Chrám opičího boha aneb „vona mi je fakt vzala!“

Jakhoo Temple je chrám, zasvěcený opičímu bohu Hanumanovi. Stojí ve výšce 2438 m.n.m., asi 2 km východně od města. Z té výšky je na Shimlu nádherný výhled. Podle legendy Hanuman (nejvěrnější pobočník Rámy) toto místo navštívil během slavné Rámovy bitvy, v níž byl těžce raněn Rámův mladší bratr Lakshman. Život mu mohla zachránit jediná bylina, která rostla pouze v Himalájích. Hanuman se pro bylinu vydal a na zpáteční cestě odpočíval právě na Jakhu (Jakhoo) Hill. Tak jako i na jiných místech, zasvěcených opičímu bohovi, i zde žijí stovky opic.

My dva u Jakhoo Temple

14.11.2008 Na Jakhoo Hill jsme vyrazili hned ráno. Cestou jsme si fotili město, probouzející se do nového dne. Nutno říci, že obchody v Shimle otevírají až kolem 10.hodiny, stejně jako pošta. A děti zřejmě také chodí do školy až na devátou nebo desátou hodinu – podle toho, kolik jsme jich potkávali. Nosí uniformy – i děti ve školce měly stejné oblečky. Cestou jsme koupili banány – třeba dáme opičkám? Pod úpatím kopce Jakhoo Hill byla velká cedule „Otestujte si svou fyzickou kondici procházkou na Jakhoo Temple“, kde si Ondra přečetl, že zdravý člověk ve věku do 30 let by měl být nahoře do 30 minut. No a rozhodl se, že si dokáže, že je ABSOLUTELY FIT. A že to dokáže i mně. Byl to strmý kopec, téměř kolmý, člověk si mohl zvolit, jestli půjde po schodech nebo po asfaltce, nicméně oboje „bolelo“. Ondra neúprosně vyrazil, nasadil tempo a nehodlal zpomalit. Občas jsem ho aspoň chviličku zastavila, že se potřebuji vysmrkat nebo si utáhnout tkaničku, ale Ondra chtěl stihnout časový limit na ceduli, tak hnal jako o život. Na vydýchání nějak nebyl čas. Za 25 minut už jsme stáli u brány do Jakhoo Temple. Hurá!

Věděli jsme, že tam bude spousta drzých opic, schopných ukrást turistům cokoli, co by pak s nimi mohly vyměnit za jídlo. Ale po cestě jsme potkali jen psy, a tak jsme se ani moc nebáli. U vchodu byla možnost zapůjčení dřevěné hole za 5 rupií, ale Ondra řekl, že ji nepotřebujeme, a tak jsme vyrazili. Moc se nám líbila zahrada kolem chrámu, ani se nám nezdálo, že by tam těch opic bylo nějak moc. Všechno bylo upravené, vonělo to tam čerstvě zalitou trávou a začínalo svítit sluníčko – idylka. Pozorovali jsme dva cizince, jak hází opicím barevné kuličky, zakoupené v chrámu. (Jinak platí zákaz krmení opic, ale tyto barevné bonbónky, zakoupené přímo na místě, se jim mohou nasypat.) Opice se najednou seběhly, byl jich tam pořádný chumel, praly se o kuličky, braly si je – Ondra si k nim dřepnul a fotil je. Běhaly kolem něj, ale nevšímaly si ho, protože měly na zemi tu dobrotu. Když kuličky došly a opice byly otravné, pán, co jim je sypal, ukázal, že má v ruce kámen. Opice pochopily a okamžitě se rozutekly. Smáli jsme se tomu a v dobré náladě jsme se pomalu vydali k chrámu, abychom se podívali dovnitř.

