Pocta nosorožcům

Sedmý den v Nepálu byl ve znamení nosorožce, ale také pekelné cesty autobusem, která se z původních pěti hodin protáhla na sedm.

elephant safari

7.10.2009, Chitwan National Park, Sauraha, Nepál

Čím byl pro nás orangután v Malajsii, tím se v Nepálu stal nosorožec. Konkrétně nosorožec jednorohý (Rhinoceros unicornis), ohrožený druh.

Naprosto identické pocity napětí, vzrušení a zvědavosti umocňuje kolébavá sloní chůze. Tlustokožec jde pod tíhou pěti lidských těl ztěžka a velmi pomalu. „Kolik má vlastně takový slon nosnost?“ ptám se Ondry, ale ten si jen významně položí ukazováček na rty. Před chvilkou na mou žádost napomenul naše dva „spolujezdce“, nejspíše Japonce nebo Číňany, kteří si vážně mysleli, že zvířata ve volné přírodě nevyplaší jejich hlasité tlachání. „Skutečně?“ podivila se slečna Japonka-nebo-Číňanka Ondrově poznámce o tom, že jestli chceme vidět nějaká zvířata, musíme být úplně zticha. Bohužel jsme na slona nasedali až po nich, takže máme luxusní místa na jeho zadku. Skvělá podívaná, když se slonice rozhodne, že si potřebuje ulevit. Nadzvedne ocas a na zem vypadne s patřičným žuchnutím neuvěřitelné množství „materiálu“. Když se otevřou stavidla sloních močových cest, zvedneme nohy do výšky, aby to k nám nahoru nedostříklo. Na cestě se vytvoří mega louže a můžeme pokračovat dále do džungle.

Až teď, když sedím na slonici v nepohodlné dřevěné ohrádce a nohy mi bimbají do rytmu její chůze, dokáži patřičně ocenit poznámku našeho průvodce, abychom si vzali dlouhé kalhoty. Nejenže je mokro a chladno, ale neustále nás šlehají do nohou větve a větvičky stromů a keřů, kterými se slon právě prodírá. A to nepočítám moskyty, od nichž už mám pokousané obě paže. Aspoň, že nohy jsou kryté. Hrdina Japonec-nebo-Číňan, jehož zadek se lepí na můj, asi informován nebyl. Vyrazil si ráno z hotelu v kraťasech a teď pokaždé bolestivě sykne, když ho přes holeně švihne větev. Jsem ráda, že jim Ondra řekl, aby byli zticha. Takhle je slyšet jen čvachtání bahna, jak se do něj boří sloní nohy a občas zapraskání lámající se větvičky. Slonů naložených turisty je tu více, občas k nám dolehne štěbetání pubertálních slečinek, útržky hovoru nebo sloní zatroubení. Zatím jsme ale rozdělení – aby se zvětšila šance na zahlédnutí nějakého toho zvířete.

Národní park Chitwan je nejstarším národním parkem v Nepálu o rozloze 932km². Poskytuje útočiště ohroženým nosorožcům jednorohým (indickým či asijským, obě varianty možné) a žije zde také jedna z posledních populací vzácného tygra bengálského. Až do roku 1950 to tady byla lovecká rezervace pro nejvyšší vrstvy. Jezdili si sem zastřílet nejen vládci Nepálu a Indie, ale i členové královských rodin z Evropy. Lov samozřejmě velmi silně poznamenal celou zvířecí populaci. Až konečně roku 1973 zde byl ustanoven Národní park Chitwan a 1984 ho vzalo pod svá ochranná křídla UNESCO. Dnes tu žije asi 300 - 400 nosorožců a literatura uvádí, že po trekingu a Kathmandu Valley je Chitwan třetím největším turistickým lákadlem Nepálu.

Tohle sloní safari je tedy věc! Brzké ranní vstávání, déšť ani mravenčení v dolních končetinách (sezení v dřevěné ohrádce na sloních zádech je skutečně o něco méně pohodlné, než jak sedíte právě teď vy), nás nemůže připravit o zážitek, který je před námi. Stejná situace jako s orangutány v Malajsii. Všichni nás upozorňovali, že zvířata nemusíme vidět, že přírodě se nedá poručit, ale my stejně věříme, že se to povede a oči máme na stopkách. Sedím nad pravou zadní sloní nohou a urputně upínám zrak na něco, co mezi stromy a keře jaksi „nezapadá“. Už si toho všiml i kolega, co je ke mně celou cestu přilepený svou pravou polovinou těla. Musíme upozornit našeho průvodce, aby slona zastavil. Sedí mu za krkem, brejlí dopředu a spícího nosorožce si nevšiml.

