Když vám opice sežerou snídani, může se z toho vyklubat fajn den

Vstávat na dovolené dobrovolně před šestou ranní je sebevražda. My se překonali a v 5:55 skutečně vyskočili rovnýma nohama z postele. Před sedmou jsme už měli být na zdejším autobusovém nádraží. V informacích pro turisty jsme se dozvěděli, že autobus do národního parku BAKO odjíždí z Kuchingu jednou za hodinu, ale přesný čas stanoven není, natož nějaký jízdní řád. „Prostě buďte v sedm na autobusáku. První autobus z Kuchingu odjíždí tak nějak po sedmé.“

bus station Kuching

6.8.2009, Malajsie, NP BAKO

Projít si cizí město tak brzy ráno je vlastně ohromně příjemný zážitek. Slunce teprve začíná ohřívat ulice, v nichž se ještě vznáší mlžný opar. Město voní čistotou. Nelepí se na vás davy upocených lidí. Potkáte pár domorodců, kteří začínají otvírat obchody, staví stánky s ovocem a zeleninou, přivážejí čerstvé ryby a ukládají je do ledu. Mám to ráda. Připitoměle se usmívám a klopýtám za Ondrou, který mě nabádá k běhu. Kdybychom nestihli první autobus, zbytečně bychom ztratili hodinu času – ta by nám pak v parku chyběla.

Autobusové nádraží v Kuchingu je v sedm ráno jako vymetené. Na jednom obrubníku už sedí čtyři „bílé ksichty“, jak s láskou říkáme všem našim evropským spoluobčanům, ať už tady v Malajsii, nebo „doma“ v Indii. Na nohách pohorky, na zádech batohy – je jasné, že jsme tu správně. I když obuv máme spíš lehčí, jak doporučovali v průvodci. Dáváme se s nimi do řeči a za chvíli se naše skupinka ještě rozroste. Je pár minut po sedmé, autobus nikde. Zato nás láká místní mladík do svého minivanu. Do BAKO nás prý odveze za pouhých 5 ringitů na osobu (autobus stojí 2 ringity, na koruny násobte 5,3krát). Za minutku už se soukáme do vozidla, které má svoje nejlepší časy dávno za sebou. Sedíme na sedačkách po třech, pěkně tělo na tělo. Nohy podivně vykloubené, abychom se vešli. Bezpečnostní pásy tady nejsou, zato jsme tak natěsno, že se při sebeprudším brzdění skoro nepohneme. Všechna okna dokořán, aby nám nebylo horko, tu půlhodinu do BAKA vyloženě protrpíme.

Bako je nejstarší národní park v malajském státě Sarawak, na severozápadě ostrova Borneo. Patří rovněž mezi nejmenší národní parky, přesto zde naleznete všechny typy vegetace, které je možné spatřit na Borneu. Bako zahrnuje celkem sedm ekosystémů, od písčitých pláží, skalních útesů, přes mangrovníkové porosty, rašeliniště, louky porostlé trávou až po skutečný prales. K hlavní bráně parku vede pouze jediná přístupová cesta – a to po moři.

Po příjezdu máme povinnost se zaregistrovat a samozřejmě zaplatit vstupné. Nastává první menší zádrhel. Nemáme s sebou pasy, nechali jsme je v bezpečí hotelového sejfu. Do formuláře ale musíme vyplnit jejich čísla. Ondra má své číslo pasu v mobilu, já nikoli. Při představě, že mě kvůli tomu nepustí do parku, se vztekám. Ondra ne. Skloní se nad formulářem a za chvíli se v kolonce vedle mého jména zaskví úžasné osmimístné číslo. Akorát, že není moje:-). Tak takhle nás vychovala indická byrokracie.

Jelikož je naše skupinka devítičlenná, dostáváme množstevní slevu na vstupné. Místo deseti ringitů zaplatí každý z nás pouze devět. Pak už se hrneme na loďku. Stává se z ní skutečná Noemova archa: Češi, Němci, Holanďané, jedna slečna z Dánska a jeden malajský rybář – převozník. Po dvacetiminutové plavbě nás vyklopí u pláže, odkud už to máme kousek k hlavní chatě, kde obdržíme informace a mapky s vyznačenými trasami. Musíme naskákat do vody, takže botky přes rameno a jde se. Pod nohama se nám hemží malincí krabi. Utíkají před námi a schovávají se do svých děr v písku. Už při mytí nohou a obouvání máme špatný pocit ze všech těch opic, hemžících se okolo. Několikrát už jsme se s nimi potýkali, takže víme, co ty potvory dokážou. Našim Holandským kolegům ukradnou ze země občerstvení, které si nakoupili na cestu. Neopovrhnou ani kelímkem s kávou.

Před cestou do samého nitra parku se potřebujeme posilnit. V místní „občerstvovně“ si nandáme na talíře nudle se zeleninou, párky a placky. Jí se na kryté terase, s výhledem na les nebo na moře. Vybírám stolek u zábradlí, pokládám na něj talíř…a v tu chvíli hupsnou na zábradlí dvě opice, hrábnou mi do nudlí a už si je cpou do tlamiček. Nebojí se a dokonce na mě prskají. Zato já se bojím s nimi vést bitvu o nudle, protože očkování proti vzteklině nemám. Přibíhá Ondra se svým talířem. Ani jemu se nechce odhánět opice holýma rukama, a tak proti nim šermuje svým jídlem. Toho opice hbitě využijí a spraví si chuť ještě párečkem a plackami. Pak teprve přiběhne chlápek z personálu, v ruce má prak. Toho se ty potvory leknou a utečou. „Tady ten zbytek jídla jim už můžete dát…“ povídám mu. A on na mě přísně: „My tady nekrmíme zvířata!“ No tak s tím beze všeho souhlasím, ale já je přece taky nechtěla krmit! Jdeme si pro nové jídlo (naštěstí je to velmi levné) a usazujeme se ke stolku, který je pěkně u zdi. Alespoň z jedné strany jsme tedy krytí. Za chvilku jsou opice na terase znovu. Tentokrát ukradnou plechovku se sladkou limonádou. Opět je honí chlápek s prakem v ruce. No, je vidět, že se tady personál nenudí.

