Indická nemocnice. Tři dny a dost?

Znáte snad lepší místo, kde si přečíst Havlíkův Transit? „Nepustím vás ani domů, natož do Thajska. Necháme si vás v nemocnici 24 hodin, abychom doplnili tekutiny a odebrali vzorky.“ Thajsko mě mrzí, strašně jsme se tam těšili, ale zároveň přišla úleva, že se o nás postarají a nezkolabujeme někde na cestách.

Privat hospital, Gurgaon

Jedu si domů pro věci. Doktor dělal drahoty, že mi pyžamo i ručník dají v nemocnici, ale nakonec ho přesvědčila kamarádka Dana, která jela se mnou.

„Na kdy máte ty letenky?“

„Na zítra, s Thai Airlines.“

„Peter tam zavolá, aby je nechali otevřené, že nemůžete letět.“ Dana má zlatého manžela. Starají se o nás jako o vlastní.

„Co ten Ondra?“

„Je mu blbě, vypadá to, že hůř než mně. Snad zvládne cestu domů.“ Ondra odjel na služební cestu do Pune a nevolnosti ho přepadly až tam. Teď leží na hotelu víc mrtvý než živý a letadlo do Dillí mu letí až večer.

Doma zabalím pár nutností, kartáčky, pastu, nějaké časopisy a Rudu Havlíka. Jeho knížku Transit dostal Ondra pod stromeček a ještě nebyl čas si ji přečíst. Vracíme se do nemocnice. Venku je 40°C a já v sobě nemám ani kapičku vody. Nejprve musím na recepci zaplatit zálohu deset tisíc rupií. Tohle je soukromá nemocnice. Evropané v Indii do státních nemocnic nechodí.

Sestřička mě odvede na pokoj, sotva stojím na nohou. Dana mi nese tašku. Všechno je tu čisté a bílé. Chci si obléct svoje pyžamo. „Ne, musíte si vzít tohle, nemocniční,“ trvá na svém sestřička. Je mi všechno jedno. Natáhnu si přes hlavu obrovskou červeno – žlutou košili s havajským vzorem. Vešly bychom se do ní s Danou obě. Lehnu si a čekám. Když už skoro spím, přijde doktor.

„Copak se děje? Proč jste tady?“ Ach jo, dám se do vysvětlování. Jako by si to mezi sebou nemohli říct. Chrlím na něj anglická slovíčka: zvracení, průjem, ztráta tekutin, dehydratace, bolest břicha, ne, teplotu jsem si neměřila.

„Kolikrát?“

„Asi desetkrát?“ odpovídám otázkou. Copak jsem to mohla počítat? Obsah mých vnitřností chtěl ven a to tryskem a všemi otvory naráz. Bylo to horší než před rokem a to všichni říkali, že jakmile si tím člověk jednou projde, do budoucna už je odolnější. Prd.

„Dáme infuzi a odebereme vzorky.“

„Pane doktore, můj manžel je na tom také špatně, ale je v Pune, přiletí večer, mohl by přijet z letiště rovnou sem?“

Nic není problém. Jsme přece platící zákazníci. Ondra dostane postel hned vedle mojí. A ta malá lež, že jde o manžela, to se holt v Indii musí.

Přichází sestřička, aby mi odebrala krev a zavedla kanylu pro infuzi. Ukážu jí svou nejmodřejší žílu. Strašně se jí klepou ruce. „Tady mi berou krev v mojí zemi, je to moje nejlepší žíla,“ směju se na ni, abych ji povzbudila. Klepe mi prsty na hřbet levačky. Žádný zázrak, žíly jsou tam drobné, přesto se pokusí zavést do jedné z nich kanylu. Nekoukám se, až když si nervózně začne něco mumlat, otevřu oči. Žíla se jí vysmekla a já mám lívanec přes celý hřbet ruky. „Sorry, sorry, sorry...“ omlouvá se, jako by šlo o život. „To je v pořádku, to nevadí, neomlouvejte se...“ snažím se ji uklidnit a zapomínám na bolest. Kdybych tak měla pytlík s ledem...

