Dvojčata po Malajsku - stálo nám to za to?

Ptáte se, co mám přesně na mysli? Inu, tu přeorganizovanou desetiminutovou procházku po „nebeském“ mostě. A jestli vlastně stála za celé to martyrium okolo vstupenek . Každý (no, skoro každý), komu se svěříte s návštěvou Kuala Lumpur, na vás vybafne: „Mrakodrapy! Petronas Towers! Tam musíte!“. Je to zkrátka nejvyšší malajská atrakce (a s výškou 452m i pátá nejvyšší na světě), to se musí nechat.

Petronas Twin Towers

12.08.2009 – 15.08.2009, Malajsie, Kuala Lumpur

Do Kuala Lumpur přilétáme z malajského ráje, z ostrova Langkawi. Jsme vybaveni rozmanitými informacemi a tipy, takže například víme, že na návštěvu Petronas Twin Towers je třeba vyčlenit si celý den. Jde totiž o to, že vstupenky na skybridge (nebeský most), který spojuje obě věže ve výšce 170 metrů nad úrovní chodníku, jsou sice zdarma, ale je jich jen omezený počet. Vydávají je vždy ráno od 8:30 hodin. No a každý se tam chce podívat, aby pak mohl doma ukázat na fotku a omráčit všechny příbuzné větou: „Tady jsem stál, přesně tady na tom mostě!“.

My dva samozřejmě také chceme naplnit očekávání našeho příbuzenstva a kamarádstva, a tak se předcházejícího večera vypravíme obhlédnout místo činu. Je tma, obě věže září do dálky a nám se tají dech. Jsme tak maličcí proti té skleněné nádheře! Věže jsou členité a mně připadá, že mají půdorysy květů orchidejí. Chodíme kolem dvojčat se zakloněnými hlavami (Ondra se vztyčeným objektivem) a nemůžeme se na tu krásu vynadívat. Jednu z věží pak vidíme i z hotelového okna, takže ani nezatahujeme závěsy a usínáme s pocitem blaženosti.

V sedm ráno vyrážíme do fronty, vybaveni knížkou, i-podem a müsli tyčinkami. Naposledy jsem takovouhle frontu stála na lístky do divadla Járy Cimrmana! První místa ve frontě zaujímají domorodci (nebo tak aspoň vypadají). Hoví si pěkně vsedě, zuté boty, v ruce čerstvé noviny a kafe. V kolik proboha přišli? Odhaduji, že jsme asi tak padesátí. Trpělivě čekáme. Za hodinu se hala naplní k prasknutí, lidé, co seděli, už si musí stoupnout. Plno je i na schodech a po eskalátorech přijíždějí noví a noví zájemci o vstupenky na skybridge.

V jejich tvářích se zračí údiv. Výdej vstupenek má začít až za půl hodiny! Situace se stává neúnosnou, a tak se okénko výdeje otevře o pár minut dříve. Obcházejí nás dobrovolníci a zapisují si do archu naši státní příslušnost a počet lístků, které si vyzvedneme. Vypadá to, že lidé před námi si vzali lístky až na jedenáctou hodinu, takže jsou stále volné vstupenky na devátou. Bereme je. Pak nám dojde, že to asi byla chyba. Venku je ještě zataženo, mlha, která se možná před polednem roztrhá, ale teď brzy ráno moc daleko nedohlédneme. 

Průvodci si nás rozdělí do skupinek. Procházíme přísnou bezpečnostní kontrolou, pak vyfasujeme speciální brýle na 3D promítání a usazujeme se v maličkatém sále s plátnem vpředu. Desetiminutový dokument nás seznámí se společností Petronas a ukáže nám, jak probíhala stavba věží, kolik materiálu na ni bylo potřeba, kolik každá věž váží (300.000 tun) a co vše se ve dvojčatech nachází. Kolem krku dostaneme červené visačky. Druhá skupina má modré. To abychom se jim nepopletli. Znovu projdeme kontrolním rámem a pak už jedeme výtahem do 41.patra. Počet tlačítek výtahu je fascinující – vždyť každá budova má celkem 88 podlaží! Prosklený most má délku 58m a je dvoupatrový. Spojuje obě budovy ve 41. a 42.podlaží. Turistům je vyhrazeno 41. a pracovníkům firem, které zde mají pronajaté kanceláře, je určeno 42.patro.

