Mokrej slon lepší než suchej

Nevím, jestli „lepší“ je to správné slovo, ale rozhodně příjemnější - na dotek. Namočená sloní kůže totiž není tak tvrdá a ani ty štětiny tolik nepíchají. Víte, co je canisterapie? Léčebné využití kontaktu se psem. Psí tělo funguje spolehlivě, to mám vyzkoušené z domova. Přitisknout se k chlupatému kamarádovi nejen uklidňuje, ale nabíjí energií. Vybrečet se do psího kožichu je úlevné. A teď si představte, že místo psa máte najednou „v náručí“ slona! Zajímalo by mě, jestli už někoho napadlo, začít využívat slony kromě tahání těžkých břemen i k terapiím. Fyzický kontakt se slonem (a ještě k tomu ve vodě) – to je balada!

6.10.2009, Chitwan National Park, Sauraha, Nepál

Ráno se probouzíme „nuceně“ už v pět hodin. Chceme se dostat do Saurahy včas, abychom stihli sloní safari, na které se těšíme jako malé děti. Pan Lohani, náš hostitel, slíbil, že nás do městečka odveze svým džípem. Ranní přípravy na odjezd se ale protáhnou, musíme ještě vzbudit Raviho, který chce jet s námi a několikrát zapózovat panu Lohanimu před jeho farmou – na památku a možná i do letáku, kterým bude lákat na svůj statek turisty. Nakonec odjíždíme až v šest, mírně nervózní, že už nemáme šanci dostat se na místo včas. Naše nervozita po cestě ještě stoupá. Jedeme totiž skrz přírodní rezervaci a pan Lohani několikrát zastavuje, aby nám ukázal skupinku jelenů v mlžném oparu, čápy, procházející se mokřinami a všechny možné i nemožné druhy ptáků.   

Cesta je špatná, bahnitá, s hlubokými kalužemi, musíme jet hodně pomalu. Když se konečně dostaneme na asfaltovou silnici, náš milý hostitel si splete směr a vydá se s námi na opačnou stranu než potřebujeme. Na Ondrovo upozornění, že místo na jih jedeme na sever, se jen usměje a dotčeně odvětí, že on je tady přece doma. O to těžší je pro něj uznat po patnácti minutách jízdy svou chybu, otočit velký džíp na přeplněné silnici a vydat se opačným směrem. Myslím, že dalších pár minut jsme ztratili tím, jak usilovně bojoval se svým egem.

Po hodině krkolomné jízdy se dostaneme k „Unique Wild Resort“, kde máme zamluvené ubytování. Jsme zklamaní, safari začíná každý den v 6:30, nestihli jsme dorazit včas. Vidím, že je to panu Lohanimu trapné a je mi ho líto, tak pěkně se o nás celý včerejší den staral! Safari je sice možné absolvovat i odpoledne, ale tam není tak velká šance vidět zvířata. A my zítra ráno odjíždíme do Káthmándú! Nakonec nám celou situaci pomůže vyřešit majitel resortu, který zjistí, že náš autobus do hlavního města odjíždí až v 9:30. „Tak to můžete jít klidně ráno na safari! Trvá to dvě hodiny, v 8:30 jste zpátky, posnídáte a my vás pak k autobusu odvezeme džípem!“ Hurá! Celí rozradostnělí zveme pana Lohaniho i Raviho na společnou snídani. U toastů a vaječné omelety jim děkujeme za včerejšek a loučíme se. 

Před obědem jdeme k řece, podívat se na koupání slonů. „Nic se za to neplatí, ale kdybyste se chtěli koupat s nimi, tak dejte jejich ošetřovatelům nějaké peníze, budou rádi,“ doporučí nám průvodce z hotelu. U řeky je asi pět slonů. Ráno vozili turisty po lese, tak teď mají právo na zasloužený odpočinek! Pozorujeme jejich hrátky ve vodě. Někteří přihlížející už se osmělili a nechávají se na slonovi odvézt do řeky. Tam na ně slon na povel svého „vychovatele“ stříká chobotem vodu a pak je do ní nemilosrdně vyklopí. Zkrátka se překulí na bok a ti „nenechavci“ se na něho s výskotem sápou zpátky, aby po pár vteřinách opět skončili pod vodou. Vypadá to jako zábava, ale obrovské sloní tělo přece jen vzbuzuje respekt. Co když si na mě ve vodě lehne? Co když mě kopne tou obrovskou nohou? „No, já tam nejdu, nechci ztratit brejle a taky – kam bych dal foťák...“ vysvětluje mi Ondra, ale vypadá to, že se spíš obhajuje sám před sebou. Já bych šla, ale pořád se nemůžu odhodlat mávnout na toho chlápka za sloním krkem. 

