Náhoda jako blázen

29.11.-30.11.2008 O tom, jak jsem se nechala natáhnout rikšou, jak Ondra oslavil svátek a jak jsme poznali české sousedy.

nedilní procházka

V sobotu ráno, když Ondra odešel do práce (pracuje šest dní v týdnu), jsem se vydala na nákup. Chtěla jsem mu vybrat dárek k svátku a zařídit pár věcí. Venku krásně svítilo sluníčko. Hned jak jsem vylezla z brány, začali na mě pokřikovat rikšové, jestli chci svézt. Já jsem se rikšou ještě nikdy nesvezla, protože jsme vždycky všude došli pěšky, ale teď jsem to chtěla zkusit. Nevěděla jsem přesně, kolik se dává rikšovi za svezení na vzdálenost cca 1-2km, měla jsem u sebe 30 rupek, tak jsem mu řekla, že chci do Gallerie za 30 rupees a už jsme jeli.

Zkoušela jsem jet „bez držení“, jak jsem to viděla u Indek – ony vždycky sedí hrozně vznešeně a vzpřímeně – ale stačil první retardér a už jsem se držela jako klíště. Hned na první velké křižovatce k nám přiběhly dvě děti a chtěly peníze. Jenomže já u sebe fakt neměla drobné peníze, jen těch 30 rupek pro rikšu. Děti se na mě smály, chytaly mě za ruce a za svetr, pořád něco drmolily. Umínila jsem si, že příště musím vzít s sebou do kapes drobné, abych jim mohla něco dát.

V Gallerii je dost obchodů, kde se dá koupit dárek k svátku. Já nakonec vybrala dvě hry, rozvíjející logické myšlení. Musím říct, že i na indické poměry vyjdou společenské hry celkem levně a hlavně jich je obrovský výběr. Všechny jsou vyrobené tady v Indii, společností Funskool. Jako bývalou učitelku mě nadchly hry se zlomky, různé další vychytané pomůcky na matematiku a čtení. Jen škoda, že tak málo dětí tady chodí do školy a může tyto pomůcky využívat. Bohužel mi v obchodě s hrami nevzali platební kartu. V některých obchodech s ní problém nemám, v jiných s ní nezaplatím. Alespoň jsem rozměnila peníze.

V igelitce jsem si s sebou nesla roztržené kalhoty, že si je tady na ulici nechám spravit. V Indii skoro na každém rohu potkáte chlápka, sklánějícího se nad šicím strojem. Jednoho jsem si vybrala – zrovna u něj stála mladá Indka a radili se o úpravě barevné sukně. Asi si moc vymýšlela, protože pan krejčí zavrtěl hlavou, jako že to dělat nebude. Tak sbalila sukni do tašky a odkráčela. Napochodovala jsem já a ukázala mu díru na kalhotách. Začal přehrabovat špulky s různobarevnými nitěmi a já udělala chybu – nedomluvila jsem se s ním na ceně za opravu kalhot. Ve chvíli, kdy začal šít, už bylo moc pozdě něco domlouvat. Myslela jsem, že mi spraví kalhoty na stroji, ale on to zašil úplně normálně růčo. Pak na to kouknul, uhladil nakrabacenou látku hranou velkých nůžek a řekl si o 40 rupií. Jelikož nemám přehled, kolik se tady za co platí, nesnažila jsem se s ním smlouvat. (Navíc pro nás je ta částka směšně malá – a jemu pomůže uživit rodinu.)

Se zašitými kalhotami jsem se vydala do speciálního krámku s masem. V Indii je to docela rarita, mají tady výběr různých salámů a klobásek (dovoz z Evropy, hlavně Itálie, Francie, Španělsko) plus čerstvá kuřata a ryby. Salámy z dovozu sice stojí hříšné peníze, ale chtěla jsem udělat Ondrovi k svátku radost. Vybrala jsem různé druhy trvanlivých salámů, taky slaninu a položila to na pult pokladny. Výsledná cena mě zaskočila, protože jsem se docela rozšoupla, ale když to bylo k svátku…Bohužel ani v tomto obchodě se nepodařilo přemluvit platební terminál, aby se skamarádil s mou kartou (normální VISA!) a já byla nucena všechny ty báječné salámky a klobásky vrátit zpátky do regálu. Hotovost mi stačila na jeden balíček jakéhosi německého uheráku. Trapas, no. Prodavač to galantně přešel – naštěstí tam nebylo moc lidí, tak jsem nikoho nezdržovala.

