Hvězda Bollywoodu?

1.12.2008 Po velkém dopoledním úklidu jsem se vydala do posilovny. Rozhodla jsem se, že si koupím měsíční permanentku. Indka, co seděla u stolku na recepci, byla moc milá. Ptala se, odkud jsem. Obvykle, když se mě Indové ptají, začnu tím, že z Evropy – to jim většinou stačí.

indická posilovna se moc neliší od tech v Cechách

Představují si Evropu jako Indii – rozdělenou na menší celky – státy, ale ty evropské většinou neznají. Nebo jen některé. Většinou se jim snažíme Českou republiku přiblížit jako bývalé Československo. Taky zabírá Škodovka, protože jich tady jezdí spousta, zejména Octavií. Mimochodem, věděli jste, že nová Škoda Octavia se v Indii jmenuje Laura? Další česká značka, hojně rozšířená po celé Indii a zřejmě i oblíbená, je Bata. Ale vraťme se do posilovny...

Indka na recepci mě překvapila. Když jsem jí chtěla vysvětlit, kde leží Česká republika, zastavila mě, že to ví. Prý už k nim do fitka nějaké dvě Češky chodily. Prima. Vůbec je tahle paní taková pokroková – má krátké vlasy – to se v Indii často nevidí. Indky většinou nosí vlasy hodně dlouhé, spletené do copů nebo rozpuštěné. Zřejmě to bude provozovatelka tady toho studia, protože je tu dost často, když nesedí u stolku, tak dohlíží na personál a ve volných chvílích i sama cvičí. Vyplnily jsme spolu kartu návštěvníka. Zastavila jsem se u kolonky „stav“. Vzpomněla jsem si na Míšu s Markem, kteří nám minulý večer vyprávěli, jak všude tvrdí, že jsou manželé, i když nejsou. V Indii je to tak lepší. Indové nepochopí, že spolu dva lidé žijí a přitom nejsou manželé. Nakonec jsem zaškrtla políčko „svobodná“. Při cvičení by mi to snad žádné problémy činit nemělo, no ne? :-).

Jen jsem začala cvičit, vešli do posilovny čtyři muži, civilně oblečení. Jeden nesl na rameni velikou kameru. Další nesl světla a zbylí dva nějaká stínidla nebo co. Začali si to tam prohlížet – a prohlíželi si i nás, cvičící, což nebylo dvakrát příjemné. Pak rozestavili stojany se světly a začali natáčet. My ženské, co jsme tam byly, jsme se snažily si jich nevšímat, ale dost dobře to nešlo, protože si nás natáčeli pěkně zblízka. Když jsem třeba ležela na podlaze a dělala cviky na břicho, chlápek s kamerou si ke mně dokonce kleknul, aby měl dobrý záběr. Holt bílá holka je tady středem zájmu – a zřejmě i dobrou reklamou pro indický podnik. I když – já v tu chvíli vůbec nebyla bílá – spíš rudá (a nevím, jestli to bylo víc studem nebo fyzickou námahou). Ptala jsem se jednoho z trenérů, co to má znamenat. Říkal něco o pořadu, který hodnotí zdejší fitness centra. Pak si ho zavolal ten kameraman a on musel předvádět, jak cvičí s činkami. Raději jsem odešla o trochu dříve, než obvykle.

Když už jsem se rozepsala na téma posilovna, nedá mi to, abych zde nezmínila jeden příspěvek z diskuse k mému staršímu článku. Byl dost ironický, něco jako „ona si tam klidně chodí do fitka kolem těch žebráků a přijde jí to normální…“ Víte, v Indii nežijí jen žebráci, i když je pravda, že 41% všech chudých na světě žije právě v Indii. Ale Indie – to jsou i bohatí, vzdělaní, úspěšní lidé, velká nákupní centra, moderní výškové budovy, nádherně udržované zahrady a parky…Tím, že chodím do indického fitness centra, podporuji jeho indické majitele a personál v jejich práci. Ostatní cvičící jsou běžní Indové, ženy i muži, někdy dokonce s turbany na hlavách, ženy v tradičních kalhotách, dole nabíraných…

Je to stejné, jako když kupuji zeleninu u stánku – podporuji tím jeho majitele v tom, co dělá. A ať si nikdo nemyslí, že jsou mi žebráci lhostejní. Ale nebudu se tady rozepisovat o tom, co jsem jim kdy dala nebo na jakou charitu přispívám. Je smutné, když Vás indické děti ulice prosí o obyčejný bílý jogurt, který si nesete z obchodu. Naše děti by nad ním ohrnuly nos. Tyhle děti dlabou, až se jim dělají boule za ušima. Protože jogurt za 28 rupií (cca 10 korun) jim jejich rodiče nekoupí. Když přijedete do Indie na týden, na dva, na dovolenou, vydržíte je litovat, házíte jim drobné a myslíte si, jak jste je zachránili. Když ale v Indii žijete několik měsíců, nemůžete žebráky a jejich děti pořád jen litovat. Přemýšlím, jaká by byla nejúčinnější pomoc. Aby se děti dostaly do školy, aby pochopily, že peníze nemohou neustále dostávat „za nic“ – že si je musí odpracovat. Jako nejúčinnější se mi zatím jeví program „adopce na dálku“, který umožňuje chodit dětem do školy. Toť pro dnešek vše, ať si z toho každý vezme, co uzná za vhodné.