Jak se domluvit s údržbářem v Indii

24.11.2008 O tom, že domluvit se v Indii s někým, kdo Vám nechce rozumět, je nadlidský výkon. A o tom, jak jsem musela jít poprvé sama nakupovat a jak jsme našli tělocvičnu.

Náš indický obývák...

Ráno jsem si lebedila na gauči s napínavou knížkou („Prostá pravda“ od Jodi Picoultové) a u toho jsem snídala výborný indický jogurt s vločkami. Právě jsem prožívala rozuzlení celého detektivního příběhu, když se ozval zvonek. Strašně jsem se lekla, protože ten zvonek je velmi hlasitý a nepříjemný. Vyletěla jsem a mrzutě odložila téměř dočtenou knížku na stolek. Už týden čekáme, až se ten chlápek uráčí přijít a on musí dorazit zrovna, když dočítám tuhle bezvadnou knížku! Ondra totiž objednal člověka z firmy, která dodává zařízení na filtrování vody. Jedno takové máme pod dřezem, je to složitý mechanismus, tři nádoby a spleť hadiček plus zřejmě nějaký motor(?), který filtruje vodu, aby byla nezávadná. Jenže filtr se musí jednou za čas vyměnit – a to se mělo stát právě teď.

Otevřela jsem dveře. Stál tam maličký a hubený Ind v ušmudlané modré košili a ještě ušmudlanějších tmavých kalhotách. Zeptala jsem se ho, jestli jde vyměnit ten filtr na vodu. Pokrčil rameny, jako že mi nerozumí a hrnul se dovnitř. Přitom ukazoval na kovovou „bombu“ s hadičkou, kterou táhl za sebou a něco mlel v hindí. „Water?“ zeptala jsem se. Tohle slovo snad proboha zná, jestli pracuje ve firmě, kde se tím zabývají! Znovu pokrčil rameny a štrádoval si to přes obývák k balkónovým dveřím. Tam se zarazil. „Bathroom?“zeptal se. Koupelna! On si myslí, že ten filtr na vodu máme v koupelně?! „Ne, v koupelně ne, filtr na vodu máme tady, v kuchyni…“vedu ho do kuchyně, otevírám dvířka v lince a ukazuji mu nádržky na filtrování vody. Je z toho opravdu zmatený, nicméně bere do ruky ten přístroj, co má s sebou a za chvilku už do skříňky pod dřezem a na podlahu pod linkou stříká bílou chemikálii, která příšerně páchne. Aha! To nebude opravář vodních filtrů, to bude zřejmě někdo z údržbářů! Ptám se ho, jestli to je proti…sakra, neumím říct mravenec! „Je to proti malým broučkům?“ ptám se a ukazuji si na dlaň, jako bych tam měla mravence. Nechápavě vrtí hlavou.

„Bathroom?“ptá se znovu. Odevzdaně ho vedu do koupelny. Snaží se dostat okýnkem do stoupaček, jenomže okýnko je rozbité (jako téměř všechno v Indii) a nejde otevřít. Údržbář to nevzdává a za chvilku násilím vytvoří asi půlcentimetrovou škvíru. Tou se snaží nastříkat chemikálii ven, na potrubí, které tam vede, ale jak je ta škvíra úzká, chemikálie stéká i po rámu okna a po zdi a já se jen modlím, aby toho už nechal. Snaží se utěsnit okno a narovnat rákosovou žaluzii. „To je dobrý, OK, já to pak udělám…“ snažím se ho co nejrychleji zbavit. „Bathroom?“ ptá se neodbytně. Ach jo. „Yes, second bathroom…“ vedu ho přes ložnici do naší druhé koupelny. Divila jsem se, proč do takového pidi bytu nacpali dvě koupelny a dva záchody, ale teď jsem za to ráda – každou chvíli tady totiž něco nefunguje a často je to jeden ze záchodů.

Chlápek otevírá okýnko do druhých stoupaček, tentokrát s úspěchem, celé dokořán. Na potrubí sedí holub a čumí na nás. Vůbec mu nevadí, že kolem něj údržbář stříká jedy, sedí dál, jako by se nechumelilo. Protože má konečně dostatek prostoru pro svou práci, vycáká na potrubí neuvěřitelné množství té smradlavé chemikálie. Pak se snaží zavřít okýnko, jenomže to má ulomenou kličku a nejde to tak snadno. „All right, OK, já to pak udělám…“ odvádím ho ke dveřím. Pokládá na zem „bombu“ s chemikálií a tahá z kapsy peněženku. „Peníze?“ ptám se. Chlápek kýve na souhlas. „Kolik? How much?“ na to já. Něco žvatlá v hindí. Ach jo. Nesu mu papír a tužku, ať mi to napíše. Chvíli přemýšlí, pak napíše 200. Jdu do ložnice, kde má Ondra nějaké peníze. Samé pětistovky! Nesu mu 500 a říkám, že nemám 200. Rozzáří se, vezme tužku a na papírek načmárá 500, přičemž 200 škrtne. „No to ne, říkal jsi 200, dám ti 200. Musíš mi vrátit peníze!“ skládám dohromady anglická slovíčka.

