Nepálci: jsme jiní než Indové!

Chtějí se lišit od Indů. Čas mají posunutý o patnáct minut dopředu než oni. Jsou celkově chudší, zato však vstřícnější, srdečnější, pohostinnější...nebo to alespoň chtějí slyšet. Pokud chcete vědět, kolik hodin je právě v Indii, přidejte k českému času +3:30 (letní). Pokud chcete znát čas v Nepálu, přidejte +3:45. Co na tom, že z Dillí do Káthmándú trvá let pouze slabou hodinku... Nepálci se zkrátka chtějí lišit.

Pokhara - deti

Den první, 1.10.2009, Káthmándú, Nepál 

Naše první pocity po příletu do hlavního města Nepálu: je tu celkově čistěji než v Indii. Pak nám došlo, že v Nepálu více prší, takže se všechno pěkně zelená. Jenomže bordel, přestože zaroste trávou, zůstává i nadále bordelem. Taky nám došlo, že je rozdíl projít se čtvrtí, která je určená turistům a projít se tou, kam turisté běžně nezavítají.

Na letišti to byl docela „vopruz“. Čekali jsme přes hodinu ve frontě na víza. Letištní terminál je starý, nemoderní, v příletové hale si ani není kam sednout, natož si koupit něco k pití. Vízum na 15 dní nás stálo 25 dolarů. Pak už jsme spěchali ven, kde na nás čekal Ravi, bratr Ondrova kolegy z práce. Musel být docela otrávený, že nás dostal na starost, ale nedal na sobě nic znát. Jel s námi do hotelu a pak dokonce souhlasil i s pozdním obědem. 

Do Nepálu jsme přijeli právě v době, kdy v zemi došly papírové bankovky. Možná jste o tom četli na internetu. Francouzská firma měla vytisknout nepálské rupie, ale nedodržela termín. Zpozdila se s dodávkou o dva měsíce. Na nás se to podepsalo tak, že jsme si nemohli vybrat z bankomatu více než 10.000 rupií, což je cca 2.500 korun. A to bylo samozřejmě málo. Vybírali jsme tedy několikrát z různých bankomatů – poplatky, nepoplatky.

Tak a teď ten pozdní oběd s Ravim. Vybral bezvadnou restauraci „Le Bistro“ v samém středu turistické čtvrti Káthmándú, Thamel. „Co je typicky nepálské jídlo?“ ptám se ho. „Momos!“ odpovídá. „Mňam, to už známe, dá se to koupit i v Indii.“ „No, pochází to asi z Tibetu“, odpovídá Ravi. A tak si objednáváme Momos, těstovinové taštičky plněné mletou směsí masa nebo zeleniny, jak je komu libo. Mohou být připravené v páře (zdravější varianta) a nebo pěkně osmažené. Troufám si tvrdit, že Momos si můžete objednat v kterékoli restauraci v Káthmándú a nikdy vás nezklamou. 

Dál si objednávám tradiční nepálský vegetariánský set. Fazolová polívka, moc dobrá, ale chutná spíš jako naše čočková. Zadělávaný listový špenát s česnekem, to je moc velká dobrota. Pak zeleninový salát, skládající se ze tří koleček okurky, mrkve a bílé ředkve. Hlavní jídlo je zeleninové kari a čočkový dál s rýží. Přiznávám Nepálcům jedno velké plus: přestože je jejich kuchyně velmi podobná té indické, skoro nepálí! Nebo aspoň nepálí tolik, takže se to dá v pohodě sníst a jídlo si užít bez pocitu nutnosti mít „plechovou hubu “. Jako dezert dostávám ovocný salát (banán, papája) s bílým jogurtem. Dobrota. 

Ravi nám doporučí pár podniků v Káthmándú plus nějaké v Pokhaře, kam letíme následující den. Hotely a letenky, to všechno nám zařídil jeho starší bratr, Deven. Jak už jsem se zmínila, jsou s Ondrou kolegové a Devenovi moc záleželo na tom, aby se nám v Nepálu líbilo. Jelikož jsou svátky, oba bráchové se výjimečně sešli doma v Nepálu. Jinak Ravi pracuje v Tanzánii a Deven v Indii. 

Den druhý, 2.10.2009, Káthmándú, Pokhara

Před sedmou ranní nás v hotelu vyzvedne Deven a cestou na letiště se stavíme na bohatou snídani v „Mike´s“. Všichni si dáváme vaječnou omeletu, ale na různé způsoby. Já mám s rajčaty a sýrem, chlapi zase s houbami a brambory. Vajíčka jsou v Nepálu oblíbená snídaně, jak jsme později zjistili. Měli jsme je každé ráno:-). Deven nás zásobí informacemi a napíše nám podrobný itinerář naší cesty. Kdy, kam a jak. Mohl by si otevřít cestovní kancelář! Když mu chce Ondra zaplatit letenku do Pokhary, usměje se jako sluníčko: „To má čas...“.  