Vydáváme se po značené stezce na pětikilometrový okruh Lintang. Přidává se k nám Diana, holka z Dánska, která už měsíc cestuje sama po Malajsii. Učí v mateřské školce. No, to bych chtěla vidět českou učitelku mateřské školy, která si ušetří na měsíční cestování po Malajsii. Diana říká, že ani v Dánsku nejsou platy učitelů bůhvíjak vysoké, ale přežít se s nimi dá. Docela fajn přežívání, pomyslím si.

Před cestou do Malajsie jsme dostali pár instrukcí od našich kamarádů. Jedna z nich byla: „Pozor na pijavice!“ Když totiž v pralese zaprší, najednou je máte na nohách a musíte je rychle a obratně sundávat, než se stihnou přisát. Pijavice byla moje noční můra. Naštěstí jsme se strefili do suché sezóny. Už několik týdnů tady nepršelo. A je to znát. Místní atrakce – masožravé rostliny – jsou suché. Příroda je unavená. Ani těch zvuků z pralesa neslyšíme tolik, jak jsme si představovali. Diana chce sejít na jednu z pláží a vykoupat se. Pro nás by to bylo prodloužení trasy o nějaké dva kilometry. Nakonec souhlasíme, že půjdeme s ní. Dostaneme se na skálu, tyčící se nad mořem. Ten výhled nám bere dech. Nechrání nás tu žádné stromy, takže se škvaříme ve vlastním potu, přesto si na chvíli sedneme na rozpálený útes a kocháme se. Dolů k vodě nejdeme, nemuseli bychom se stihnout vrátit do čtyř, kdy odjíždí naše loď. Loučíme se s Dianou. Ona tu zůstává až do druhého dne.

Okruh Lintang zahrnuje skoro všechny ekosystémy tady v BAKO parku, takže se chvílemi pečeme na slunci, pod nohama nám křupe bílý písek a šustí suchá tráva, ale většinu času jdeme lesem, kde je stín, chládek a příjemně. Dokonce masožravky jsou tady ve stínu zelené a pochutnávají si na mravencích. Jediné zvíře, které zahlédneme (kromě motýlů a vážek) je taková podivná veverka. Specialitou parku jsou dlouhonosé opice (proboscis monkeys), ale ty se turistům podaří uvidět jen za soumraku a s velkou dávkou štěstí. Proto tu někteří turisté nocují a vydávají se do pralesa s průvodcem až večer, kdy park ožívá.

Z našich pěti kilometrů se nakonec vyklube osm, což je v tomhle náročném terénu (občas pěkně z kopce do kopce a přes kořeny) a horkém počasí docela výkon. Podcenili jsme zásoby vody, takže ke konci cesty už si děláme chutě tím, co si dáme k pití v místní kantýně. Splavení od hlavy až k patě, unavení a bez energie se vrhneme na lednici s nápoji. Do odjezdu lodi zbývá něco přes hodinu. V kantýně vidíme sedět i naše spolucestující z rána, tak jsme v klidu. Napijeme se, poklábosíme a jdeme se projít po pláži až k místu, kde nás má náš rybář vyzvednout. Jsme tady téměř o půl hodiny dříve. Naše zraky se stáčí k malajskému páru, který tu měl dnes zřejmě svatbu. Jen oni dva, oba v bílém, a jejich svědci. Fotí se, pak nasedají do člunu a odjíždějí. Prima zážitek. I takový může být vstup do manželství – v pralese mezi opicemi:-).

Budou čtyři hodiny, čluny pomalu odjíždějí, ale ten náš pořád nikde. Začínáme být nervózní. Navíc tu nejme všichni. Dvě dvojice chybí. Ve čtyři hodiny, kdy už tu zbyly poslední dva čluny a žádný další na obzoru není, je nám jasné, že odjeli bez nás. To je ale sprosťárna! Snažíme se tedy uprosit zbylé dva převozníky, aby nás přidali ke své posádce. Nechce se jim, protože tu platí jasné pravidlo: odjedeš jen s tím, s kým jsi sem přijel. Jsou čestní, nechtějí si navzájem přebírat zákazníky. Vysvětlujeme, že ten náš už asi odjel a nechal nás tady, že za to nemůžeme. Nakonec se nad námi slitují a vtěsnají nás do loďky k ostatním.

 Zpáteční cestu do Kuchingu jedeme autobusem číslo šest. Cesta je delší, dost to drncá, autobus často zastavuje na všech možných i nemožných místech, ale zase se vezeme za pouhé dva ringity (10 korun)! Večer, když jdeme setmělými ulicemi Kuchingu z večeře, míjíme jednu evropskou dvojici. Jsou to ti, co se s námi ráno mačkali v minivanu i na loďce a odpoledne už jim nebylo hloupé nás nechat v parku a odjet dřív. Vzájemně se „ignorujeme“.

Byl to krásný, vyčerpávající, zážitky prošpikovaný den. Ještě nám jich dost zbývá. Následující ráno se vydáme do záchranné stanice pro orangutány a na krokodýlí farmu. O tom budu psát příště.