Jak jsme se v Himalájích málem stali kořistí

15.11.2008 Nepatříme mezi horolezce ani nadšené fandy vysokohorské turistiky, ale když už jsme byli ve státě Himachal Pradesh, byl by hřích se na nějaký ten vrcholek nevydrápat. A protože na pětitisícovkách už byl sníh a mrzlo, spokojili jsme se s procházkou ve třech a půl tisících metrech:-)

nádhera v horách

Ráno po 9.hodině pro nás přišel do hotelu mladík z agentury a odvedl nás na parkoviště, kde už stál připravený jeep i s řidičem. Byla před námi asi 3-4 hodinová cesta s krátkými zastávkami. Poprvé jsme zastavili v městečku Kufri, odkud už byl krásný výhled na hory. Kolem nás byla spousta ozdobených poníků – jejich majitelé vozí turisty na nějakou vyhlídku, ale náš řidič říkal, že to není moc pěkné. Vysadil nás před himalájským parkem – ať se tam jdeme podívat, že je to zajímavé. Byla to taková malá zoologická zahrada se zvířaty , která žijí v Himalájích. Když Ondra uviděl spoustu volně se pohybujících opic, okamžitě si dal na hlavu kapuci (neměli jsme žádné banány na výměnu). Nejvíc nás pobavil asi vlk, který se před námi „vystavoval“ v rohu ohrady. A pak taky medvědi (hnědí i černí) – zrovna probíhalo jejich krmení a jeden se před námi i vykoupal. Bylo docela brzy, takže jsme byli téměř jediní návštěvníci. Sněžný leopard byl schovaný, ovce a kozy nás dlouho nezdržely – mohli jsme vyrazit na další cestu.

Stoupání začalo být zajímavé, měli jsme krásný výhled na hory se zasněženými vrcholky. Škoda, že na fotkách to tak nevynikne. Z věčného drncání se mi začalo chtít na záchod – ale KAM??? Krajnice žádná, jen prudký sráz dolů… Cca půl hodiny jsem si vybírala vhodné místo, až najednou přišel obrovský kus skály s malou plošinkou nad údolím, s výhledem na zasněžené vrcholky Himalájí a domky, roztroušené po kopcích … Nejkrásnější místo, na kterém jsem si kdy odskočila. Pak jsme projeli ještě několika vesničkami a v té poslední (Narkanda) nám řidič zastavil, že si tam můžeme dát čaj a něco k snědku. Byla to taková ušmudlaná, typická indická „hospůdka“. Měli jsme už hlad, ale báli jsme se dávat si nějaké jejich jídlo. Nakonec jsme si objednali čaj (bez mlíka!) a dvoje tousty. Napatlali do nich sice něco mezi sýrem a majonézou, ale nevypadalo to špatně (posypali to zelím) a měli jsme už vážně hlad.

Řidič se vydal po uzoučké asfaltce do hor. Na jakési plošině nás vysadil s tím, že se máme projít a že na nás po směru cesty počká. Říkal, že to bude asi půl hodiny. Pokoukali jsme se, zkusili pevnost ledu na zamrzlé tůni, vyfotili pár fotek a vydali se vzhůru do kopce. Zhruba za 10 – 15 minut jsme uviděli jeep. No, to byla tedy krátká procházka, bručeli jsme nesouhlasně. Řidič nám řekl, že odtud můžeme dojít až na vrchol Hatu Peak (3400 m.n.m.) a on tam pro nás přijede. Ondra se zeptal, jak dlouho to nahoru trvá. Odpověď zněla: „Asi půl hodiny.“ Říkali jsme si „jo, chlapče, známe tu tvoji půlhodinu…“ a protože jsme se opravdu chtěli projít, řekli jsme mu, ať pro nás nejezdí, že si to vyšlápneme a vrátíme se po svých. Smál se, ale souhlasil. Bylo krásné počasí, šli jsme po úzké asfaltce lesem, občas se před námi otevřel nádherný výhled na okolní hory. Byli jsme spokojení. Pak Ondra poznamenal, že už jdeme skoro hodinu a pořád nic. Naštěstí šla proti nám skupinka turistů. Ujistili nás, že už tam za chvilku budeme.

