Houpačky z bambusu a blahopřání izraelským novomanželům
PHEWA LAKE, dedecek prevoznik
Den třetí, 3.10.2009, Pokhara, Nepál
Houpačky asi staví kluci sami, jsou mrštní jako zdejší opice. Čtyři mohutné bambusové tyče, nahoře překřížené a svázané provazy, pátá kratší vede napříč a na ní je upevněné lano. Možná jsou místní děti chudé, nemají moderní hračky ani počítače, ale tuhle zábavu by jim záviděly všechny děti od nás.
Po snídani se vydáváme na vyhlídku Sarangkot, kde bychom měli mít Himaláje jako na dlani. Je mlha a poprchává. Ideální počasí na zdolání 700m převýšení, ale až budeme nahoře, tak se snad vyjasní! Odhodlaně šlapeme do kopce a diskutujeme o možnostech obživy v těchto končinách. Zarážejí mě totiž všechny ty mini obchůdečky (spíš „obchůdečíčky“) o rozloze 1m², kde prodávají jeden druh cigaret, jeden druh ovocného pití v krabičce a jeden druh chipsů. Může tohle vůbec někoho uživit?
Jak si tak polemizujeme, se skřípěním brzd a za příšerného rachotu starých plechů vedle nás zastaví místní autobus. Klučina visící ze dveří na nás huláká, ať si nastoupíme. „Ne, my se chceme projít!“ volá na něj Ondra a má na mysli všechny ty mrtvé a pohřešované po pádech zdejších autobusů ze strmých srázů. Střih. Sedíme na zadní sedačce autobusu, který se ze všech sil snaží vydrápat po horské stezce někam do nebeských výšin a občas se praštíme do hlavy o strop, jak to drncne. „Pojďte si sednout dopředu! Za chvíli bude horší cesta!“ huláká ten kluk, co tady má roli průvodčího. Poslušně se přesuneme a opět se několikrát bouchneme hlavou o strop. Když nás vysazuje kousek od našeho cíle, překvapivě se nás ptá, jestli nemáme eura místo rupií. Nemáme.
Nahoru na vyhlídku už je to jen asi deset minut, ale my se zdržujeme neustálým ohlížením do údolí. Je to nádhera. Tady poblíž je vynikající místo na paragliding, jen škoda, že dnes počasí dobrodruhům nepřeje, rádi bychom se podívali. Vystoupáme k prvnímu guest housu a najednou se mi o nohy otírá malinkatá černá kulička. Štěně! Děti i majitelka obchůdku se na nás usmívají. „Jmenuje se Lopka,“ volají. Nevydržím to a Lopku si pochovám.
Na vyhlídce jsou vojáci, mají tady základnu. A mlha stále neopadla. Vypadá to, že na Himaláje-jako-na-dlani si budeme muset počkat. Fouká to, ale my vydržíme. Čekáme hodinu, dvě, tři hodiny. Lidé přicházejí a odcházejí, my zůstáváme. V průvodcích doporučují vydat se na Sarangkot časně ráno a sledovat odtud východ slunce, kdy se sníh na špicích hor třpytí, až přechází zrak. Nebo se sem vydat k večeru, kdy slunce zapadá. Ráno jsme si nepřivstali a večer je ještě daleko, mudrujeme.
„Odkud jste?“ ptá se nás vedle sedící kolega – čekatel na Himaláje-jako-na-dlani. Začneme si povídat a on nás překvapí zajímavou prosbou: „Víte, jsem pozvaný na velkou izraelskou svatbu, ale kvůli cestování po Nepálu se tam bohužel nedostanu. Jsou to moji dobří kamarádi a chtěl bych jim alespoň poslat své blahopřání. Natáčím na kameru snímek, kde jim k sňatku budou přát lidé různých národností. Čechy ještě nemám...“. Zdá se nám to jako originální nápad, a tak souhlasíme. Scénář je následující: Ondra nás oba představí v angličtině, já pak pronesu blahopřání v češtině a na závěr oba přečteme něco izraelsky. Ujednáno, uděláno, na druhý pokus se to povede a my za odměnu můžeme shlédnout dvě videa, která už natočil před námi. Uchechtané Číňanky nás tedy rozesmějí okamžitě. Chceme to vidět celé! „Dobře, pokusím se“ a bere si Ondrovu vizitku.
Himaláje-jako-na-dlani se nám ani po třech hodinách čekání neukázaly. Škoda. Scházíme pomalu do údolí a opět potkáváme našeho známého pejska. Po pár krocích dalšího, naprosto identického. Nakonec zjistíme, že jsou tři! Celou cestu dolů se kocháme pohledem na jezero.
Na krkolomných schodech z kamenů si připadáme jako kamzíci. Bavíme se česky a najednou nás překvapí české „čau“! Proti nám stoupá do kopce chlapík, úsměv od ucha k uchu, dáváme se s ním do řeči. Je to jiný borec než my, chystá se s partou lidí na několikatýdenní trek. Na Sarangkot se šplhá sám a vypadá to, že tam dorazí právě se západem slunce, což mu schvalujeme a trošku závidíme.
