. „Ne, nechceme, jdi pryč.“ Začíná se mračit a nakonec svolí. „Dobře, 70 rupií.“ Teď už si tu tašku koupit musím, když přistoupil na moje podmínky. Sakriš, nemám drobné peníze, jen stovku. Podávám mu ji a všimnu si veselého záblesku v jeho očích. „Sedmdesát!“ opakuji, když mu dávám peníze. Vytahuje z kapsy 20 rupií, aby mi vrátil. „Ne, řekla jsem sedmdesát!“ je mi jasné, že tuhle hru jsem prohrála. Týpek se usmívá a pomalu odchází. „Osmdesát dobrá cena – moje cena,“ vysvětluje. Zmetek. Nejde o peníze, to je zanedbatelná částka – jde o princip. O hru, kterou s nimi hrajeme. On na ni přistoupil, kývnul na smluvenou cenu a tu nedodržel. Musíme se ještě hodně učit. Taška je velká, dáváme do ní dosavadní nákup a jdeme dál.

Když si u jednoho z mnoha stánků s bižuterií prohlížíme náušnice, prodavač náhle vyskakuje, bere do rukou celé plato a odnáší jej pryč. „Co se děje?“ ptá se překvapená Míša. „Policajti jdou!“ zní vzrušená odpověď. Najednou je kolem šrumec. Všechno, co má ruce a nohy, balí zboží a odnáší ho pryč – do aut nebo dovnitř do obchodů. Indové běhají jako splašení, skáčou přes plot s ranci na ramenou a prchají. Zkoušíme si je fotit, je to docela zábava. Jdeme ke stánkům, jejichž majitele nechává příchod policie chladnými. Kupujeme ještě šátky a také levné tepláky a mikinu. 

Nejhezčí a zároveň nejsmutnější tečka za naším dnem na trhu jsou dva roztomilí klučíci, kteří nabízejí korále za 10 rupií (4 koruny). Jsou milí, nechávají se vyfotit – pak jim musíme ukázat na displeji, jak se fotka povedla. Míša se jich ptá na věk a jestli chodí do školy. Musím ji pochválit, říká to v hindí! Kluci jsou osmiletí. Do školy samozřejmě nechodí a asi ani nikdy nebudou. Celý život stráví na trhu, stejně jako jejich rodiče. Je to smutné. Malý roztomilý klučina prodá zřejmě víc zboží, než jeho otec. Škola? Na co? Peníze si spočítat dokáže, víc znát nepotřebuje. Je pátek, poledne, na trhu není moc lidí. Kluci jdou s námi, přestože už jsme si korále koupily a daly jim drobné navíc, za focení. Chtějí Pepsi. „Nemáme Pepsi…“ po chvilce nás nechají na pokoji a vydají se hledat další zákazníky.

Pomalu jdeme k autu a diskutujeme o situaci v Indii. Dokud tady ti lidé nezačnou posílat děti do školy, moc se toho nezmění. Na ulici se válí několik psů. Vzpomínám si, že jsem vzala do batohu psí sušenky, kdybychom chtěly nějakému chlupáčkovi přilepšit. Házím před hafany kostičky. Ani je nehne, čuchnou a zase se rozvalí na asfaltu. Mrchy nevděčné! To „naši“ psi v Gurgaonu se mohou pro kostičky přetrhnout! No, snad si to sežerou později. Řidič už na nás čeká, je vzorný. Veze nás zpátky do Gurgaonu, ale my máme strašný hlad. Koupily jsme si jen tak na ochutnání žluté kostičky zvané Dhokla a snědly je dohromady. Poprosíme ho, aby zastavil u obchodního centra MGF (na MG Road). Je tady rychlé občerstvení YO China, které Míša vychvaluje až do nebes. Hm, po jídle jí dávám za pravdu, bylo to vážně vynikající. Vracíme se domů, utrmácené, zaprášené, ale spokojené. Společně si u čaje prohlížíme naše úlovky. Pak přichází z práce Míšin Marek a jdou spolu domů. Ondra se tentokrát vrací dost pozdě a nachází mě spící na gauči v obýváku. To byl tedy den!