Shimla, městečko v Himalájích. A co s mrtvou krávou?

13.11.2008  Probuzení v Chandigarhu. Ráno jsme oknem sledovali dění na ulici – čištění zubů, odkašlávání, plivání, chlápka bez nohou, co šel po rukách, opice, osly, rozcuchané děti, trhovce vezoucí zboží… Na snídani jsme raději nešli, hotel v nás nevzbudil takovou důvěru, abychom v něm cokoli pozřeli. Naštěstí jsme si nabalili sušenky.

ShimlaJitka

V 8:20 si nás na recepci vyzvedl řidič a vyrazili jsme na cestu do Shimly. Cesta trvala necelé 4 hodiny (120 km) a byla moc zajímavá. Nejprve ven z města, pak do Kalky a odtud už klikaticemi vzhůru do hor. Naše vozítko TATA Indica dostávalo při tom stoupání docela zabrat a motor měl chvílemi zvláštní zvuk. Řidič si prozpěvoval indické melodie, občas zastavil, otevřel okýnko, vypláchnul si pusu a odplivl si. (Ach ten prach…) Občas vlastně plival i za jízdy a taky si několikrát krknul. Tohle Indům skutečně nedělá žádný problém.

Hrozně se mi zalíbily ty jejich nazdobené a pomalované náklaďáky. Všechny mají vzadu nápis „Blow Horn“ a vypadají, jako když jede pouť. Časem si jich musím pár nafotit. Cestou jsme míjeli stánky s ovocem, kde Vám vymačkají čerstvou šťávu z pomerančů do nerezového kelímku – vy ji do sebe hodíte a jedete dál. (To jsme samozřejmě nezkoušeli.) Když jsme míjeli jednu obrovskou nafouklou mrtvou krávu, vzpomněla jsem si, jak se mě naši ptali, co Indové dělají, když na ulici pojde kráva. Ondra se ptal v práci a nikdo nevěděl. Tuhle chudinku zatím prozkoumávalo několik psů a všudypřítomné mouchy. Třeba ji časem někdo odklidí…

V horách začala být cesta zajímavější. Zatáčka střídala zatáčku, vyhýbali jsme se napadaným balvanům, cesta byla místy rozbitá, takže jsme museli jet krokem a často troubit. U silnice se začaly objevovat skupinky opic. Řidič vždycky zpomalil, když tam nějaké byly, celý se rozněžnil a nadšeně opakoval: „nice monkeys, nice monkeys“. Opice pak většinou běžely kus za autem, protože si myslely, že něco dostanou. Řidič se nás několikrát ptal, jestli nechceme zastavit a sníst si breakfast nebo lunch. My jsme nechtěli, ale zdálo se nám, že on by to uvítal, a tak mu Ondra několikrát řekl, že pokud chce zastavit, že nám to nevadí. Buď nerozuměl, nebo nechtěl.

No a pak už jsme přijeli do Shimly. Městečka, vybudovaného v takovém svahu, že mezi jednotlivými ulicemi musí jezdit výtah. Shimla je hlavním městem státu Himachal Pradesh a leží ve výšce 2205 m.n.m. (Turisty velmi vyhledávané místo, mnoho indických novomanželů sem jezdí trávit své líbánky.) Řidič nás nemohl odvézt k hotelu, protože ten jsme si vybrali na hlavní pěší zóně: THE MALL. Po zaparkování se nás ujal nosič, a přestože má náš kufr kolečka, hodil si ho na hlavu a vyrazili jsme. K hotelu to byl jen kousek cesty, kovové schodiště a pár metrů mírného stoupání. Hotel Willow Banks zvenku vypadal pěkně a nezklamal nás ani vevnitř. Ondra podal nosičovi 20 rupií. Ten si sebejistě řekl o 50. (Za tu cenu jsem si pak koupila rukavice!). Ondra se zarazil, ale peníze mu dal a nosič s širokým úsměvem odešel. Až později nám došlo, že to prostě zkusil – a vyšlo mu to. Za takový kousek cesty a celkem lehký kufr mu mělo stačit těch 20!

Pokoj byl velký, čistý, vkusně zařízený, ale byla v něm strašná zima! No a samozřejmě žádné topení. Radši jsme rychle vypadli ven, abychom se někde najedli a trochu se porozhlédli. Prošli jsme si celou pěší zónu The Mall se všemi jejími obchůdky, restauracemi a domy v anglickém stylu, a po cca hodinovém rozhodování jsme se usadili v jedné luxusně zařízené hotelové restauraci. Měli zde pestrou nabídku francouzských a australských vín, mexických a italských specialit, ale NIC indického. To byl pech. No ale měli jsme už hrozný hlad, a tak jsme si objednali polévku Minestrone, grilovanou zeleninu s rýží a kuřecí šašlik s rýží. Grilovaná zelenina byla bohatě politá hustou tomatovou omáčkou se spoustou kuliček pepře a dalšího koření, takže to strašně pálilo. Tekly mi slzy a vůbec jsem si to jídlo neužila. Ondrova omáčka na šašliku vypadala stejně, ale jemu to nic neudělalo. Uklidňoval mě slovy, že to ZAS TOLIK NEPÁLÍ!

Pak jsme se dlouho procházeli, až nám byla docela zima, tak jsme se vrátili do ZMRZLÉHO hotelového pokoje. Tam nám začala být ještě větší zima, a tak jsme nakonec skončili v kavárně Café Coffee Day na The Mall. Tam jsme u Grande Laté řešili, jak to udělat, abychom přežili tu zimu v hotelu. Nakonec se Ondra na recepci zeptal, jestli existuje nějaká možnost, jak se ohřát a vyfasovali jsme elektrický ohřívač. Měli jsme OBROVSKOU radost, že nezmrzneme. Pak jsme šli na večeři do naší hotelové restaurace, kde dělali i indická a čínská jídla. Objednala jsem si Paneer Chatpata (80 rps) s indickým chlebem Naan. Paneer je čerstvý indický sýr, který hodně používají k vaření. Je tuhý a připomíná tofu. Paneer chatpata byl paneer, nakrájený na kostky, v tangy omáčce (tomatový základ a samozřejmě pálivá). Ondra měl čínské jídlo – křupavou medovou zeleninu (140 rps) s rýží (80 rps). Bylo to dobré, ale bylo toho moc. Ondra se mi smál, když jsem celá přejedená kývla číšníkovi na další porci Naanu. Na tu jejich anglickou výslovnost si zkrátka musí člověk zvyknout. Já myslela, že se mě ptá, jestli mi chutnalo a ne, jestli chci ještě přidat chleba. Po jídle přinesl číšník s účtenkou dvě mističky: v jedné byly krystalky cukru a ve druhé něco, co mi připomnělo fenykl. A možná to skutečně byl fenykl, jen takový drobnější. Indové to žvýkají po jídle pro osvěžení dechu. Docela mi to zachutnalo. Lžičkou jsem si nabrala pár krystalků cukru, několik zrníček fenyklu a žvýkala. A pak už jsem si to brala po každém jídle. Ondra ne.

A poučení: i když číšník tvrdí, že to jídlo rozhodně není „spicy“, spolehněte se, že bude „spicy“ (pálivé). Když číšník řekne „not at all“ (vůbec ne), tak to stejně bude pálit. A když řekne „a little bit“ (trochu), bude to pálit jako blázen.