Opice nám vůbec nepřipadaly nebezpečné, tak jsme se utvrzovali v tom, že půjčovat si na ně hůl, by bylo naprosto zbytečné. Najednou Ondra vykřikl: „Ty jo, vona mi je fakt vzala!!!“ – a byl bez brýlí. Byl to zlomek sekundy, vůbec jsem to nezaregistrovala, až když vykřikl. Hlavou mi proběhlo, kolik peněz ty brýle stály a jak teď půjde Ondra bez nich. Opice seděla opodál, v pacce se jí houpaly brýle a čekala, co bude. Byli jsme jak opaření. Ondra vyndal z batohu banán, že udělá s opicí výměnu. Jenomže si myslel, že to nebude tak jednoduché, a tak chtěl banán rozdělit na více kousků (aby měl víc pokusů). Já jsem na něj jen houkla: „Neloupej jí ho, dej jí ho celej!“, jenomže to už zbystřily i opice kolem a začaly se k nám sbíhat. Měla jsem strach, protože nejsme očkovaní na vzteklinu a jediné opičí kousnutí by pro nás znamenalo okamžitě návštěvu nemocnice. Ondra podal opici s brýlemi kousek banánu. Ta mrcha po něm chňapla, ale brýle schovala za zády. Když po nich Ondra natahoval ruku, začala prskat a vrčet. Zavolala jsem raději na pomoc přítomné strážce. Na Ondru s banánem v ruce začaly dorážet ostatní opice. Šmatlaly mu na batoh a po rukách. Opice s brýlemi vycítila nebezpečí a utekla. Přišli dva strážci a ještě dva mladí Indové, kteří nám chtěli pomoci, ale opici s brýlemi jsme nikde neviděli. Pak najednou přišla blíž (úplně z druhé strany zahrady), strážce jí hodil balík kuliček, zabalený do novin, ona ho začala OBĚMA packami rozbalovat a brýle upustila na trávník. Strážce zadupal, aby popoběhla a brýle podal Ondrovi. Uff. Ti dva mladí Indové pak dali strážci bankovky za kuličky, které musel opicím hodit. Ondra jim ty peníze chtěl vrátit, ale nevzali si je. Tak dal aspoň nějaké peníze tomu strážci jako poděkování – ten si je bez mrknutí oka strčil do kapsy.

Šli jsme se pak mrknout do chrámu, ale nějak už jsme na to neměli myšlenky. Museli jsme si zout boty – v Indii nesmíte do chrámu vstoupit v botách. Bála jsem se, aby nám je opice neukradly, ale naštěstí tam byl takový domeček, určený k odkládání bot. V chrámu byl měkoučký koberec a na stěnách kýčovité barevné obrazy, které znázorňovaly Hanumana při jeho dobrodružstvích. Ind, který vešel do chrámu po nás, se u vchodu poklonil a pomodlil. Pak poklekl uprostřed k takovému oltáři a zde přítomný „duchovní“ mu udělal barevné znamínko na čelo a do pusy mu dal posvěcené barevné kuličky. My už jsme se v chrámu moc nezdržovali. Cestou zpátky si Ondra dal na hlavu kapuci, aby předešel dalšímu nechtěnému uloupení brýlí. Ta opice totiž nepozorovaně vyskočila na lavičku, kolem které jsme procházeli, pak hupla Ondrovi na batoh a jedním šikovným hmatem mu stáhla brýle. Je jasné, že to nedělala poprvé. Před chrámem jsou samozřejmě varovné cedule, že si máte hlídat kapsy a brýle, ale stejně je to houby platné, protože opice jsou mazanější. Jeden Ondrův kolega mu to pak potvrdil slovy: „Jo, tam každý přijde o brýle. Všem se nakonec vrátí zpátky. Někomu poškrábané, někomu rozbité…“ P.S. Zbytek banánů jsme snědli sami cestou z chrámu. A na památku jsme si pak druhý den koupili krásnou, ze dřeva vyřezávanou sošku Hanumana (a se slevou!).