Jeden ze slonů leží na boku ve vodě, skoro u břehu. Jdu k němu. „Můžu Vám pomoct s mytím?“ ptám se jeho ošetřovatele. Koukne na mě a podává mi velký kámen. „Co?“ „Musíš kamenem, jinak nic neucítí,“ poučuje mě vedle stojící turistka. Trochu se mi to příčí, ale když sáhnu na mokrou sloní kůži a ucítím pod svými prsty její tloušťku, ostych ze mě spadne a začnu drbat sloní záda šutrákem. Pak na něho společně šploucháme vodu. Užívá si to. Voda v řece je čistá díky písku a kamenům na dně, jen občas kolem tiše propluje sloní kobliha.

Naše rozhodnutí vykoupat se se slonem uspíší scéna, kterou mám pořád před očima. K jednomu ze slonů přijdou cizinci, zřejmě manželé. Tipuji, že sedmdesát už jim bylo. Pán má úplně bílé vlasy a jeho tělo zdobí spousta vrásek. Paní má vlasy šedivé, její chůze je nejistá a jizvy na kolenou prozrazují prodělané operace. Za asistence svého průvodce se vysápou na sloní záda. Páni! Jestli spadnou, tak to nechci vidět! Slon je odnese do řeky, chobotem na ně stříká vodu, pak si s nimi opatrně klekne a nakonec se nakloní tak, že se oba sesunou do vody. Mám strach, jak to dopadne. Průvodce jim jde na pomoc. Čekám, že je odvede do bezpečí na břeh, ale ne! Oni chtějí zpátky na slona! Jsem z toho jako u vytržení. Jejich pohyby už jsou stářím neohrabané, přesto se s velkým úsilím vyškrábou zpět na to mohutné zvíře a nechají se odvézt k vyvýšenému písčitému břehu, kde elegantně vystoupí. Nejsem jediná, kdo na ně zírá s otevřenou pusou! 

Tak a to by bylo, abychom se taky nevykoupali se slonem! Vytahuji pásek z kraťasů, vyzouvám sandály. Ondra předává foťák jednomu Američanovi, co s námi bydlí v hotelu a v rychlosti mu ukazuje, jak s ním zacházet. Když už sedíme na slonovi, přiběhne průvodce a bere si do úschovy Ondrovy brýle. Pro jistotu. „Deep water?“ ptá se pobaveně „náš“ řidič. „Chcete do hloubky?“ „No jasně!“ Raději spadnu do hloubky, než na mělčinu, ale spíš to asi mělo znamenat, jestli umíme plavat. Samozřejmě nás slon nejprve pokropí vodou z chobotu, ale moc se tím nezdržuje, jakápak předehra, rovnou nás pěkně vyklopí do řeky. Prvotní nejistota je pryč. Voda je příjemná, není se čeho bát! 

Drápeme se zpátky na sloní záda jako na nějaký balvan. Hlavu nevidíme, ta zůstává pod vodou. Jen co se na slonovi jakžtakž uvelebíme, vynoří se, nadechne a zase se skulí na bok. Letíme do vody. Ondra se snaží udržet, bojuje, vyrovnává, ale za chvíli už se plácá v proudu řeky, stejně jako já. Lezeme na slona zezadu nebo z boku, ten dobrák se ani nepohne, nechá nás se po něm plazit až do aleluja. Šťoucháme do něho lokty, koleny, dloubeme ho patami – zkrátka taková sloní masáž. Několikrát se to celé opakuje, začínáme být zadýchaní, příjemně vzrušení z té neznámé zábavy, která nás naprosto pohltila. Odrážím se ze dna, vyskakuji na sloní hřbet, znovu a znovu se na toho „obra“ snažím vyškrábat - a užívám si to! Ať žije sloní terapie! Mimochodem, ten „náš“ slon byla pětatřicetiletá slonice.

Po obědě vyrážíme džípem k řece. Čeká nás projížďka na kánoi, vydlabané z jednoho kusu dřeva, a po ní návštěva místní chovné stanice – sloní, samozřejmě. Kánoe vypadají na první pohled dost úzké a vratké. A také jsou. Do té naší se nás vejde celkem sedm, včetně dvou průvodců a kapitána. Zarazí mě, že oba naši průvodci si berou silné bambusové tyče a rozmístí si nás v loďce tak, abychom seděli pěkně mezi nimi. Prý uvidíme krokodýly. Nezdá se mi dost dobře možné, aby nás vezli v TOMHLE po řece plné krokodýlů. Beztak uvidíme houby! Rozhodnu se, že budu mít radost aspoň z těch ptáků, co jich je tu všude plno. Rybaříci! Vzpomenu si, jak jsem milovala knížku „Rybaříci na modré zátoce“, když v tom vpředu sedící průvodce namíří klacek ke břehu... A tam HO uvidíme! Pěkný macek! Vyhřívá se na sluníčku a spí – nebo alespoň dělá, že spí. Rychle strčím ruce do loďky a málem ani nedýchám. O kus dál je dokonce jeden krokodýl ve vodě, asi dva metry od nás. Mohl by zaútočit? Vidíme jich celkem asi pět, takže se mi uleví, když konečně přistaneme u břehu.

