Indové čmárají na peníze!

…a taky nejezdí po dálnici v pruzích, ale po čáře a nepoužívají zpětná zrcátka. A já už jsem dva měsíce nenapsala na blog ani čárku.

rikša v Dillí

Jsou to takové drobnosti, které mi v téhle zemi už připadají úplně normální. Třeba právě počmárané bankovky. Držíte v ruce pětistovku a na ní je modrou propiskou napsáno 20.000 rps. Někdo si zkrátka počítal peníze, ty dal na hromádku a na vrchní bankovku si pěkně udělal poznámku. Mohl to být klidně úředník v bance. Čmárání na peníze je tady zkrátka běžná věc. Na bankovkách objevíte různé vzkazy, věnování, číslice, škrtance. Musela jsem se smát, když v obchodě (ve frontě přede mnou) vracel prodavač malému klukovi dvacetirupiovou bankovku a ten mu ji s důležitým výrazem ve tváři vrátil, že je natržená a že by mu ji nikde nevzali. Klučina dostal jinou a ta natržená skončila nakonec v mojí peněžence. Ať si ji někde zkusí odmítnout. Když si uvědomím, v jakém stavu jsou některé indické bankovky, tahle natržená je proti nim ještě královna krásy.

Další drobností, která tu ale stojí mnoho lidských životů, je indický styl řízení motorových vozidel. Záměrně používám toto spojení, poněvadž se nejedná pouze o automobily. Jedete třeba po dálnici (na hony vzdálené té naší dálnici) a auto před vámi nejede zařazené v některém z pruhů, ale pěkně uprostřed, po bílé čáře. Můžete troubit, můžete se ho snažit objet. Hlavně opatrně! Musíte nejprve zjistit, zda má zpětná zrcátka. Pokud je má, je třeba se podívat, jestli nejsou špatně sklopená. Pokud jsou nastavená správně, je třeba předpokládat, že je řidič stejně nepoužívá. Vůbec tady musíte hodně předpokládat a být obezřetní. To, že je na semaforu červená, ještě neznamená, že indický řidič zastaví. Můj partner vezl autem svou indickou kolegyni. Byla už noc, provoz žádný. Zastavil na červenou. Sunita se na něj překvapeně podívala, proč nejede. „Vždyť svítí červená,“ řekl na vysvětlenou. Usmála se. „Tady jsi v Indii, když nic nejede, můžeš jet ty.“ Takhle to funguje. Ostré indické lokty. Nestojí trpělivě ve frontách, ale najíždějí si pěkně dopředu, takže vytvoří třeba čtyři pruhy a totálně ucpou křižovatku.

Často jezdím po Gurgaonu rikšou. Je to rychlé, levné, dostupné – a trochu nebezpečné. Když se mnou chtěl jednou rikša přejet hlavní silnici MG Road (čtyřproudou) a bez jakéhokoli pudu sebezáchovy se vrhnul mezi projíždějící auta, zavřela jsem oči a slíbila si, že jestli tohle přežiju, tak už to nikdy znovu neudělám. Od té doby to řeším takhle: jedním rikšou se nechám odvézt až k MG Road. Tam mu zaplatím, silnici přeběhnu po svých (obezřetně) a na druhé straně si zavolám dalšího rikšu a pokračuji v cestě. Zdá se Vám to jako nápad bláznivé ženské? Já to beru jako jednu z možností, jak přežít.

Co se týče mého vztahu k žebrákům, už jsem celkem imunní. Potkávám je několikrát denně. Pokřikují: „Bílá, hlad, bílá, prachy..atd.“ Válí se v prachu u silnice, chvíli spí, chvíli žebrají. Když stojí auta na křižovatce na červenou, tak je obcházejí a bouchají na okna, jako by je snad ti řidiči neviděli. Vydrží to i několik minut. Prostě bouchají na okno, dokud se auto zase nerozjede. Někdy jim dám drobné, někdy se jim snažím vyhnout, protože drobné nemám. Někdy prostě ani nemám náladu jim něco dávat, protože to celou situaci neřeší. Dětem jsem dala naposledy banány. Prachy by stejně odnesly rodičům a ti by je použili bůhví na co. Ráda dám rikšovi víc peněz, i když vím, že Inda by svezl mnohem levněji. Někdy platím u stánku zeleninu a vím, že platím víc, než kdybych byla Indka. Ale platím lidem, kteří pracují. Vydělávají si na živobytí. Přijde mi pak nefér dávat peníze žebrákům za nic.

A co tady dělám já? Budete se divit.