Den čtvrtý, 4.10.2009, Pokhara, Nepál
Ráno vstaneme už před pátou a sledujeme přímo z hotelu takovouhle nádhernou podívanou:
Bohužel, během dopoledne se opět zatáhne a po vrcholcích osmitisícovek není ani památky. Na tento den jsme si naplánovali cestu do vesničky Dampus, odkud se dají také krásně sledovat himalájská panorámata. Jelikož nám ale počasí nepřeje, poflakujeme se po městečku, obcházíme stánky a obchůdky se suvenýry a vyčkáváme. Asi ve tři odpoledne nás na tváři pošimrají sluneční paprsky. Hurá! Jdeme se zeptat do turistické kanceláře, jestli mají volné auto na cestu do vesničky Phedi, z níž vede stezka na Dampus. Mají. Cena je ale závratná. Raději si odchytíme taxík na ulici.
Když dorazíme do Phedi, ukáže nám řidič stezku, která vede na Dampus. „Jdete ale pozdě, takhle tam dorazíte se západem slunce a vracet se budete potmě, což je dost nebezpečné.“ Cestu na Dampus nám rozmlouvají i ve stánku s občerstvením. „Cesta tam trvá dvě hodiny, to byste museli jít svižně, ale vracet se budete stejně za tmy....“ Co teď?
Řidič se nad námi slituje a odveze nás do vesničky Naudanda, asi 5km od Phedi. Pak jdeme ještě 15 minut do kopce na vyhlídku. Celou cestu se za námi trmácí mladá žena s ledvinkou okolo pasu. Snaží se nás dohnat, ale my se nedáme! Když se konečně zastavíme, žena přijde až k nám. Udýchaně nám vysvětluje, že je jedna z mnoha tibetských uprchlíků tady v Nepálu a prodává ručně vyráběné šperky, což je jediná obživa pro její rodinu. Tibeťanů je nám líto, ale tenhle sprint za námi si tedy mohla odpustit. Nakonec si ze soucitu koupíme jeden náramek. Lepší než nic, no ne?
Západ slunce nakonec sledujeme ve třech. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud se vyloupnul sympatický děda z Německa. Že prý tady učí angličtinu a dokonce některé žáky připravuje na studium na vysoké škole a snaží se jim pomoci odcestovat na studia do Ameriky. Bydlí s nějakou zdejší rodinou, ve skromných podmínkách. Tahle vyhlídka je prý nejkrásnější v okolí. Povídáme si – a pak najednou všichni zmlkneme... a západ slunce sledujeme se zatajeným dechem.
Jitka Rozová
Kterak jsem se v charitě najedla, pomazlila a vyhrála
Budeme z Indie pomalu odjíždět a já musím přiznat, že jsem tady konečně šťastná. A že se mi bude stýskat. Moc stýskat. Děti v projektu Sunshine mi dávají najevo, jak moc mě mají rády, jak k nim patřím. Naučila jsem je spoustu nových her a možná jsme si všichni společně i zlepšili angličtinu. Každopádně jsme si na sebe zvykli.
Jitka Rozová
Indická nemocnice. Tři dny a dost?
Znáte snad lepší místo, kde si přečíst Havlíkův Transit? „Nepustím vás ani domů, natož do Thajska. Necháme si vás v nemocnici 24 hodin, abychom doplnili tekutiny a odebrali vzorky.“ Thajsko mě mrzí, strašně jsme se tam těšili, ale zároveň přišla úleva, že se o nás postarají a nezkolabujeme někde na cestách.
Jitka Rozová
Piče, piče, piče!
Jak mě překvapují indické děti. Už tři týdny chodím za dětmi do Sunshine projektu. Je to v podstatě denní centrum pro chudé děti ve čtvrti Saidulajab v Dillí. Jejich rodiče nemají na to, aby je poslali do školy a zajistili jim tak lepší budoucnost.
Jitka Rozová
Škola je přece zadarmo, tak proč tam své děti nepošlou?
Jak ve skutečnosti vypadá bezplatné školství v Indii? A pomáhá charita Indii nebo nepomáhá? Tento článek je mimo jiné i mou odpovědí zdejší blogerce, paní Soně Diartové. Je to příběh o dětech z ulice a jednom chlapíkovi s velkým srdcem.
Jitka Rozová
Pravidla sousedského soužití po indicku
„Prosíme, nezamykejte ve svém bytě služku, hospodyni ani domácího mazlíčka, pokud odjíždíte pryč.“
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Demonstrace v Tbilisi pokračují. Premiér odvolal návštěvu Spojených států
Gruzínská policie začala zatýkat demonstranty, kteří i ve čtvrtek pokračovali v metropoli Tbilisi v...
Izrael zasáhl budovu bezpečnostních sil v Damašku, osm vojáků utrpělo zranění
Při izraelském vzdušném úderu byla ve čtvrtek večer zasažena budova syrských bezpečnostních sil na...
Záplavy na jihu Brazílie si vyžádaly desítky obětí, přehradám hrozí kolaps
Rozsáhlé záplavy, které v těchto dnech sužují jih Brazílie, mají nejméně 29 obětí. Dalších 60 lidí...
Soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, na které uhořelo 34 lidí
Americký soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, při jejímž požáru zahynulo v roce 2019...
Chcete, aby vaše děti měli v dospělosti bohatství? Přečtěte si, jak na to!
Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....
- Počet článků 44
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2565x