„Držte se u sebe, nedělejte hluk. Půjdeme teď kus cesty pralesem a kdybychom narazili na nosorožce s mláďaty, mohlo by to být nebezpečné. V takovém případě se zastavte a nehýbejte se,“ radí nám průvodce a to mi na klidu nepřidá. „Ti krokodýli, můžou být nebezpeční?“ ptám se ho. „Můžou. Hlavně pro zdejší rybáře. Občas se tu někdo ztratí.“ Dál už se radši nevyptávám a našlapuji na špičky. Kromě jednoho prchajícího jelena a jedné nacucané pijavice ale žádné další zvíře neuvidíme, protože se rozprší. Fotíme si alespoň obrovská termitiště.

Promočení přijdeme k chovné sloní stanici. Pod střechami jsou tu slonice se svými mláďaty. Slonice přivázané za jednu nohu řetězem, mláďata se mezi nimi pohybují volně. Průvodce tvrdí, že slonice chodí každý den na procházky do lesa, tak snad je to pravda. „Jé, tahle má dvě stejná? Dvojčata? Myslela jsem, že slonům se rodí pouze jedno mládě...“ Opravdu, tahle má dvě, sotva roční. Jsou kouzelná. Můžeme si je pohladit, ale opatrně, mají už pěknou sílu! Střapaté hlavičky vypadají roztomile, ale chobot umí pěkně švihnout! Je právě čas krmení, dva kluci přinášejí sloníkům obrovský hrnec, ze kterého se ještě kouří. Jsou v tom nějaké vařené krupky nebo co. Chvíli nechávají žrát i mámu slonici, pak hrnec odtáhnou, aby zbylo na mimina. 

Opodál stojí osamocená slonice a naříká. Hlasitě žalostně troubí, co jí síly stačí. „Zemřelo jí mládě, protože mu turisté dali banány. Přežralo se jich a umřelo. Ona ho pořád hledá...“ vysvětluje náš průvodce a já mám vztek na všechny ty troufalce, co sem přijedou a mají pocit, že po zaplacení vstupného jim to tu patří! Vzpomínám si, jak jsme byli minulý rok v Kerale. Nesli jsme slonům banány. Varovali nás, ať je nedáváme mláďatům, ale nevysvětlili proč. Teď už tomu rozumím. Naše banány tenkrát slupl jako malinu největší sloní samec. Celou naši návštěvu už mě provází smutek. „Mohou k ní přece volně chodit ostatní slůňata! Může se starat o ně...“ napadne mě. „Ona není hloupá, ví, že to její tady chybí!“ napomíná mě náš průvodce. Já vím...

Starším mláďatům a jejich maminkám nosí kluci v pytlích „elephant candy“, sloní bonbóny. Je to směs nevyloupané rýže, soli a melasy, úhledně zabalená do válečku z trávy. Chutná jim to, baví je vytahovat si „bonbóny“ z pytle, rozbalovat je a vyžírat obsah. Podávám jednomu sloníkovi travnatý váleček, ale chyba – chce si ho vzít chobotem a já mu ho cpu do tlamičky! Z centra kráčíme k řece a já pořád myslím na nešťastnou slonici. U řeky je fronta, musíme počkat na převoz. Pak jedeme džípem do hotelu.

Večeře je pro všechny stejná, jako oběd. Najíme se s naším „starým známým“ od řeky, Američanem Jimem z Las Vegas. Cestuje na kole! A z Nepálu se chystá i do Indie. Varujeme ho před dopravním chaosem v Indii a klademe mu na srdce, ať je na sebe opatrný.

O večerním kulturním programu raději pomlčím. Fraška v přeplněném místním kulturáku. Horké, smradlavé vlhko, nedostatek místa, ozvučení sálu mizerné, osvětlení slabé. Neodejdeme jen proto, že je nám líto našeho průvodce. Tak moc si přeje, aby se nám představení líbilo! Jenomže všichni - my, on i účinkující, jsme moderátorovi vděční, když ohlásí konec. Těšíme se na sprchu, postel a tentonkrát i na brzké ranní vstávání, po kterém nás čeká safari na slonech!