Kterak jsem se v charitě najedla, pomazlila a vyhrála

Budeme z Indie pomalu odjíždět a já musím přiznat, že jsem tady konečně šťastná. A že se mi bude stýskat. Moc stýskat. Děti v projektu Sunshine mi dávají najevo, jak moc mě mají rády, jak k nim patřím. Naučila jsem je spoustu nových her a možná jsme si všichni společně i zlepšili angličtinu. Každopádně jsme si na sebe zvykli.

sleeping Sunshine :-)

A jak to vypadá, když za nimi přijdu?

 „Meeeem Jitika is here! Meeeem Jitika přišla! Good afternoon, meeeem!“ (děti, sborem)

„Dobré odpoledne, sedněte si, prosím. Jak se dneska máte?“

Než se rozkoukám a pozdravím s učitelkami, už mi některé z dětí přináší židli. Čeká mě těžké rozhodnutí, se kterou skupinkou dnes strávím odpoledne. Všichni mě chtějí ukořistit pro sebe. Židli mi sice přinesly mladší děti, ale už si pro mě jde i Devender, jeden z těch starších. „Devender, já si teď sednu tady a zítra budu zase u vás, jo?“ nabízím mu „spravedlivé“ řešení. Devender s nevolí odchází, aby se za pár minut vrátil i s Pinky, Preeti, Darpan, Nishou a Sanjayem. Všem jim je kolem čtrnácti, patnácti. Radši si sednou k mladším dětem, jen aby mi byli nablízku.

„Budeme dělat tajenky!“ hned mám jasno, jak využiji přítomnost starších dětí. Kreslím na tabuli prázdná políčka, do kterých za chvíli budu vyplňovat písmenka. „Hádáme zvíře...“ dávám nápovědu. Děti hádají písmenka. Nutím je, aby ke každému písmenku vymyslely slovo: A for apple, B for butterfly, C for cat... Nechce se jim, brzdí to hru. Když uhodnou mého hrocha, vystřídá mě u tabule Sanjay. „Je to název jednoho státu,“ usmívá se. V jeho tajence se skrývá: Incredible India!

Jen co dosednu na židli, leze mi na klín čtyřletá Anjeli. Holčička s nejmilejším úsměvem. Má tu ještě staršího bráchu Rahula a sestřičku Annu. Včera, když přišla do třídy její matka, jsem zjistila, že mají doma ještě jednu tříletou holčičku Anschu – a nic bych za to nedala, že paní je znovu těhotná. Přitom nevypadá staře, předpokládám, že rodit začala v patnácti. Jsou tak chudí, že nebýt projektu Sunshine, ani jedno z jejich dětí by nechodilo do školy.

Prohlížíme si s Anjeli obrázkovou knížku. Kromě zvířátek je na obrázcích i ovoce. Meruňky, jahody, švestky a hroznové víno. Anjeli malou ručičkou „sbírá“ ovoce z obrázků a strká si ho do pusy. Pak hlasitě mlaská, jak si na imaginárním ovoci pochutnává. Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, jak taková jahoda nebo meruňka chutná. Samozřejmě, že je v Indii tohle ovoce k dostání, ale chudí si ho většinou nemůžou dovolit. Učitelka Ranjina mi vysvětlovala, že některé děti nemají dostatečný přísun čerstvého ovoce, zeleniny a mléčných výrobků, protože na to jejich rodiče nemají peníze. Tak jedí pořád dokola jen placky, rýži a daal (čočka).

U tabule je teď holčička s rovnátky, Firdous. Myslíte, že by měla rovnátka, kdyby nechodila do Sunshine? Nebo že by některé děti měly brýle? Firdous si do své tajenky zvolila název květiny. Neznám ho. Zatímco se děti vedle mě překřikují, malá Anjeli mi na klíně usnula. Položím si její hlavičku na prsa a rovnám ten umouněný šáteček, co jí dnes zakrývá vlásky. Ještě chvilku ji houpu na klíně, než si nás všimne Ranjina. „Anjeli spí,“ upozorní mě. „Já vím,“ usměji se na ni. Je to tak skoro pokaždé. Chvilku ji chovám a ona usne. Kdo by se divil, v tom horku.