Otráveně jsem se vydala na zpáteční cestu. Hned si mě odchytil jeden rikša, že mě sveze. A já, hlupák, zase jsem udělala tu školáckou chybu a nedomluvila si s ním cenu. Když mě vysazoval u našeho obchodu s potravinami, automaticky jsem mu podala 30 rupií. Považovala jsem to za hodně slušnou částku – navíc první rikša se s ní spokojil. Jenomže s tím jsem se domluvila předem! Tenhle floutek zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Fifty rupees!“ Chtěl padesát! Začali jsme se dohadovat. Já mu podávala těch svých třicet a opakovala, že to stačí, že předtím jsem taky jela za třicet. On kroutil hlavou a opakoval „padesát“. Po pár minutách jsem ztratila trpělivost a vrazila mu do ruky padesátku. Jen co jsem se otočila, ten mizera mizerná začal halekat na všechny rikšouny okolo, jak skvěle vydělal, že za takový kousek dostal padesát rupií. Měla jsem vztek na něj i na sebe. Musela jsem ještě nakoupit domů nějaké potraviny. Sice už jsem neměla peníze, ale řekla jsem si, že do třetice všeho špatného vyzkouším platbu kartou. Povedlo se. Ind u pokladny nechápal, z čeho mám takovou radost!

V neděli, 30.11., měl Ondra svátek. Nechala jsem ho hned po probuzení, aby si našel dárek. Hry byly schované ve skříňce v obýváku. Za chvilku je našel a hned jsme si samozřejmě museli zahrát! Pak jsem připravovala oběd a Ondra hledal na internetu nějaké blogy o životě v Indii. Zavolal mě, že našel Češku, co píše o místech tady v Gurgaonu, která tak důvěrně známe. Vypadalo to, že tady musí někde blízko bydlet. Napsal jí tedy e-mail s naší adresou a telefonem. Po obědě jsme se vydali na odpolední procházku.

Měla jsem doma schované zbytky z květáku a brokolice plus bramborové šlupky, tak jsme to vzali a šli krmit. Kousek od domu se pásla velká bílá kráva. Ondra jí to odnesl a pak jsme koukali, jak si dává.

V Indii je škoda vyhazovat bio odpad do koše. Mnohem lepší je odnést zbytky zeleniny a ovoce (popřípadě jídla) ven. Když to nesežerou krávy, tak to sežerou prasátka nebo psi. My dva jsme takoví milovníci psů, že kupujeme v obchodě psí sušenky a bereme je s sebou na procházku a rozdáváme psům. Všechny psy, kteří žijí v okolí domu, už známe. Pár jich má obojek, takže asi patří obyvatelům plechových příbytků v sousedství. Po procházce jsme se usadili v kavárně Coffe Day. Všechno bylo v pohodě, až na problém s vrácením peněz. Až na potřetí se jim podařilo vrátit tu správnou částku.

Doma jsme se chystali uvelebit v pelechu a koukat na film, když zavolala autorka blogu o životě v Indii, Míša. Hned spustila, že to si snad děláme legraci, že podle adresy bydlíme vedle v domě!!! Koukali jsme na sebe a nemohli uvěřit tomu, že vedle v baráku bydlí dva Češi. Byl to docela příjemný šok. Hned nás pozvala na návštěvu a na slivovici. Nakonec to dopadlo tak, že jsme u nich zůstali až do druhé hodiny ranní. Popíjeli jsme víno, nadšeně si předávali zkušenosti a vyprávěli zážitky, zdrbli některé indické nešvary a hlavně jsme byli rádi, že jsme se našli. Taková náhoda! Dva měsíce jsme se mohli potkávat a přitom netušit, že jsme ze stejné země!