Restaurace BALJEES, The Mall

Restauraci Baljees nám doporučil pan Sikh „Viky“ už ve vlaku, cestou do Chandigarhu. Říkal, že tam vaří skutečně moc dobře a jestli chceme ochutnat typické indické jídlo, tak je to ta nejlepší restaurace v Shimle. Tak jsme se tam vydali na pozdní oběd. Byla to velmi slušná restaurace, s koberci a se zrcadly na stěnách. Ale samozřejmě, byla to INDICKÁ restaurace, takže nutno prominout takové detaily, jako flekatý a roztrhaný ubrus, který nám pan číšník vznešeně prostřel na stůl. Vidíte, zakládali si na tom, aby každý host dostal na stůl „nový“ ubrus (tzn.vypraný), ale to, že na něm byly díry a fleky, nehrálo žádnou roli. Objednala jsem si indické chicken Bartha (drobné kousky kuřecího masa v husté kořeněné tomatové omáčce, na vrchu natvrdo uvařené vejce) – jen mírně pálivé. (To jsem ale číšníkovi musela říct, že to nechci spicy.) Ondra mi k tomu jako přílohu vybral rýži Biryani. To bylo něco jako naše rizoto, se spoustou různé zeleniny, s rozinkami a kešu oříšky, hodně kořeněné (kari). Rýže Biryani mi moc chutnala, nicméně je to samostatné jídlo, takže toho přinesli tolik, že jsem nezvládla sníst ani polovinu. Ondra si vybral čínské jídlo (dává přednost čínským jídlům před indickými): rybu ve sladkokyselé omáčce a zeleninové nudle. Samozřejmě jsme si jídla navzájem ochutnali. Dali nám obrovské porce, takže jsme hodně nechali. Veselé je, jak mi vždycky Ondra radí, co si mám dát a říká: „Tohle si dej, to já nemám rád, ale tobě to bude chutnat.“ (Většinou se trefí.) Před odchodem z restaurace nás pobavila krysa, která si to rejdila po koberci mezi stoly z jednoho rohu místnosti do druhého. V takové nóbl restauraci! Z Baljees jsme se odvalili na chvilku do hotelu.

Odpoledne jsme se vydali na zkušební procházku. Chtěli jsme zjistit, jak daleko je od našeho hotelu nádraží a jestli jsme schopní tam v den odjezdu dojít s kufrem pěšky. Scházeli jsme stále dolů, mezi trhovci a davy lidí. Čím níž jsme se dostávali, tím „strašidelnější“ to kolem nás bylo. Nakonec se setmělo, šli jsme už dlouho a nádraží pořád nikde, tak jsme se rozhodli vrátit (a pro cestu na nádraží využít taxi za 150 rupií). Chtěla jsem pak na The Mall nakoupit nějaké pohlednice, abych měla co posílat. Měli je v krámku, kde byla i cestovní agentura, v níž nabízeli výlety po okolí. Protože jsme ještě neměli program na poslední den v Shimle, dal se Ondra do řeči s majitelem agentury a asi po půl hodině jsme odcházeli s nabídkou na celodenní výlet jeepem do Himalájí (1800 rps). Pokud bychom o ten zájezd měli skutečně zájem, měli jsme ho do osmi večer potvrdit. Začali jsme řešit, že na výlet do Himalájí nemáme vhodné oblečení ani boty. Zima nám byla už v Shimle – a co teprve o nějakých 1000 metrů výš! Bloumali jsme po The Mall a snažili se něco vymyslet. Abych konečně přestala kňourat, že je mi zima, koupil mi Ondra rukavice (50 rps). Pak jsme šli kolem tibetského obchodu, kde měli vlněné, ručně pletené věci. Koupili jsme si tam oba super teplé vlněné ponožky (150 rps za jedny). Pak jsme se shodli na tom, že Ondra si musí koupit šálu! To byla akce – jemu se totiž hned tak něco nelíbí. Snad hodinu jsme chodili pěší zónou tam a zpátky a dohadovali se, ve které šále nebude vypadat „blbě“. Nakonec to vyhrála pruhovaná černo-bílá. S touhle zimní výbavou jsme se vydali za majitelem cestovní agentury, aby nám řekl, jestli nahoře zmrzneme nebo nikoli. Potěšil nás, protože řekl, že pokud bude hezky, tak žádnou zvláštní výbavu nepotřebujeme. A ani boty – půjdeme prý po dobré cestě. A tak jsme si „plácli“ a Ondra zaplatil zálohu na jeep s řidičem. Hurá do Himalájí!