Hned první týden po mém příjezdu do Indie se mě ujala kamarádka Míša (známe se z mého předchozího pobytu tady) a začala mě seznamovat s česko – slovenskou komunitou v Gurgaonu. Nejdřív to byla Verča, pak Dana a nakonec Vlaďka. Vedly jsme takové ty řeči o tom, jak a kde nejlépe nakoupit, na co si dávat pozor, čemu se vyhnout. Vyptávaly jsme se jedna druhé na spoustu věcí a ze mě vylezlo, že jsem původně učitelka. „Jé, tak to bys k nám mohla chodit a učit Máju česky!“ vypadlo z Vlaďky. A tak jsem 8.května poznala její čtyřletou holčičku, která sice česky rozumí, ale skoro nemluví. Vlaďčin manžel je Angličan, doma spolu tedy mluví anglicky. Navíc Mája tady chodí do mezinárodní školky, setkává se s kamarády ze všech koutů světa – a všichni spolu mluví anglicky. Je tedy jasné, že tak malé dítě bere angličtinu jako jediný možný prostředek pro dorozumívání. Přestože od maminky češtinu slyší, nikdo jiný ji nepoužívá. No a najednou jsem tu já, česká teta, která si s ní bude hrát česky, zpívat česky a povídat česky. Máju jsem si zamilovala od první chvíle. Nedá mi nic zadarmo, musím se snažit, abych upoutala její pozornost a ona si chtěla hrát se mnou, místo koukání na pohádky. Moc ráda zpívá, takže to bereme přes české písničky k českým pohádkám. Na rovinu mi řekne, když se jí něco nelíbí. Stavěly jsme spolu takovou dřevěnou stavebnici – kaktus. Dávala malé kvítky přímo na kmen a nepoužívala středně velké dílky. Chtěla jsem ji nějak vyprovokovat, aby použila všechny části stavebnice. „Postav velkej kaktus, ty stavíš samý mrňouse…“ řekla jsem jí. Zkoumavě se na mě podívala a pak celkem přísně (anglicky) řekla: „Nech toho, nebo už k nám nebudeš chodit a nebudeš si hrát s mými hračkami!“ a bylo to.

O mých návštěvách u Máji se dozvěděl i Dany manžel. Je z Holandska, má českou manželku, ale česky umí jen pár slov (pivo, víno, křen). Hádáte správně, začala jsem učit i jeho. Je to samozřejmě naprosto odlišné od hraní si a zpívání se čtyřletým dítětem, ale myslím, že nás to baví oba. Peter se někdy chytá za hlavu nad složitostmi českého jazyka a já ho konejším tím, že je to jazyk velmi bohatý a pestrý. „Jo. A proto jím mluví jenom 10 milionů lidí na celém světě!“ oponuje mi Peter. Jen si to vezměte, anglicky stačí říct "I´m angry". Česky řeknete: „Zlobím se.“ „Jsem rozzlobený.“ „Mám zlost.“ Samozřejmě, že se nesnažím mu češtinu znechutit složitostmi, ale především s ním mluvit a učit ho, jak se domluvit. Naposledy jsme se učili barvy a bylo potřeba vyvenčit psy. A tak jsme se vydali ven a celou cestu mleli pořád dokola: „Ta brána je černá. To auto je šedé. To nebe je modré. Ten strom je zelený…..“ Indové, co nás míjeli, se jen nevěřícně otáčeli.

Mou (zatím) poslední studentkou je stejně stará Brazilka Claudia. Naši kluci nás jednou večer vzali do hospody a dopadlo to tak, že oni se bavili spolu a my dvě taky. Vyprávěla jsem Claudii, jak chodím k Máje a k Peterovi. Protože má českého manžela, projevila o češtinu taky zájem. Pro mě je to zkušenost k nezaplacení. Sleduji, jak vnímají náš jazyk cizinci, co je překvapí, co se jim vyslovuje dobře a co špatně. V zásadě jim dělají problém měkké slabiky dě, tě, ně, di, ti, ni. No a pak taková ta slova, v nichž se vyskytuje několik souhlásek za sebou. Třeba čtvrtek nebo prst. Učila jsem Claudii vrčet a říkala jí: „Takhle dělá pes: vrrrrrr, vrrrrr.“ A ona na mě: „Ale takhle dělá jedině českej pes!“ No a jak vrčí psi jinde na světě? Původně jsem si myslela, že si v Indii najdu pár lidí a budu je učit francouzštinu. Jednak proto, že ji ovládám, jednak proto, abych ji nezapomněla. No ani ve snu by mě nenapadlo, že bude takový zájem o můj rodný jazyk. Hezký den všem.