Namasté, nepálská vesničko!

Nechtělo se mi odjet. Opravdu ne. Z téhle vesničky, kde panuje naprostá harmonie v soužití lidí se zvířaty a přírodou. Kde si musíte nadojit mléko k snídani a rýže, co budete mít k obědu, je z políčka za chalupou. Kde se na hliněném dvorku batolí děti společně s ostatními mláďaty a na všechno je dost času.

dalnice

5.10.2009, Dev Nagar, Nepál

Ráno v 7:30 odjíždíme autobusem „Chitwan Express“ z Pokhary. Naším cílem je městečko Bharatpur, které leží na samé hranici Národního parku Chitwan. Cesta trvá asi pět hodin a je celkem nepohodlná. Snažím se spát, ale zdá se mi, že mě cosi velmi ostrého neustále píchá...no, jak to jen...do zadní části těla. Ze stěny autobusu čouhají krátké, ale pekelně ostré hroty. Hřebíky? Když zastavíme u „restaurace“ na „dálnici“, zjistím, že moje lehké plátěné kalhoty jsou v těch místech několikrát roztržené. „Ach jo,“ povzdechnu si a koukám, kam se tady chodí na záchod. Když spatřím dvě chatrné kadibudky a před nimi stohlavou stonožku čůráníchtivých turistů, raději přejdu „dálnici“ (rozuměj: asfaltku bez středního pruhu) na druhou stranu a jdu si ulevit k místnímu lesíku. Tento nápad už mělo více lidí, takže s povděkem přebírám plácek po usměvavé Číňance.

Na autobusovém nádraží v Bharatpuru vystupujeme pouze my dva a okamžitě se stáváme místní atrakcí. „Ne, děkujeme, nepotřebujeme taxi...“ zdvořile odmítáme nabídky. Když už jsme z té mimořádné pozornosti celí rozmrzelí, ozve se za našimi zády: „Ondrej!“. A tam stojí náš známý Ravi, který se o nás postaral už v Káthmándú. „Ahoj Ravi!“ radostně se vítáme.

Abyste tomu rozuměli: Ravi je bratr Devena, se kterým Ondra pracuje v Indii. Jejich otec, pan Shiva Lohani, je vzdělaný, velmi aktivní člověk, kterému už bylo sedmdesát, ale díky své činorodé povaze, neutuchající energii a mimořádnému smyslu pro humor nevypadá ani na šedesát. Pracoval různě po světě, takže se s celou rodinou neustále někam stěhovali. V Nepálu vlastní několik nemovitostí a jednou z nich je i rozlehlá hospodářská usedlost ve vesničce Dev Nagar, kde tráví šest měsíců v roce – sám, jen se svými zaměstnanci. Jakmile se tento činorodý pán dozvěděl, že se chystáme do Nepálu a chceme navštívit i Národní park Chitwan, okamžitě nás k sobě na farmu pozval.

Ravi zavolá taxíka a jedeme. No, je to takové mini-pidi autíčko, které pod tíhou čtyř osob na kamenité cestě zažívá opravdu horké chvilky. Je teplo a z neustálého hopsání mi začíná být zle. Zlatá asfaltka – dálnice! Pak se před námi objeví velká železná brána – a jsme na farmě pana Lohaniho.

Vítá nás s otevřenou náručí. Mám chuť si lehnout do trávy na zahradě, která vypadá jako nadýchaná babiččina duchna. Místo toho se usazujeme na lavičce ve stínu a klábosíme, než bude hotový oběd. O nepálské kuchyni jsem se zmiňovala již dříve. Je hodně podobná té indické, takže mám trochu strach, jak moc bude dnešní oběd pálit. Stále mám totiž žaludek jako na vodě. Pan Lohani se však ukáže jako extra-skvělý hostitel, když prohlásí: „Deven mi říkal, že nemáte rádi ostrá jídla, tak jsem dal kuchařce instrukce, aby dnes vynechala chilli.“ Mám chuť mu skočit kolem krku a vlepit mu pusu! Oběd je skutečně výborný. Na nerezovém nádobí dostaneme rýži, zeleninovou směs na kari s vajíčkem natvrdo (všechno domácí), plus nějakou další dušenou zeleninu. Jako dezert dostáváme zdejší maličké sladké banány.

Pan Lohani by ze své farmy rád udělal ubytování pro turisty a my jsme vlastně první, kteří to mají „prubnout“. Vyptává se nás, co by tu měl lidem vařit a musíme samozřejmě ohodnotit i úroveň ubytování, které je tak osobité a příjemné, že mu není co vytknout. Zařízení mi připomíná naše české chalupy, kam jezdíme na prázdniny. Dřevěný nábytek, polička s knihami, jednoduchá koupelna i slaboučký pach zatuchliny.

 Ravi nás vezme k blízkému jezeru, které se jmenuje „20.000 lake“, protože je údajně zásobováno vodou z dvaceti tisíc pramenů. Chceme se projít po jeho břehu, ale odkudsi se vynoří strážce a varuje nás, že tam spí krokodýli a může to být nebezpečné. No, tak raději zůstaneme na cestě a pozorujeme vodní ptactvo, kterého je tu habaděj. Krokodýla však nezahlédneme ani jediného.