„Change?“ ptá se ten člověk. „YES! Change!“ mám radost, že to konečně pochopil. Kroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Nemá nazpět. To je nad moje síly. Beru telefon, volám Ondrovi do práce a stručně mu popisuji situaci. Podle Ondry mu mám vysvětlit, aby přišel večer, až bude doma, že mu peníze dá. Chacha, myslí si, že to tomuhle člověku vysvětlím anglicky??! „Víš co, dej mu telefon, já mu dám kolegu, on mu to vysvětlí v hindí.“ „Dobře. Ať se ho zeptá, co to tady nastříkal!“ Podávám Indovi mobil. Drží ho kousek od ucha a slyší, jak Ondra anglicky vysvětluje svému kolegovi celou situaci. Kroutí hlavou a vrací mi telefon, jako že tomu nerozumí. „Ne, on bude mluvit hindí, poslouchej!“ nutím mu mobil. Za chvilku se z mobilu skutečně ozve to, čemu ten chlápek rozumí. Vysvětluje něco člověku ve sluchátku a vypadá přitom strašně nešťastně. Pak mi telefon vrátí.

„OK, přijdeš večer?“ ptám se a předpokládám, že mu Ondrův kolega vysvětlil, jak to uděláme s placením. Chlápek nechápavě kouká a opakuje, že chce peníze. Nevysvětlil mu to. Nervózně pozoruji louži bílé chemikálie, která se zatím vytvořila na podlaze v obýváku a nebezpečně se zvětšuje. Jestli to tady rozežere podlahu! Vytáčím nervózně a naštvaně Ondrovo číslo. „Tak co mu teda řekl? Ten chlap tady čeká na peníze! Ať mu vysvětlí, že má přijít večer! A co to tady vlastně nastříkal?!“ Ondra: „Je to nějaký postřik proti červům. Víš co, my mu řekneme, ať přijde, až bude mít peníze na rozměnění. Jde přece i do jiných bytů, ne?“ Souhlasím. Vysvětlili, chlápek odešel. Letím pro gumové rukavice a honem utírám z podlahy to svinstvo. Pak myji okýnko a záchod, zavírám druhé okno s ulomenou kličkou (musím si vzít na pomoc nůž) a vítězoslavně se usazuji na gauči, že si dočtu knížku. Strašně to tady smrdí. Jdu se podívat do kuchyně. Utírám bílou louži pod linkou. Fuj. Vracím se do obýváku. Zvonek! To je brzy zpátky…

Za dveřmi stojí starý známý údržbář a chce svých slíbených 200 rupií. „Máš change?“ptám se ho. Kroutí hlavou, peníze na rozměnění samozřejmě nemá. Mě z toho tady klepne! Odmítám potřetí volat Ondrovi do práce, tohle musím vyřídit sama, jak je vidět. Budu muset zajít do obchodu rozměnit tu pětistovku. „Já jdu do obchodu, shop, change money, přijď za hodinu, dám ti peníze. Za hodinu, one hour!“ Dávám si záležet na tom, když říkám slova „obchod“ a „hodina“. Sama jsem nakupovat ještě nikdy nebyla, ale rozhodně to bude menší problém, než se domluvit s tímhle Indoušem. Stejně mi asi nerozumí. Na ruce má hodinky. Ukazuji mu na nich, kdy má přijít. Kýve a pomalu odchází. Hurá!

Beru si džíny, volné triko, kabelku a vyrážím. Po cestě se kupodivu nic neděje, chlápek na bráně mě dokonce zdraví, což je pokrok, většinou totiž zdraví jen muže. Mám radost, že jsem tak statečně zvládla situaci, kupuji dva džusy, papírové kapesníky a vesele se vracím domů s drobnými penězi. Chlápek by měl přijít ve dvě. Sedám si ke knížce. Nejde. Tři hodiny. Nic. V půl čtvrté zvoní. Dávám mu peníze a s úlevou za ním zavírám dveře. Mission completed!

Kolem půl sedmé se vrací Ondra a jdeme se projít do parku. V dálce vidíme zářit do tmy zeleno-červenou ceduli GYM and TONIC. „Tady musí být fitness!“ říká Ondra, protože oba víme, že bych měla (a chtěla) chodit cvičit. Projdeme bránou - „good evening, sir“ (zase zdraví jen Ondru) a vydáváme se za nápisem, který září do dálky. Cedule je umístěna na budově, do které chodíme nakupovat. Prozkoumáváme vchod, prohlížíme schránky na dopisy, když konečně uvidíme malou cedulku „GYM and TONIC, 6.patro“. Jedeme výtahem do 6.patra. Docela jsem zvědavá, co najdeme. Přes skleněnou výplň dveří vypadá posilovna moc dobře (na indické poměry). Vidím běhací pásy, steppery, rotopedy a několik posilovacích strojů. Přemlouvám Ondru, aby se tam se mnou šel zeptat. Nechce se mu. Nakonec souhlasí, že půjde se mnou, ale zeptat se musím sama, jako velká holka, abych trénovala angličtinu.

Jdeme dovnitř, u stolku sedí mladík s černými kudrnami a oběma nám podává ruku. Ptám se, kolik stojí jeden vstup a kdy tam jsou. Sympaťák začne mluvit – a to je neštěstí. Nejen, že má divný, zastřený hlas, ale ještě ke všemu hrozně rychle mele a trochu šišlá. Jestli mluví anglicky? To se skoro nedá poznat. Nerozumím ani slovo. Nešťastně se obracím na Ondru. Ten kupodivu něčemu rozuměl. Je tu už sedm měsíců, zvykl si na prapodivnou řeč zvanou „hinglish“. Zjišťujeme přesnou otevírací dobu (6-12, 16-22) a cenu měsíční permanentky (2100 + taxy) i jednodenní vstupné (300 rupií, tj. 120 korun). Spokojeně odcházíme domů.