Jsme tiše jako pěny. Nosorožec se ani nepohne, spí tvrdě. Až když k němu náš slon dojde, zvedne hlavu a zavětří. Čich a hlavně sluch mají nosorožci mnohem vyvinutější než zrak. Zkoušíme si ho vyfotit, náš průvodce slona různě natáčí, abychom všichni dobře viděli. Aby se mohli pohledem na vzácného savce pokochat i ostatní, začne náš „slonovůdce“ halekat na všechny světové strany jako o život. Nosorožec je však stále celkem v klidu, stojí na místě a vyčkává.

Během chvilky se k nám sjede dalších pět nebo šest skupinek na slonech. A je po tichém rozjímání. Všichni mají oči navrch hlavy a honem si musí sdělovat své pocity, takže to kolem nosorožce okamžitě šumí jako v úle. No, možná, že i v tom úle je tišeji. Zvíře začíná panikařit, protože ho sloni doslova obklíčili a ono nemá žádnou možnost úniku. Sloni jsou také nervózní, ošívají se a jeden dokonce hlasitě zatroubí. Nosorožec podupává na místě, občas se otočí na jednu nebo na druhou stranu a je jasné, že hledá, kudy by unikl. Určitě má velký strach. Je mi ho líto a začínám se bát, co udělá. Jelikož jsme na místo přijeli jako první a nosorožce si už dobře prohlédli, poprosíme průvodce, aby dal slonovi povel k odchodu. Myslím, že to je dobrý nápad. Ve chvíli, kdy se náš slon pohne, o kousek ustoupí, nosorožec vyrazí naším směrem, využije volnou cestu a zmizí ve křoví. Všem se nám uleví, že už zvíře dál netrápíme. Mám vztek na všechny ty přiblblé turisty, kteří si neuvědomují sílu přírody a ani na sloním safari nedokáží udržet jazyk za zuby.

Po zbytek cesty máme štěstí na krásné jeleny, prasečí rodinku, rochnící se v kalužích bláta a jednu opici, schovanou v koruně stromu. Pocity ze setkání s nosorožcem jsou ale nejsilnější a nic už je nepřebije. Dostáváme se k bráně parku, kde na nás čeká hotelový džíp. Slon se postaví k dřevěné plošině se schůdky a my elegantně vystoupíme. Když už zase stojíme na pevné zemi, uvědomíme si, že jsme chtěli dát našemu „slonovůdci“ něco na přilepšenou. Mávám na něj složenou bankovkou, on se jen usměje a ukáže na chobot své svěřenkyně. Slonice si ode mě storupiovku opatrně převezme a podá ji chlapíkovi za svým krkem. Paráda! Proti slonímu chobotu je složená bankovka maličká, přesto ji slonice dokáže udržet a nevcucnout! Loučíme se s našimi slovenskými bratry, které jsme poznali u vstupu do parku a sdělujeme si v rychlosti naše zážitky. Pak už honem do hotelu na snídani. Je půl deváté ráno, přesně za hodinu odjíždí ze Saurahy autobus do Káthmándú, ve kterém máme rezervovaná místa. Hodíme do sebe toasty, odevzdáme klíče od pokoje a tradá, vstříc hlavnímu městu!

Cesta do Káthmándú, Nepálci směle označovaná jako dálnice, je křivolaká a poněkud úzká. Zprávy o tom, jak často padají autobusy v Nepálu ze srázu dolů, nám na klidu nepřidají. Bohužel, po několika vyčerpávajících hodinách jízdy se autobus dostane do kolony, která se jen velmi neochotně sune kupředu. Dusíme se zplodinami z výfuků kolem nás a otráveně pozorujeme to nadělení. Při každém zastavení vyskočí z našeho autobusu kluk se šutrem v ruce, ten vloží pod zadní kolo jako parkovací brzdu a čeká. Když se autobus opět rozjede, popadne šutr a v pantoflích sprintuje do kopce za funícím strojem. To opakuje podle potřeby.

Do Káthmándú dorazíme po sedmi hodinách „jízdy“, unavení, zdřevěnělí, špinaví, ale přesto vehementně odmítáme služby taxikářů. Podle mapy je hotel Tradition jen kousek odsud, to dojdeme! Nasazujeme si na záda promočené batohy, které byly celou dobu na střeše autobusu a směle vyrážíme. Jelikož orientačním smyslem je z nás dvou obdařen pouze Ondra, já poslušně kráčím po jeho boku a těším se na teplou večeři. Ztratíme se jenom jednou, lehce si zajdeme, ale nakonec všechno dobře dopadne a my zakončíme náš den ve vynikající restauraci Four Seasons nad talířem smažených momos!