Džob, na který v Čechách nenarazíte

Chtěla jsem napsat „lukrativní džob“, ale v souvislosti s nimi slovo „lukrativní“ znělo jaksi nepatřičně. Jasně, namítnete, že i s tím „džobem“ jsem to trochu přehnala. Že jsem měla psát o poslání a bezmezné oddanosti víře.

Sadhu men

8.10.2009, Káthmándú, Nepál

Při procházkách ulicemi Káthmándú jich zase tolik nepotkáte. Ale jakmile se vydáte na prohlídku některého ze zdejších nádherných chrámů, dám ruku do ohně za to, že se jim nevyhnete. Holy men – svatí muži totiž okupují turisty vyhledávaná místa. Veselí zarostlí chlapíci ve žluto–oranžovo–červeném oděvu, pomalovaní barvami nebo popelem vzbuzují pozornost. Patří ke zdejšímu koloritu a málokterý turista odolá fotografii s nimi. Ovšem pozor, zadarmo se vyfotit nenechají!

Při návštěvě Swayambhunath temple se nám podaří jim proklouznout. Číhají u vstupu na dlouhé schodiště a nabízejí své „good luck“ požehnání. Kroutí hlavami, když odmítnete. Vy nechcete mít štěstí?! Od nepálského přítele se nám dostalo varování, že tito svatí muži mají vycvičené všudypřítomné opice, aby kradly turistům cenné věci. Jelikož známe opičí drzost a dotěrnost už z Indie a Malajsie, jsme obezřetní. Naše obavy se ale nepotvrdí, přestože je všude kolem nás „přeopicováno“. Svatí muži si zachovali tvář. Aspoň prozatím. Zato opice začínáme nenávidět. Swayambhunath temple je nádherné místo, kde máte chuť rozjímat, poslouchat hudbu, motlitby, čichat vonné tyčinky a bloumat celé dopoledne. Jenomže opice to kazí. Vyžírají obětiny, které místní kladou před sošky bohů. Rýži, kukuřici, květiny, všechno vyžerou i z těch málo dostupných míst.

Na Hanuman Dhoka Durbar square už neodoláme. Také si chceme vyfotit veselé „good luck“ chlapíky. Připravíme si do kapsy drobné peníze a vyrážíme k dvojici žluto-oranžových vousáčů. Okamžitě začnou pózovat. Cení zuby, rukama nadzvedávají své dlouhé dredy a tváří se jako bollywoodské hvězdy. Opodál stojí třetí „lucky man“. Když nás zbystří, čile přiběhne a přidá se k těm dvěma. Ať i jemu z toho něco kápne! Problém je, že nemáme tolik drobných, abychom podělili všechny tři rovným dílem. „Dej to jednomu z nich, ať si to rozdělí,“ rozhodne Ondra. S úsměvem podávám peníze tomu na kraji a říkám něco v tom smyslu, že nemáme drobné, tak ať se podělí. Stařík schová peníze kamsi pod oděv a usmívá se. Zbylí dva chtějí také svou odměnu. „No change,“ říkáme jim. „To máte dohromady!“ Brblají, nelíbí se jim to. Nabízejí se, že nám peníze rozmění! Raději vyklidíme pole. Je to možné? Kolik by asi tak chtěli za jedno vyfocení?

Co to vlastně obnáší, být svatým mužem?

Podle Wikipedie je Sádhu asketa či žebravý poutník, který se vzdal světského života, aby dosáhl nejvyššího duchovního cíle. Sádhuové v Nepálu většinou následují boha Shivu nebo Vishnu. Když budu povrchní, jsou to chlápci, kteří se sice vzdali potěšení a bohatství, ale rovněž nemají žádné povinnosti a závazky. Jsou naprosto, totálně svobodní. Mohou se svobodně projevovat, cestovat (vlaky mají zdarma), jsou osvobozeni od veškeré sociální zodpovědnosti. Praktikují různé disciplíny, jak se přiblížit Bohu a svému nejvyššímu duchovnímu cíli. Začínají celibátem, mlčením, hladověním, dlouhodobým setrváváním v bolestivých pozicích. Někteří z nich si nikdy nelehnou, jiní se nikdy nepostaví na nohy. Různé formy sebetrýznění je mají dovést k naprosté tělesné sebekontrole. Mnoho let dokáží stát pouze na jedné noze nebo držet ruku vztyčenou nad hlavou, až jim prsty ztuhnou v mrtvý pahýl. Chodí nazí, zašívají si ústa, věší si na tělo různé předměty (háky na kůži, závaží na penis).

Tyto extrémní případy jsou ale v Nepálu k vidění velmi zřídka, setkáte se s nimi spíše v Indii. (Osobně jsem u nás v Gurgaonu několikrát viděla pochodovat nahého muže, potřeného popelem.) Nepálští Sádhuové se mnohem více zajímají o výdělek, než o tělesnou bolest. Vždyť v údolí Káthmándú je příjemné podnebí, místní lidé jsou tolerantní a velmi štědří a neustále sem míří davy turistů, kteří ochotně platí za fotografie se svatými muži. Nepálští „lucky men“ jsou podle mě opravdu šťastní!