Jak jsem málem nepřiletěla a co závidím Indkám

Na osm měsíců opouštím Čechy. Byt, dobrou práci, skvělé kolegy, kamarády, svou rodinu, naše psy. Letím do Indie. Do „našeho“ pronajatého bytu, za svým partnerem, staronovými přáteli a spoustou zvířat. Život jsou změny.

AirbusTurkish Airlines

Neděle, 26.4.2009 Den odletu.

Ráno se vrhnu na přebalování kufru, protože váží třicet kilo, namísto povolených pětadvaceti. Vzdávám se několika čokolád, polévky v prášku musí taky pryč. Drogistické zboží omezuji na polovinu, raději dovezu Becherovku, než šampon. Přesto má kufr stále nadváhu. Risknu to, když mi nepovolí těžší zavazadlo, budu muset vyndat nějaké knížky. Letím s Turkish Airlines, s přestupem v Istanbulu. Poslední týden byl náročný, v pátek rozloučení v práci, v sobotu loučení s rodinou…už abych seděla v letadle.

Na letiště mě vezou naši. Možná mám trochu nervy nebo jsem naměkko, každopádně dělám kardinální chybu. Na tabuli odletů se podívám jen letmo, vidím odlet do Istanbulu po 14.hodině a s tím se spokojím. U odbavovací přepážky je plno, samí Turci. Trvá dost dlouho, než se dostanu k pultíku. S úsměvem podávám svůj pas sympatickému mladíkovi a doufám, že mi projde ten těžší kufr. „Vy asi letíte s ČSA, toto je charterový let…“ omluvně mi vrací pas. „Ne, já letím s Turkish Airlines, do Istanbulu“, podávám mu pas zpátky. „Ale tohle je skupina, s nimi určitě neletíte…“uzavírá diskusi. A sakra. Špatný check in!!!! Do háje, do odletu letadla zbývá jen 30 minut! Letím se podívat na tabuli odletů a je mi to hned jasné – dva lety do Istanbulu, skoro ve stejný čas.

Běžím jako o život – tentokrát už ke správné přepážce. Právě ji uzavírají. Slyším, jak mladý muž hlásí do vysílačky: „Počkej, ještě běží jedna slečna…“. Vychrlím na něho, co se mi stalo a jestli mě ještě odbaví. Netváří se právě nadějně. „Zkusíme to, ale přišla jste hrozně pozdě, to už ani není za pět minut dvanáct, to je po dvanácté!“ . Ztuhnou mi rysy, omlouvám se jako o život a mám na sebe vztek. Chlápek volá někam vysílačkou, pak zkouší zadat moje data do systému. „Prosím, prosím, prosím, ať se to povede!“ „Máte štěstí, ještě to půjde…a vypadá to, že i ten kufr to stihne…“. Znovu volá někam vysílačkou, že tam posílá kufr. Vytkne mi, že je těžký, jenže nemáme čas to řešit. „Je to východ D4, tak běžte, už nastupují!“. Pořád dokola mu děkuji a říkám, že to má u mě. Rychlou pusu našim a pak už honem do letadla.

Let z Prahy do Istanbulu trvá zhruba dvě a půl hodiny. S úsměvem přejdu rozdováděné turecké děti, chlapečka, co se přes moji sedačku snaží dostat do uličky za kamarády, přestože mám před sebou sklopený stolek s jídlem. Ať mi ty děti třeba lezou po hlavě, je mi to jedno. Hlavně, že letím! Na istanbulském letišti znovu zazmatkuji, jako by toho nebylo dost v Praze. Místo abych šla na transfer, jdu k východu. Muž na pasové kontrole se mě mile ptá, jestli se chci skutečně podívat do Turecka. Jsem natvrdlá, kroutím hlavou…“ne, mám jen hodinu na přestup..“….trapas. Po tomhle ať mi někdo vypráví vtipy o blondýnách. Já jsem v životě blonďatá nebyla. Hrnu se zpátky a – světe div se, nakonec se dostanu do správného letadla, které odlétá do Dillí. Dokonce najdu i správnou sedačku:-).

V Airbusu pro 300 osob nás letí jen 60. Ekonomická krize se projevuje i tady, aerolinky mají milionové ztráty. Pro pasažéry to ale znamená více pohodlí, rychlejší servis a usměvavý personál. K večeři si dávám italské těstoviny a francouzské víno. Toho si v Indii moc neužiju. Pak si pustím film „Marley and me“ a protože je to doják, trochu si pobrečím. Nakonec usnu a probudím se o pár tisíc metrů níž. Přistáváme. Na letišti v Dillí už to znám. Dokonce poznávám starého mrzutého Inda, co kontroluje pasy. Dusí teď nějakou blondýnu, raději si přejdu do druhé fronty. Tam sedí milý chlápek, co se na lidi usmívá. Popřeji mu pěkný večer, přestože už jsou tři hodiny ráno. Ondra na mě čeká v hale s knížkou v ruce. Přivítáme se a jdeme k taxíku. Venku je horko i teď v noci – a to ještě netuším, co mě čeká přes den. Teploty se teď koncem dubna vyšplhaly tady v Dillí na 45°C! Jedeme domů, do Gurgaonu, což je asi 30 – 40 minut cesty z letiště, po dálnici. Cestou zahlédnu pouze jednu jedinou krávu, tak jsem trochu zklamaná, zato psů je všude spousta.

V následujících dnech se snažím přivyknout indickému klimatu. Těší mě, že už nejsou mlhy jako v zimních měsících, ale to je vše. Několikrát denně se sprchuji, protože v bytě je i s klimatizací 31°C. Bez klimatizace jsem naměřila 35°C. Práší se tady pořád stejně – neuvěřitelně moc. Netěsnící okna a dveře zavanou do bytu množství jemného písečku a prachu, plus rozdrcený holubí trus. A to bydlíme ve 20.patře. Snažím se byt nějak zkulturnit. Z balkonů odnáším ztrouchnivělé dřevěné lišty a kusy plovoucí podlahy, pod nimiž objevuji jedno holubí hnízdo s jedním rozbitým vajíčkem a jedním mrtvým holubem. Když zametu ptačí hovínka plus kusy rozbitých květináčů, zbytky cigaret a bůhvíčeho ještě, mám plnou igelitku. Po takovém úklidu trávím čas pod studenou sprchou.

Během nákupu potravin nezaznamenám ani jednu Indku, co by měla na sobě kraťasy nebo krátkou sukni. Nepočítám děti, holčičky normálně nosí krátké šaty. Já se tedy v kalhotách pařit nehodlám. Stejně se po mně otáčejí, i když si vezmu na sebe indickou kurtu. No aspoň trička bez rukávů jsou tu normálně k vidění. Tak a teď se dostávám k tomu, co tady těm holkám hrozně závidím. Vypadají skvěle. Přestože je horko a při procházce venku ze mě leje pot, ony vypadají svěže. Mají husté, nádherné vlasy a čistou pleť. Moje vlasy tady okamžitě plihnou a lepí se mi na krk. Pleť mám z toho horka a prachu mastnou, neustále pupínkovatou. Indky ne. Indky vypadají, že jim tady to horko prospívá. I když – bez klimatizace tu nikdo z nich nedá ani ránu. Občas tady tím pádem zažíváme teplotní šoky – venku 45°, v bance nebo v obchodě 20°C. Zatím ale naštěstí žádná chřipka.