Na „procházku“ po mostě máme pouhých 10 minut, pak nás vystřídá druhá skupina. Venku zatím zataženo, žádné extra fotky nepořídíme. Jediné, co mi připadá zajímavé je to, že si můžeme prohlédnout zblízka detaily na budovách, uchycení mostu i chlápky z údržby, kteří připevňují pod mostem (ve výšce 170m!) osvětlení. Pak už nás průvodci vyženou a je po legraci. Kvůli tomuhle jsme vstávali v šest ráno? Jsem z toho zážitku rozpačitá. Člověk stojí dvě hodiny ve frontě, aby směl na vyměřených deset minut vstoupit na most? Mnohem hlubší stopy ve mně zanechala noční procházka kolem věží, jejich nasvícené siluety, které můžete vidět ze všech možných koutů tohoto města. Připadala jsem si proti těm dvěma zářícím obrům jako nejmenší maličká na světě.

A další perličky z Kuala Lumpur? 

Skvělá vyhlídka je z televizní věže, Menara KL, za kterou se sice platí, ale můžete zůstat jak dlouho chcete. Cestou na věž jsme potkali našeho krajana, pána z Kolína, který byl v KL pracovně. Na jedné křižovatce jsem hudrovala, že je tu provoz jako v Indii a že snad nikdy nepřejdeme – a on se začal smát:-) Jak je ten svět malý! Protože nás na věži zastihla pořádná bouřka, zůstali jsme neplánovaně dlouho a viděli „dvojčata“ osvícená blesky! Součástí vstupného byla i atrakce „simulátor F1“ a mini ZOO s hady, papoušky, ještěry a opicemi, takže jsme se za deště nenudili.

Kampung Baru je stará čtvrť, ve které můžete vidět původní domky se zahrádkami, ušmudlané restaurace s místními specialitami a taky obchod a galerii BOHEMIA CRYSTAL! To jsme byli ale překvapeni! Odsud máme asi nejlepší fotky – staré oprýskané baráčky, na jejichž pozadí se tyčí supermoderní mrakodrapy Petronas Towers!

Co se týče jídla, místními oblíbené NASI LEMAK mě nijak neohromilo. Skládá se z rýže uvařené v kokosovém mléce, k tomu ančovičky, buráky, vejce natvrdo a kousek kuřete s chrupavkami a kůží. To kuře jsem měla obalené ve strouhance, takže všechny ty kostičky a chrupavky se mi z toho špatně dolovaly. Co nám ale chutnalo moc a co doporučujeme, je SATAY (Satay kai – kuřecí). Jedná se o marinované kousky masa, opečené na špejli (může být vyrobená z kokosových listů nebo bambusu), podávané s arašídovou omáčkou, cibulí, čerstvou okurkou a kostičkami slisované rýže. To je pochoutka, kterou si můžete koupit běžně na ulici nebo i v restauraci. Nám tuto dobrotu servírovali na kokosovém listu a v omáčce byly kousky arašídů a byla vynikající! Oproti Indii lze v Malajsii na ulici zakoupit spoustu masných výrobků, různé párečky, nugetky, sušené maso, vše napíchané na špejli, což je docela hygienické. (Přesto jsme se na ulici neobčerstvovali:-). 

Další vychytávkou v Kuala Lumpur je dvoupatrový autobus pro turisty, který funguje na systému hop on, hop off – „naskoč, vyskoč“. Koupíte si jízdenku, která platí 24 hodin (od prvního naskočení) a pak si jezdíte po městě, kde se vám to líbí, tam si vystoupíte, prohlédnete, pak zase popojedete dalším autobusem. Mají třicetiminutové intervaly, což je tak akorát, po městě je celkem 22 zastávek, mapu dostanete. My to praktikovali tak, že jsme se třeba pěšky přesunuli z jedné zastávky na druhou a pak zas popojeli autobusem. 

Strávili jsme v Kuala Lumpur tři celé dny a pravidelně mezi čtvrtou a pátou odpolední se zatáhlo a přišla doslova průtrž mračen. Poslední den, kdy jsme se vydali na BATU CAVES (13km severně z KL), jsme si už raději koupili deštník. BATU byla vlastně přípravná fáze na návrat do Indie. Hned u vstupu zlatá mega socha boha Murugana a uvnitř jeskyně hinduistický chrám. Konal se zrovna nějaký festival, takže davy Indů a Indek ve žlutém proudily do chrámu, aby obětovaly mléko. Nádoby s mlékem nesly ženy na hlavách a musely takto zdolat všech 272 schodů, které do jeskyně vedou. Drzé opice byly všude kolem a pokoušely se mléko ukrást. Občas se jim to i povedlo. A když ne, kradly alespoň ženským z vlasů květy a žraly je!

Tímto se loučím z našeho druhého „domova“ v Indii, kde se teď v říjnu konečně trochu ochladilo (už máme jen slabých 30°C). A pokud jste skutečně dočetli až sem, tak děkuji za vaši trpělivost. Mějte se krásně!