Přidali jsme do kroku, aby na nás řidič nemusel moc dlouho čekat. Za chvíli se k nám přidal pes. Trochu jsme se ho báli, a tak jsme si pro jistotu vzali do ruky kameny a zrychlili jsme. Pak šel proti nám starý Ind a nám bylo trapně za ty kameny, tak jsme je zase vyhodili. Na vrcholku stály dva domky. Jeden byl jakýsi chrám a druhý vybudovaný pro turistické účely. Vyfotili jsme se tam, odpočinuli si a ohromeně koukali na tu krásu kolem. (Chtěla bych být v příštím životě orlem v Himalájích...)

Zjistili jsme, že z jednoho psa jsou najednou dva. Potloukali se kolem nás, ale už jsme z nich neměli strach. Vesele jsme vykročili na cestu zpátky. Zrovna, když si chtěl Ondra odskočit, uslyšeli jsme, jak se na nás z kopce něco řítí. Byli to ti dva psi, hnali se listím neuvěřitelnou rychlostí přímo na nás! Překvapením jsme ani nestačili uskočit. (Byla ve mně opravdu malá dušička.) Proletěli těsně kolem nás a hnali se dál – za kořistí (naštěstí jsme tou kořistí nebyli my dva). Až v ten okamžik jsme je uviděli – desítky opic, které se snažily zachránit úprkem na stromy! Psi je ještě chvíli honili, a pak to vzdali. Opice tentokrát nezaznamenaly žádné ztráty. Vůbec nás nenapadlo, že jich je okolo tolik – cestou nahoru jsme žádnou neviděli. Měli jsme z toho „útoku“ divný pocit a radši jsme zrychlili, abychom už byli v autě.

Řidič už na nás z dálky mával. Dokonce nám nabídl mangový džus (to je v indii velký hit) a čisté kelímky na pití! Rozhodli jsme se, že se navečeříme až v Shimle, a tak už jsme zastavovali jenom na focení. Cestou jsme na několika místech museli jet krokem, protože tam opravovali rozbitou silnici. Bylo mi z toho smutno – ženy různého věku seděly ve špinavých hadrech na bobku a zametaly vrstvy prachu ze silnice nebo plnily díry roztlučeným kamením. Připravovaly povrch vozovky na zalití asfaltem. Kolem nich se potloukaly špinavé děti. Bylo tam i pár mužů, ale většinou ženy. Nosily na zádech kameny a pak je rozbíjely na menší kousky. Muže jsme viděli na těch úsecích, kde už se pracovalo s asfaltem (vyšší level). Na kraji cesty měli postavené zaprášené stany. Kdysi jsem se ptala Ondry, jak je to v Indii s těmi kastami – tady v horách mi to došlo, když jsem viděla ty nejchudší chudáky opravovat holýma rukama silnici.

Do Shimly jsme se vrátili už za tmy a pořádně vyhladovělí. V hotelu jsme si objednali naši poslední večeři – čínskou. Já jsem si dala vynikající „crispy – honey vegetable“ a Ondra si dal kuře „manchurian“(masové kuličky v omáčce). Jedli jsme to s nudlemi a pochutnali jsme si. Pak jsem zase žvýkala fenykl s cukrem. A vyrazili jsme na nákup dřevěných suvenýrů. Našli jsme náš oblíbený obchůdek mimo hlavní turistickou trasu (vše bylo levnější o desítky rupií). Za největší úspěch považujeme usmlouvání ceny za vyřezávaného Hanumana, kterého jsme moc chtěli (stál 1250 rps a nakonec nám ho prodali za 1000 rps). Během vybírání dalších drobných dřevěných suvenýrů nás oslovila skupinka Indů, jestli bychom se s nimi mohli vyfotit. Ondra se zeptal proč. Dostalo se mu vzrušené odpovědi: „Proč?! Děláte si legraci?! Vždyť jste cizinci!“ …plus něco v tom smyslu, že vypadáme úplně jinak. Vyfotili jsme se s nimi, a pak si nás ještě fotili do mobilu. Prodavač z nás měl radost, a tak jsme dostali na cestu ještě malou pozornost a tašku zdarma.