Škola je přece zadarmo, tak proč tam své děti nepošlou?

Jak ve skutečnosti vypadá bezplatné školství v Indii? A pomáhá charita Indii nebo nepomáhá? Tento článek je mimo jiné i mou odpovědí zdejší blogerce, paní Soně Diartové. Je to příběh o dětech z ulice a jednom chlapíkovi s velkým srdcem.

Dvouletá Roshni měla právě namířeno do práce, když ji Kuku Arora potkal. Holčička měla pouze jednu ruku a byla ve stavu absolutního zanedbání. Kuku a jeho žena Priti jí začali každý den nosit jídlo. Jednoho rána ale Roshni zmizela. Manželé ji postrádali a nějakou dobu jim trvalo, než ji našli. Žebrala na té nejrušnější křižovatce v okolí. A to jí byly teprve dva roky!

V tom okamžiku se Arorovi rozhodli zasáhnout. Vyhledali rodiče dívenky a nabídli jim, že se budou o Roshni přes den starat, poskytnou jí jídlo, zdravotní péči i vzdělání. Jelikož její rodiče žili na ulici, diskuse s nimi nebyla vůbec jednoduchá a začala se rychle přiostřovat. To samozřejmě přilákalo diváky, zejména děti. Sledovaly to představení pozorně a jejich oči se ptaly na jediné: mohly by také přijít?

Hned následující den dorazilo k Arorovým sedmnáct dětí. Dva obyčejní lidé, krejčí a učitelka angličtiny, kteří sami měli občas hodně hluboko do kapsy, se začali starat o děti z ulice. Děti, kterých je všude v Indii strašně moc. Jsou špinavé, páchnou, žebrají. Odtahujeme se od nich a přehlížíme je. Oni to neudělali. Pronajali místnost vedle Arorovy krejčovské dílny, kde děti tráví dobu mezi devátou ranní a šestou večerní. Učí se, hrají si a nebo společně koukají na pohádku v televizi. Zažívají tady to, co je pro většinu z nás samozřejmostí. Normální dětství.

Procházíme úzkými, čerstvě zametenými uličkami poblíž historické památky Qutub Minar, můj průvodce je o krok přede mnou. Všimnu si cedule s nápisem „Sunshine Project“ a už jsme tu. Vede mě nahoru po schodišti do Arorovy kanceláře. Nedá mi to a nakouknu do vedlejší třídy. Dětí je tu spousta, ale kupodivu jsou v klidu, hlavičky skloněné nad sešity.

Přivítáme se, děkuji mu za pomoc se získáním mého víza. Na první pohled je to sympaťák, úsměv od ucha k uchu a když mluví o dětech, nadšení z něj přímo sálá. V místnosti visí spousta hotového oblečení, na polici stojí historický šicí stroj a z fotografie se usmívá evropská nevěsta. Ty šaty jí šil.

Ptám se, jestli tady můžu být nějak užitečná.

„Víš, většina našich dětí je z hodně chudých rodin. Žebraly na ulici, než přišly k nám. Mají v hlavičkách zakořeněné asociace typu: bílý – peníze. To, že si tady s nimi budeš hrát nebo se dívat na pohádku, bude užitečné ze dvou důvodů. Jednak uvidí, že bílí tady nejsou od toho, aby se na nich žebraly peníze a za druhé to posílí jejich sebevědomí. Na ulici je všichni jen přehlížejí, odtahují se od nich, tyhle děti se ti ze začátku ani nepodívají do očí, jak mizerné mají sebevědomí. Měly by zjistit, že jsou dost dobré na to, aby se s nimi bavil někdo jako ty.“

"Vždycky jsem si myslela, že rodiče z ulice své děti neposílají do škol, aby jim mohly vyžebrat peníze navíc. Jak je možné, že do školy je poslat nechtějí a sem do Sunshine Project je pošlou?"

„Protože s nimi mluvím. Vysvětluji, jak je důležité, aby jejich děti uměly číst a psát. Oni na školu nemají, nemohou je tam poslat. Vždyť nemají ani na jídlo!“

"Ale indické státní školy jsou přece zadarmo!"

„Zadarmo? To prohlašuje vláda a píše se to v novinách, ale skutečnost je jiná. Tihle lidé tam přijdou a první, co musí udělat, je vyplnit formulář, který stojí 100 rupií. Pak se dozví, že škola má pouze 20 míst, ale dětí se hlásí dvakrát tolik. Vezmou jen ty, co zaplatí. Třeba 2000 rupií. Pak přichází na řadu školní uniforma. Je povinná a je taky zdarma. Ovšem pásek s logem školy na sponě, výšivky s logem školy a černé botičky, to všechno platí rodiče. No a když už dítě chodí do školy, kde je všechno tak krásně zadarmo, jsou jeho rodiče vystaveni neustálému tlaku: Podívejte, co všechno máte zadarmo, měli byste aspoň občas věnovat nějaké peníze...“

Kuku mluví a mluví a mně začíná svítat. Školy jsou sice zadarmo, protože vláda si samozřejmě uvědomuje význam gramotnosti obyvatelstva, ale korupce bují všude.