Některé děti spí s hlavičkami položenými na lavicích. „Polož ji tady na stůl, bude to mít pohodlnější,“ radí Ranjina. Jedna z holčiček, Kamini, mi přináší zaprášený plyšový polštář ve tvaru srdce. Děti udělají místo na lavici a já tam položím malou Anjeli. Vydrží spát skoro dvě hodiny – na desce stolu! :-)

Tajenky je přestávají bavit zrovna ve chvíli, kdy po nich Sanjay chce, aby hádali nejznámější kriketové hřiště v Austrálii. No ano, celá Indie žije pro kriket! Děti ztrácejí zájem a začínají si chodit pro hračky a pexesa. Sanjay jen pokrčí rameny a doplní „Melbourne“. Pak navrhne, že budeme hrát Mikádo. Přesunu se tedy se skupinkou starších dětí do zadní části třídy a hrajeme „sticks“ – tyčinky – jak tomu říkají.

Jednou jsem je pozorovala, jak hrají něco podobného s tužkami a propiskami. Hned druhý den jsem jim donesla Mikádo (jeden exemplář jsme si dovezli z ČR) a hra se rázem stala nejmilejší odpolední zábavou. Učitelky jsou rády, protože je to jedna z mála her, která vyžaduje soustředění, a tudíž je ve třídě klid.

Děti vědí, že vždycky prohrávám, a tak se mi snaží pomáhat. „Meeem, tuhle tyčinku, tuhle si vezměte,“ radí Pinky. „Tuhle ne, ta se hýbne!“ varuje mě Sanjay. Preeti už mi mezitím počítá skóre. Docela se mi dnes daří. Nevím, kolik za kterou tyčinku dostanu bodů, takže si ani nezkontroluji, jestli mě děti nešidí. Bezmezně jim ale věřím – bodové hodnoty jednotlivých barevných kombinací znají zpaměti a sčítají jako ostřílení trhovci. V pět hodin nás jedna z učitelek přeruší: „Konec hry, bude jídlo!“

Každý den dostávají děti „zbytky“ od oběda z jednoho luxusního pětihvězdičkového hotelu. Vše přiveze zaměstnanec hotelu v čistých plastových nádobách s víky. Většinou je to rýže a tři různé omáčky. Tenhle „servis“ zařídil Kuku Arora („otec“ Sunshine projektu) díky svému kamarádovi, který pracuje v hotelu na významné pozici. Je to jakási forma sponzorského daru, protože hotel zajišťuje i každodenní dopravu jídla.

„Meeem, gratulace, jste vítěz!“ Poprvé za celou dobu v Sunshine se mi podařilo něco vyhrát. Děti mají větší radost než já a všechny mi nadšeně gratulují. Nejvíc je ale zajímá, jestli přijdu zase zítra a budu s nimi hrát Domino. Samozřejmě, že přijdu.

Když odcházím ze třídy a cítím tu vůni „zbytků“ od luxusního oběda, neodpustím si poznámku: „To tak nádherně voní! Asi se budu muset cestou domů zastavit v nějakém indickém občerstvení!“. Načež mi učitelky se smíchem nandají jídlo na misku. Zdráhám se, přece tady nebudu chudým dětem užírat večeři! Odmítání je mi ale houby platné, už držím v ruce plastovou lžičku, ještě mastnou od včerejška, a musím ochutnat! Pro děti i učitelky je to vítaná zábava, všichni na mě koukají, co tomu řeknu. Musím jídlo samozřejmě pochválit, kupodivu není ani ostré, jak je v Indii zvykem. V hotelu zřejmě vaří pro cizince, proto přehnaně nekoření. Pochutnávám si, něco tak dobrého jsem dlouho nejedla. Když dojím a způsobně si odnesu misku, jdu ještě ke Kukovi do kanceláře. „Děkuju za výbornou večeři, moc jsem si pochutnala!“ Kuku se usměje od ucha k uchu. „Však to taky připravil šéfkuchař hotelu s pěti hvězdami!“

A pak, že já pomáhám jim! 

http://www.sunshineproject-delhi.org/index.html