Použitá jehla s mou krví leží na přikrývce. Sestra ji sebere a jde mi ji vrazit do druhé ruky. „Sestřičko, mohla byste použít novou jehlu, prosím?“ Nejsem zdravotník, ale když už se jednou použitá jehla válí na posteli, nechci, aby ji do mě vrazila podruhé. Uklidňuje mě, je to přece moje krev... Na druhé požádání ji ale odloží a rozbalí novou. Pak mi zavede kanylu do hřbetu pravé ruky a k mému překvapení se vrací k levačce. Najde si žílu na zápěstí, pomodlí se a odebere mi krev. Úlevou obě vydechneme. Poprosím ji o led na tu moji zmordovanou ruku, ale přijde jen s nějakou mastičkou.

„Vzorky. Moč a stolice,“ pokládá čtyři plastové kelímky na můj noční stolek.

„Ale já nemůžu, nejde to, jsem úplně prázdná.“ Chápavě se usměje a pak chodí každou hodinu, jestli už jsem teda nějaký ten vzorek udělala. Jsem vysušená jako treska, trvá další dvě nebo tři infuze, než odevzdám aspoň vzorek moči.

Ranní doktor odešel, přichází se na mě podívat ten odpolední. Musím mu odříkat všechna anglická slovíčka z rána. Proč jsem tady, kolikátou mám infuzi a že můj manžel je na cestě z Pune a bude tady ležet se mnou, protože je na tom taky bledě. Neví nic.

Začínám číst Havlíka. Některé pasáže už znám z blogu a stejně se u nich bavím. Má Indy přečtené až do morku kostí. Indická sestřička mi přijde změřit teplotu. Kdyby tak věděla, čemu se chechtám. Havlík to prostě umí vystihnout. Jak jsou Indové mrňaví a boty nosí o několik čísel větší, až máte strach, že o ně zakopnou. Jak se pořád objímají, chlapi se permanentně vodí za ruce nebo kolem ramen. A to jejich „oooke, ooookej“. Historka z letiště mě odzbrojí úplně, řehtám se na celé kolo. Jet Airways nebo Kingfisher? To je Indie jako vyšitá.

Mezi desátou a jedenáctou večer přivádí doktor Ondru. Zvládl přiletět z Pune do Dillí, ale už sotva plete nohama. Dostane super pyžamo, ve kterém vypadá jako ti týpci, co pochodují bosí po Václaváku a za doprovodu bubínků zpívají: „Hare Krišna, hare Krišna, Krišna, Krišna...“. Kapačku mu zavede jiná sestřička, prý skoro bezbolestně. Proti Ondrovi jsem pěkný „lůzr“. Zatímco já ještě nebyla schopná darovat laborce jediný vzorek stolice, on sestřičce hrdě hlásí, že už má dva. Taky mu tam najdou mnohem víc svinstva, než mně.

Tak si tady spolu ležíme v indické nemocnici, personál nás každou chvilku přijde omrknout a vyloženě se tím dobře baví. Kamarádka Vlaďka, která se následující den dostaví na návštěvu, se chechtá na celý pokoj. Nejvíc je nadšená z mojí mega obrovské havajské košile. Dostala jsem novou, růžovou, s bílými květy orchidejí.

Jídlo je dobré, ale poněkud jednotvárné. Třikrát bramborová kaše. Nutno dodat, že v tom stavu, ve kterém jsme, nás chutě na jídlo stejně nechávají chladnými.