„Naposledy vláda slíbila, že děti dostanou k uniformám na zimu svetry. Zdarma. Zima byla letos dlouhá a teploty v noci klesaly až na 3°C. Desítky lidí v Dillí umrzly. Teď je březen, teploty už se opět vyšplhaly na 30°C a děti ještě žádné svetry nedostaly. Ale vláda vypadala dobře, když vydala prohlášení o svetrech zdarma. Víš, já mám raději skutky než sliby. My jsme dali dětem na zimu přikrývky. Žádné z nich letos nebylo nemocné.“

"Když dáte dětem věci jako kartáčky na zuby, mýdla nebo přikrývky, nestane se, že to jejich rodiče prodají, aby měli peníze?"

„Dříve se to stávalo, ale teď už málokdy. Kartáčky jim dáváme už rozbalené a mýdla půlíme – to od nich nikdo nekoupí. Vím, že kdyby otec někoho z nich prodal tu přikrývku, dítě za mnou přijde a řekne mi to. Já pak půjdu za otcem a pohrozím mu, že už k nám jeho dítě nebude smět chodit. Obvykle mě pak prosí, abych ho u nás nechal a slíbí, že už se to nestane.“

"Kolik tady teď máte dětí? Co když přijdou další, vezmete je?"

„To je různé, některé chodí ráno, jiné odpoledne, některé jsou tu celý den. Už jich máme sto čtyřicet. Neumím je odmítnout. Zatím jsme se vždycky nějak vešli. Často jsme bojovali s nedostatkem peněz a byly dny, kdy jsme dětem neměli co dát k jídlu, ale nikdy jsme nikoho o peníze neprosili. Až jednoho dne se tu objevila Julia. Zeptala se, jak může pomoci. Sehnala nám sponzory, zařídila webové stránky. Říkám ti, ta k nám přišla přímo z nebe!“

Julia skutečně přišla z nebe, pracovala totiž jako letuška společnosti Lufthansa. Pak ale dostal její manžel nabídku na práci v Indii a celá rodina se přesunula do Dillí. Její manžel je nadřízený mého partnera. To jen pro vysvětlení, jak jsem se k Sunshine projektu nachomýtla já.

„Chceš se jít podívat na děti?“

Jdeme do vedlejší třídy. Je to úzká místnost, osvětlená zářivkami. Na dlouhých lavicích sedí nebo klečí děti (jak které dosáhne nebo nedosáhne na stůl), jedno vedle druhého. Když vstoupíme, všechny se vzorně postaví a řeknou: „Good afternoon, madam.“ Taky je pozdravím. Pak mi Kuku pošeptá, že jim musím říct, aby si sedly. Na moje „sit down, please“ se děti způsobně posadí a jako jeden muž mi poděkují. Nestačím se divit. Kuku mi představí tři učitelky a jednoho učitele. Mají děti rozdělené do skupin, ale podle věku to nejspíš nebude. Nejmladšímu jsou tři roky, je to syn jedné z učitelek. Nejstarším dětem je prý sedmnáct, ale já bych jim hádala tak čtrnáct.

Jedna z učitelek se mě ujme a já se jí vyptávám na všechno možné. Pětiletá holčička jí přichází ukázat svůj ušmudlaný a potrhaný sešit. Zatímco jí učitelka opravuje některé znaky (učí se psát hindí), holčička se k ní přitulí. Nespouští ze mě oči. Za pomoci učitelky se mi anglicky představí a prozradí i svůj věk. Nejradši bych si ji pochovala, ale jsem tu poprvé, tak vyčkávám.

Právě přichází skupina starších chlapců, cvičili prý nahoře jógu. Učitelka jógy sem dochází třikrát týdně. Kluci mě způsobně pozdraví, prohlédnou si mě, ale pak už se věnují své práci. Cítím se tu dobře i díky tomu, že si nepřipadám jako atrakce. Prohlížím si starou oprýskanou skříň s knížkami a plyšovými zvířátky. Jsou tak opotřebovaná a špinavá, až se stydím. Proč? Naši psi v Čechách mají lepší hračky...

„Kolik je tu dnes dětí?“ ptám se učitelky. Ta odchytí jednoho ze starších chlapců a požádá ho, aby děti spočítal. Prý je v počtech nejlepší. Pozorujeme ho, jak očima sčítá děti v lavicích. Za chviličku známe výsledek. Osmdesát čtyři. Páni učitelé! Představte si osmdesát čtyři dětí v jedné třídě, menší, než jaké jsou obvykle u nás – a je tu klid! Je to možná i tím, že se připravují na zkoušku z hindí, ale stejně jsem ohromená. Učitelka mi ukazuje počítače v rohu místnosti a přidává seznam dalších dovedností, které tu děti získají. Ty nejlepší se Kuku Arora snaží dostat do škol. Do skutečných škol. V minulém roce jich tam poslal sedm. A to hlavně díky sponzorům.

A co malá Roshni, díky níž to všechno začalo? Je jí teď už skoro deset let, vyrostla z ní krásná slečna s chytrýma očima. To, že se narodila s pahýlem místo ruky, jí předurčilo dráhu úspěšné a věčně špinavé žebračky. Jen díky Arorovým se jí nestala, chodí čistá a učesaná mezi ostatní děti, umí číst a psát a jednou snad dopadne lépe, než její rodiče.

Paní Soňo Diartová, charita možná Indii nespasí, ale pomáhá.