Po návratu nás Ravi provádí po hospodářství. Mají kůzlata i telátka, která se pasou poblíž krav. Krávy jsou přivázané u kůlů, ale nemají provazy kolem krku, nýbrž protažené nozdrami - a to se mi nelíbí. Ptám se Raviho, proč jsou uvázané za nozdry a on mi odpoví, že jsou díky tomu lépe ovladatelné. Prý se jedná o velmi bázlivé plemeno, které se nechce vzdálit od hospodářství. Když je potřeba dostat krávy na vzdálenější pastviny, je toto opatření nezbytné. Opodál pozorujeme dva místní muže, jak učí mladé býky orat pole. V tomto kraji se lidé býků zbavují, protože jim nepřinášejí užitek jako krávy. Pan Lohani býky skupuje a na svých pozemcích je učí orat. Pak je může pronajmout.

Procházíme se vesničkou. Lidé vycházejí před hliněné chalupy a prohlížejí si nás. Způsobně je zdravíme: „Namasté!“ „Namasté! Namasté!“ zní odpověď. Usmívají se na nás, ale v jejich očích vidíme zvědavou otázku: „Co tu chcete?“. Ravi se s některými z nich zastaví a prohodí pár slov. „Nedivte se, že na vás tak koukají, za posledních pět let tu nebyl jediný turista, jsou prostě zvědaví!“ Je pravda, že my si je také se zájmem prohlížíme, tak proč by nemohli oni. Vezmu si od Ondry foťák a jdu vyfotit děti, které si hrají u jedné chalupy. Usmívám se na ně od ucha k uchu a pak jim „za odměnu“ ukazuji fotku na displeji. V tu ránu se strhne fotografická akce, která trvá asi patnáct minut. Přiběhnou další děti, jejich matky, babičky a dědové - všichni se chtějí vyfotit. Každou fotku jim samozřejmě musím ukázat. Ohmatávají displej a volají „mera, mera“ – „to jsem já“!

„Všimněte si, že tady chybí střední generace,“ upozorňuje nás Ravi. „Mladí odcházejí za vzděláním, ti starší za prací a zůstávají tu jen staří a matky s dětmi.“ Je to pravda, mladé muže v produktivním věku tu nespatříme, kromě těch několika, co pracují u pana Lohaniho na farmě. V průběhu naší procházky se ještě několikrát zastavíme kvůli focení.

Zatímco kůzlata před objektivem neposedně uhýbají, děti mi ochotně pózují. Je to pro ně skutečná atrakce. Ravi nám sděluje, že je tady šílená nuda. Pro něj možná, ale pro lidi, co jiný život nepoznali? Některé chalupy jsou opravdu obyčejné a chudé. Uplácané z hlíny, s okny bez výplní a střechami pokrytými svazky sušených rýžových stébel vypadají jako pohádkové chaloupky. Lidé, co v nich žijí, jsou drobní, upracovaní, ale přesto usměvaví. Nepotřebují ani počítač, ani televizi. Nemají auta. Děti chodí do školy pěšky nebo jezdí na kole. Hrají si s kachňaty a kůzlaty, houpou se na houpačkách nebo běhají venku. Bosky. Chtěla bych tu zůstat o něco déle. Možná napořád. Napořád??? Ne, asi by mi ta naše zkažená konzumní společnost začala chybět.

Západ slunce na rýžových polích se blíží. Dokonce vidíme duhu! Rýže všude okolo nás má jasně zelenou barvu. Otevírám oči, jak nejvíc to jde. „Víš, že zelená barva působí dobře na psychiku?“ ptám se Raviho. Neví to. „Je to barva přírody, která lidem zavřeným v kancelářích tolik chybí!“ Chci si tu rýžovou zeleň uchovat v některé z přihrádek v hlavě. Na horší časy.

Po západu slunce se vracíme na farmu. Pan Lohani už na nás čeká, chce nás seznámit se všemi svými plány a projekty. Obdivujeme ho. Posadíme se opět na lavičku před domem a před večeří si povídáme. Do holých nohou nás začnou štípat moskyti – odvrácená tvář venkova. Honem si jdeme pro dlouhé kalhoty, ale škrábeme se i tak.

Když se úplně setmí a na domě se rozsvítí dvě lampy, ohromí nás, kolik je tu ještěrek! V Indii je máme, tihle gekonci s námi dokonce bydlí v našem bytě ve dvacátém patře, ale tady jich jsou desítky! Sledujeme, jak číhají na svou kořist a jak mrštně vyskočí, když se ke světlu přiblíží nějaký ten moskyt. Je to mnohem zábavnější, než večerní televizní program.

Ještě před večeří předáme panu Lohanimu náš dárek. Dva romány od Milana Kundery („Žert“ a „Valčík na rozloučenou“) v angličtině. Kunderovy romány jsou běžně k dostání v indických knihkupectvích. Vypadá to, že má z dárku radost, hodně čte. Večeře je opět výborná, zahajujeme ji čočkovým daalem, který je pojat jako polévka. V Indii je mnohem hustší a jí se s plackami. Pak následuje rýže, zeleninová směs, kuřecí maso s kostmi. Na závěr dostáváme moučník – jogurt z buvolího mléka a banány. Pak už nás čeká sladký spánek v pravé venkovské neproniknutelné tmě, za bubnování deště.