„Pane doktore, mám už šestou infuzi, kolik mi jich ještě dáte? Mně už je dobře, kromě toho, že mě bolí ruka od té kanyly...“

Doktor se usměje. „Tuhle necháme dokapat a pak dáme poslední. Kanylu ale musíme nechat v ruce kvůli antibiotikům a injekcím.“

Nechám dokapat sedmou infuzi a radostně zvoním na sestru. Jaké je moje zděšení, když nese v ruce další lahvičku s tekutinou, v pořadí už osmou!

„Ale pan doktor říkal, že sedmá je poslední...“ bráním se. Sestra chvilku váhá a pak jde pro doktora. Odkývu mu, že už je mi dobře a osmé infuze jsem ušetřena.

Adrenalinový zážitek nám připraví zdravotní bratr, který přijde večer Ondrovi vyměnit kapačku. Nevytáhne hadičku z kanyly, jen ji zapojí do nové lahvičky a odejde. Ondra zmateně kouká na skupinu bublinek, která se sune hadičkou do jeho žíly.

„Co se stane, když se ti do krve dostane vzduch?“ ptá se mě.

„To se ti zastaví srdce.“

Odpovídám a nevěřícně koukám na ty bubliny. Tohle snad musí mít pod kontrolou...

Zvoním na sestru. Přijde bratr a když ukážu na bubliny, zastaví kapačku a vyběhne z pokoje. Vzápětí přiběhne sestřička, vypojí hadičku z kanyly, vypustí bubliny i s trochou tekutiny na podlahu a píchne Ondrovi injekci. Jak říkám, nejsem zdravotník, ale doufám, že to nebylo nic vážného, že by se tam ty bubliny stejně nedostaly. Nebo snad ano?

Uklidňuji se tím, že jsme v soukromé nemocnici, ale v hlavě mi pořád vrtá červík pochybnosti. Sestřičky provádějí všechny úkony bez rukavic. Zavádění i vyjmutí kanyly – přímý styk s krví pacienta – bez rukavic. Když mi proplachovaly kanylu, nechaly na podlaze loužičku krve. Úklid probíhal ráno, takže by tam ta krvavá loužička strašila celý den. Raději jsem ji utřela, než abych se na to musela koukat. Vzorky moči a stolice musíte odevzdat v kelímku, cévkování nebo výtěr asi neprovádějí. (?) Na moje vzorky tak čekali celých 24 hodin a stejně jsem dokázala využít pouze jeden kelímek ze tří. Pohled na sestřičku, která odmotává půl role toaletního papíru, aby v něm odnesla naše vzorky a přitom se jich ani prstíčkem nedotkla, to je odměna za celé tohle utrpení. :-)

Třetí den máme slíbeno propuštění z nemocnice. Těšíme se jako malí, po kapačkách se nám vrátila energie, antibiotika zabojovala s infekcí a letenky do Thajska jsou pořád otevřené. Doktor nám s úsměvem na tváři popřeje klidnou dovolenou a předepíše antibiotika na dalších pět dnů. Máme se šetřit a vyhýbat se tepelně neupraveným jídlům. Mořské plody nám zakáže úplně.

„Indie vám bude komplikovat život. Bude vás odrazovat od toho, abyste ji měli rádi. A v některý dny se jí to daří poměrně dobře.“ (Rudolf Havlík, Transit, str.19)

Jdeme na recepci zaplatit. Mě tahle třídenní legrace stála 22439 rupií. Nutno dodat, že domů nás pustili až po obědě. Místo bramborové kaše byly konečně brambory a dušená zelenina. Asi abychom se rádi vraceli.

A Transit? Ten jsem dočetla až v Thajsku. Bavil mě a bude bavit i vás. Jen se připravte na to, že autor poměrně často onanuje ve vaně a občas se cítí mizerně, jako když mu vyřízli ledviny. Zavede vás do Indie, Číny, na Srí Lanku i do Ameriky. Budete s ním prožívat strach z létání a smát se nad způsoby indických řidičů. Palec nahoru a velkou karmu má u mě za odsouzení rasismu a jeho projevů v jakékoli formě. Díky za tu knížku!