Kočičí město na Borneu

Kuching. V malajštině to znamená kočka. Název města ale může rovněž pocházet z indického „Cochin“ – přístav nebo z čínských slov „Ku“ - starý a „Ching“ – pramen. Ať tak či onak, turisty oblíbená varianta je rozhodně ta první. V průvodcích se o Kuchingu dočtete jako o městě koček. Můžete navštívit kočičí muzeum a vyfotit se s kočičími sochami všech velikostí. Jen těch živých koček tady moc nepotkáte.

5.8.2009, Malajsie, Kuching  

Pro cestu do Malajsie jsme se rozhodli ze dvou důvodů. Jednak je to z Indie co by kamenem dohodil a za druhé jsme měli výborné doporučení od našich kamarádů Jardy a Evy, kteří tuto nádhernou zemi navštívili před rokem. Naši výpravu jsme zahájili, stejně jako oni dva, na severozápadě ostrova Borneo, kde se rozkládá největší malajský stát, Sarawak.

Z Dillí jsme letěli do Kuala Lumpur přes noc, takže jsme byli po přistání na mezinárodním letišti pěkně rozlámaní. Kolem nás desítky obličejů, schovaných za bílými rouškami. Popravdě, stejně nevěřím tomu, že by tahle tenounká věc dokázala člověka ochránit před virem prasečí chřipky. Vždyť po pár minutách navlhne, nehledě na to, že si na ni lidé neustále šmatlají rukama, a když jedí, tak si ji sundávají nebo nasazují na hlavu jako čepici. My jsme to nechali osudu. Vyplnili jsme formuláře a nechali si změřit teplotu termokamerou. Pak jsme se museli autobusem přesunout na terminál LCCT, kde sídlí společnost Air Asia a odkud odlétal náš Boeing do Kuchingu. 

Jaké bylo naše překvapení, když na nás řidič autobusu kývnul, ať si nastoupíme, že jízdenky nám už zaplatil jeden ze spolucestujících. Bylo to milé gesto a docela nás zaskočilo (příjemně, samozřejmě). Řidič prostě neměl drobné nazpět, a tak mu náš spolupasažér nechal bankovku s tím, že je to i za nás. (Za oba to byly 3 ringity, což je asi 15 korun.) Naložili jsme kufry na plošinu u dveří a šli se posadit. Když se autobus rozjel, začala jsem být lehce nervózní. Pan šofér nejenže nezavřel ani jedny dveře, ale nasadil rychlost, při které hrozilo, že naše kufry vyletí v zatáčce ven. Což o to, v tom horku byl průvan celkem příjemný, ale ztráta obou našich zavazadel ten pocit lehce zastínila. Vyskočila jsem a jala se kufry zachraňovat. Vlála jsem u tyče, jistila nohama kromě našich kufrů i ty ostatní a snažila se nevyletět z autobusu. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala pobavený řidičův výraz. Přestože bych na něj mohla být právem naštvaná, já si tu zběsilou jízdu nakonec užila! Pánovi, co za nás platil, jsme se chtěli odměnit, ale neměli jsme u sebe rovněž žádné drobné, tak jsme ho zvali aspoň na kafe. On ale spěchal na letadlo. Prozradil, že je z Taiwanu a popřál nám pěkný pobyt v Malajsii. 

Let do Kuchingu trval hodinu a tři čtvrtě. Nedostali jsme ani napít, protože Air Asia je nízkonákladová společnost, ale to nám nevadilo, poněvadž jsme stihli snídani na letišti. První, co si po příletu do Kuchingu vybavím, je šílená zima, která panovala v příletové hale. Že by Malajci měli stejnou mánii na klimatizace, jako Indové? Vrhli jsme se k přepážce našeho hotelu Tune a zaplatili 7,99 ringitů (cca 40 korun) za dopravu hotelovým tranzitem. Kufry jsme si uložili na recepci a vydali se na prohlídku města.

