Jak si koupit v Indii reprák k iPodu

23.11.2008 Toto je krátká ukázka toho, jak se nakupuje v Indii. A že smlouvat se dá i v kamenném obchodě. A že šest prodavačů na jednoho zákazníka je naprosto normální:-)

všude se dá smlouvat, nejen u stánku s kytkami

Toto je jedna z ukázek, jak se dá nakupovat v Indii. Šli jsme na procházku a zastavili jsme se v Gallerii (nákupní centrum), protože jsem potřebovala dobít kredit v mobilu. Tady to dělají tak, že jim v obchodě řeknete telefonní číslo a částku, o kterou si přejete zvýšit limit. Oni to zadají do systému a vzápětí Vám přijde informační sms o navýšení kreditu a je to.

Jen ze zájmu jsme vešli do obchodu s elektronikou. Ondra se ptal na reprák k iPodu (portable music dock for iPod), tedy hlavně na jeho cenu. „5990 rupees“ zněla odpověď. Ondra se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Tak to jste dražší než v tom novém obchodě s elektronikou na MG Road…“. Prodavač u kasy se začal vyptávat. Kde přesně ten obchod je a za kolik tam toto zboží nabízejí? Záměrně jsem napsala „prodavač u kasy“, protože v obchůdku bylo prodavačů celkem šest. To je takový indický fenomén – říkáme tomu „přezaměstnanost“. Všude, ať jste v obchodě nebo v restauraci, je nadbytek personálu. Ale vraťme se k Ondrovu „nakupování“… Ondra: „Tam to stálo 5500 rupií.“ (Trošku ubral, v tom novém obchodě na MG Road chtěli za ten mini reprák 5590 rupií.)

Prodavač: „Chcete si ho prohlídnout? Můžeme ho vyzkoušet…“ Ondra souhlasil. Všech šest prodavačů mělo konečně činnost. Jeden zboží vyndal z regálu, jeden ho rozbalil, jeden zapojil do zásuvky, jeden podal iPod, další držel v ruce dálkové ovládání… a všechny to strašně moc zajímalo! Byli jsme v tom obchůdku jediní zákazníci, atmosféra byla plná účasti. Ondra ten reprák moc chtěl a prodavač ho zase moc chtěl prodat. Reprák vyzkoušeli, fungoval bez chybičky. Prodavač: „Já Vám ho dám za tu cenu. 5500 rupií.“ Kdejaký „drzoun“ by to možná usmlouval i na 5000, ale Ondra se spokojil s pěti a půl a spokojenost byla na obou stranách. Když jsme vyšli z obchodu, pronesl Ondra odevzdaně: „A teď se mi ještě chechtají, jak mě natáhli!“ Ale byl rád, že to koupil.

P.S. Když jsem šla poprvé s Ondrou tady v Gurgaonu koupit kupon "Tata Sky" (satelitní TV vysílání - abychom měli v televizi všechny ty mezinárodní programy), vlezli jsme do mini obchůdku, kde bylo asi pět prodavačů (a vedro a smrad). Sotva se tam vešli. Ondra řekl co chceme, ale prodavač se jen usmál a odpověděl, že musíme deset minut počkat. Přitom jiný zákazník v obchodě v tu dobu nebyl a všech pět prodavačů se tam evidentně nudilo. Po deseti minutách jsme začali být nervózní. Připadalo nám, že už si z nás začínají dělat legraci. „Vy ty kupóny nemáte?“ ptal se Ondra ostře. „Pět minut“ odpověděl mladý Ind. „Ale vždyť ty kupóny máte tady ve stole, tak se podívejte…“ na to Ondra. „Pět minut“ zněla odpověď. Když už jsme znechuceně odcházeli a nechápavě kroutili hlavami, vešel do prodejny statný muž, zřejmě šéf . Mladík hned na něj vychrlil všechny informace ohledně požadovaného kuponu "Tata Sky" a velký šéf přikývl, vyndal z kapsy klíčky od stolu a byli jsme obslouženi. Tak mě napadlo, že buď nedůvěřoval svým zaměstnancům, a proto před nimi zamykal stůl se zbožím, nebo to byl prostě jeho „kšeft“ a ostatní mu do něj nesměli zasahovat.