No, jestli je mezinárodní letištní terminál starý, tak ten vnitrostátní, to je katastrofa. Ale nejsme překvapení, Nepál je vážně chudá země, opakujeme si v duchu. Hlavně na záchodcích si to musím opakovat i nahlas, abych neutekla před vykonáním potřeby. Řada „tureckých“ (proč ne třeba indických nebo nepálských nebo arabských?) záchodů, bez jakékoli přepážky, pěkně jeden vedle druhého. „Jéžiš, to tady jako ženské čůrají vedle sebe?“ no potěš. Naštěstí je v rohu kabinka, s neméně „luxusní“ dírou do země, ale aspoň se tam můžu zavřít. Snažím se nedýchat, neslyšet, nevidět a honem pryč. Jednoznačně nejhorší záchody, na jakých jsem kdy byla (s výjimkou toho na golfovém odpališti Siri Fort v Dillí). 

Do Pokhary letíme letadýlkem BEECH 1900D, v němž je celkem 19 míst, z nichž jedno je vyhrazeno letušce. Ani nejsme plně obsazeni, letí nás pouze 16, včetně jedné šíleně bláznivé Němky, která nám s americkým úsměvem hlásí, že žije ve Státech. Z toho, že my jsme Češi, dočasně žijící v Indii, je totálně na větvi a hned to jde všem oznámit. Šíleně pitomě se u toho řehtá, asi aby bylo jasné, jak je děsně v pohodě. Moje sympatie ztratila ve chvíli, kdy se vysmála Ondrovu přízvuku („No jo, už je mi to jasný, odkud máš ten „strange“ přízvuk! Ty žiješ mezi Indama!“) a mě se zcela neomaleně zeptala, jak je možný, že jsem se z tý nudy v Indii ještě nezbláznila a co jako doma vůbec dělám, když nic nedělám. Nejradši bych jí jednu natáhla. V letadle jsme si sedli co nejdál od ní, ale stejně byla po celou dobu letu slyšet jen ona. Naštěstí se bavila s jedním Nepálcem, který organizuje treky pro Číňany („Fakt? Pro Číňany? Číňani chodí na treky? A lezou po horách???“) a díky tomu jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací, včetně názvů všech hor, které jsme z letadla mohli vidět. Bylo super vědět, že se zrovna díváme na Mt Everest a támhleto že je Annapurna a támhletomu vrcholku že se říká rybí ocas. 

Po ubytování v senzačním hotelu Barahi jdeme na oběd k jezeru. Phewa Lake je druhé největší jezero v Nepálu. Když není zataženo, odráží se v něm zasněžené vrcholky hor. Bohužel pro nás, dnes právě zataženo JE. Ale viděli jste někdy restauraci, kde by měli houpací síť? Hned ji zaberu pro sebe a lebedím si. Ptáme se číšníka, jestli je dobrý nápad, vydat se nahoru na kopec k pagodě světového míru (World Peace Stupa). Číšník kroutí hlavou, že je to nadlouho. No, naštěstí jsme se nenechali odradit a vyrazili. Na druhou stranu jezera nás převezla stará nepálská babička v kšiltovce. Největší legraci měla z toho, když jsem na Ondru cákla trochu vody a pak taky, když jsem řekla, že je ta voda krásně čistá. Ale nevím, jestli vlastně rozuměl

a anglicky. Možná se smála jen tak:-). 

Cesta k zářivě bílé pagodě se zlatým Buddhou uprostřed nám zabrala hodinu a kousek. Neustále jsme se ohlíželi dolů na jezero a kochali se pohledem na chaloupky zasazené v terasách rýžových polí. Pěkně jsme se zapotili, ale ten pohled, když jsme se konečně doplazili nahoru, ten stál skutečně za všechny kapičky potu. Kdyby to tak mohlo fungovat a tenhle buddhistický chrám se skutečně mohl stát oslavou světového míru! No řekněte sami, není to nádhera? 

Na závěr bych ráda dodala, že Nepálci jsou skutečně velmi pohostinní, vstřícní a úslužní, ale to byli Indové na jihu v Kerale taky. Co mě ale velice příjemně překvapilo, bylo celkově malé množství žebráků v Nepálu. A to i na frekventovaných turistických místech. V tomto ohledu u mě Nepálci vyhráli na celé čáře. Pokud máte někdo jiné zkušenosti, budu ráda, když se o ně podělíte v diskusi pod článkem.