 Kuching je plný zeleně, díky bohatým srážkám. Původní budovy jsou spíš nízké, s pestrobarevnými omítkami, najdete tu Chinatown i Indian street, tržnice plné čerstvých i sušených ryb, obchůdky s dřevěnými a ratanovými výrobky, přístav na mohutném toku Sarawak river i moderní výškové budovy. Na každém kroku narazíte na kočičí sochy, které jakoby město střežily. Některé jsou dosti kýčovité, přesto sem jaksi patří. Utužují celkovou rozmanitost města. Živé kočky jsme viděli jen velmi zřídka a většinou měly ty chudinky useknutý nebo nějak podivně zdeformovaný ocas.

 Nesmím zapomenout na spoustu malých hospůdek a restaurací, které jsou většinou čínské, malajské nebo indické. Všude je čisto a útulně. Nejkrásnější procházka v Kuchingu je po nábřeží (Kuching Waterfront). Vzrostlé stromy poskytují příjemný stín, voda šplouchá...

Na nábřeží jsme se vydali hned po příjezdu. Pak jsme se prošli indickou ulicí, vyfotili si už několikátý obchod Baťa, tolik oblíbený mezi místními lidmi, zavítali jsme i do čínské čtvrti, ale trochu nás zklamaly místní stánky a obchůdky s nám velmi známým „vietnamským“ zbožím. Skutečně jsem si chvílemi připadala jako ve vietnamské tržnici. Nevkusně barevný textil, plastové hračky a „fórové“ potřeby do domácnosti. Zachraňovaly to jen stánky s exotickým ovocem.

 Měli jsme už hlad, tak jsme našli takovou malou ušmudlanou malajskou restauraci, kde se dalo sedět venku, ve stínu. Pochutnali jsme si tady na rýži a kuřecím masem. Moje rýže byla s vajíčkem a něco v ní pořád křupalo. Přesvědčila jsem sama sebe, že to určitě nejsou skořápky, nýbrž opečená zrníčka rýže – a snědla jsem to skoro všechno! Cena byla úžasná, jedno jídlo nás vyšlo v přepočtu na třicet korun! Po jídle jsme zašli do hotelu, abychom se ubytovali. Trochu jsme si odpočali a vypravili se na druhý břeh Sarawak river.

V Kuchingu je přívoz tak běžná věc, jako v Praze tramvaje. Hupsnete do pramice a za minutku jste na protějším břehu. Tam se tyčí úplně nová budova státní správy, State Legislative Council. Její realizace vyšla na 300 milionů malajských ringitů (na koruny násobte 5,3krát) a provoz byl zahájen teprve v červenci letošního roku. Má velmi zajímavou architekturu a okamžitě se stala nepřehlédnutelnou a troufám si říct, že i velmi půvabnou dominantou města. V její těsné blízkosti se skromně krčí pevnost Margherita, v níž našlo své útočiště policejní muzeum. To bylo, bohužel, v době naší návštěvy zavřené.

Seběhneme z kopce zpátky k řece a pozorujeme dovádějící děti. Pobíhají polonahé, některé se koupou. Z Indie jsme zvyklí na pozornost, kterou nám děti věnují. Malí indičtí caparti, pokud na nás nežebrají drobné, tak alespoň pokřikují nebo si na nás chtějí sáhnout. Pro tyhle malajské děti jsme celkem vzduch. Cákají po sobě vodu z řeky, výskají, nás si ani nevšimnou. Usazujeme se na betonovém schůdku na břehu a odpočíváme. Je tady krásně. Když se vracíme k přívozu, všimneme si hromady durianů, u které postává mladík. Zpozoruje náš zájem a hned volá „pojďte zkusit durian!“ načež se začne ďábelsky řehtat. Nás nenachytá. Byli jsme poučeni, že se k durianům nemáme přibližovat. Je to ovoce, které strašlivě páchne – jeden by se z toho taky mohl pozvracet. Tohle ovoce milují zejména malajští orangutáni. V malajské kuchyni má durian své místo, ale nikoli ve veřejných budovách, hotelích nebo třeba taxících. Všude se setkáte s cedulemi: No durians!

 Následující den se vydáváme do národního parku BAKO, a tak se ještě zastavíme v kanceláři pro turisty, kde nám ochotně poskytnou informace o autobusovém spojení a dokonce i mapku Kuchingu s jakýmsi jízdním řádem a ceníkem. Z naší malajské dovolené si budu pamatovat hodně míst a Kuching rozhodně bude jedním z nich.