Vzpoura na křižníku Potěmkin

Jedním z nejznámějších okamžiků ruské revoluce v roce 1905 je nesporně vzpoura na bitevní lodi Kníže Potěmkin Tauridský, která dala o dvacet let později vzniknout neméně známému filmu. Jakkoliv je ale tato událost často vzpomínána, skutečný průběh událostí je znám spíše povrchně. Je to škoda a svým článkem bych chtěl proto přispět k jisté popularizaci této historicky nesporně zajímavé události.

Především tedy k lodi samotné. Nesla jméno ruského vojevůdce 18.století, jednoho z oblíbenců a milenců Kateřiny II., Grigorije Potěmina. Stavba kýlu lodi, zprvu projektované jako pancéřový křižník, začala v Nikolajevu 28.září 1898 a další práce pokračovaly postupně do září 1900, kdy byl Potěmkin spuštěn na vodu. V létě 1902 se pak přesunul do Sevastopolu k definitivnímu dokončení a osazení výzbrojí.

Z technického hlediska bylo novinkou, že z dvaceti dvou kotlů, kterými byla osazena strojovna, jich čtrnáct spalovalo mazut, kterého bylo na lodi v zásobě 760 tun plus dalších 340 tun uhlí, což při rychlosti deseti uzlů znamenalo akční rádius 6600 km. Hlavní výzbrojí této válečné lodi byla děla ráže 305 mm, umístněná v dělových věžích na přídi a zádi, která vystřelovala granáty na vzdálenost 29 km při kadenci dvě rány do minuty. Krom těchto děl byla výzbroj doplněna dalšími menších ráží. Boční pancéřový pás byl tloušťky 229 mm, dělové věže hlavní ráže měly pancíř 254 mm a paluba 76 mm. Loď tak nijak nevybočovala ze standardu své doby, ale v rámci carského námořnictva se řadila k modernějším jednotkám.

Během dohotovení v Sevastopolu došlo k průtahům, část součástí byla dodána ve špatné kvalitě, byly měněny projekční plány, takže kompletní byla loď teprve v roce 1904, kdy ji na podzim převzalo do svého stavu Černomořské loďstvo. Při zkouškách se brzy ukázalo, že ačkoliv je Potěmkin klasifikován jako pancéřový křižník, jeho maximální rychlost tomu neodpovídá a loď je pomalejší. Naopak pancéřování a děla byla charakteristická spíše pro tehdejší bitevní lodě, takže došlo k překlasifikaci Potěmkina na bitevní loď, ačkoliv označení křižník se v souvislosti s touto lodí vžilo jaksi více a dnes je tato skutečnost víceméně neznámá.

Potěmkin ve své historii několikrát změnil jméno. Carské velení zřejmě chtělo co možná nejvíce zamlžit vzpomínky na vzpouru, ke které zde v roce 1905 došlo, a loď po opětovném zařazení do stavu překřtilo na Pantělejmon. Původní jméno se jí vrátilo v květnu 1915, kdy došlo k jejímu odstavení v Sevastopolu. Potěmkina se tu v dubnu 1918 zmocnili Němci, po nich britští interventi, posléze bílí Děnikinovci, kteří jej přejmenovali na Bojovníka za svobodu; jak vidět, ti, kteří proti svobodě bojují se jí v historii vždy dovolávají nejvíce. V dubnu 1919 pak zakotvenou loď vyhodili bělogvardějci do povětří, neboť neměli dostatek prostředků k odplutí a k městu se přiblížily rudé jednotky.

Nicméně nejslavnější událostí, se kterou je Potěmkin neodmyslitelně spjat, je revoluce v roce 1905, kdy měla loď zřejmě nejrevolučnější posádku v celé Černomořské flotile. Rusko tehdy utrpělo řadu porážek v rusko-japonské válce, jeho tichomořské loďstvo bylo zničeno, docházelo ke stávkám a v zemi vládl hlad. Velení flotily v Sevastopolu se samozřejmě obávalo vzpoury přímo na lodích, takže speciálně na Potěmkinu bylo 12.června 1905 ze sedmi set čtyřiceti námořníků vybráno dvě stě, které jejich velitelé pokládali za nejvíce nebezpečné, a došlo k jejich náhradě za nováčky z učiliště. Loď pak vyplula na moře pod záminkou cvičení. Účel však byl spíše v tom, držet námořníky dál od projevů revoluce v přístavu. Nicméně již 14.června došlo na lodi ke vzpouře a velení zde převezme zvolený výbor. Carská vlajka s modrým svatojiřským křížem je sňata ze žerdi a nahrazena rudým praporem revoluce. Potěmkin pak nabere kurs do Oděsy, kde stále probíhají stávky. Námořníci tak chtějí podpořit dělníky na souši.

Vzpoura v armádě či loďstvu, tedy v oporách carského režimu, byla vždy pokládána za nejvíce nebezpečnou a bylo ji třeba bez slitování potlačit. Z Petrohradu tedy posílá Mikuláš II. rozkaz, aby celé Černomořské loďstvo vyplulo proti Potěmkinu do Oděsy a neumožnilo mu odtud za žádnou cenu odplout. I tehdy, měla-li by být loď potopena. Jakkoliv vypadala situace děsivě, stalo se, že námořníci Černomořského loďstva odepřeli svým velitelům poslušnost a na Potěmkin nestříleli. Loď s rudou vlajkou tak odplula z Oděsy a po jedenácti dnech od počátku vzpoury se vzdala rumunským úřadům, které ji posléze vrátili zpět do Ruska. Posádce lodi nicméně nabídli azyl.

Znovu pak vzpoura na Potěmkinu vstoupila do historie, tentokrát filmové, ve dvacátých letech, kdy Sergej Ejzenštejn připravoval film k dvacátému výročí revoluce v roce 1905. Společně se scénaristkou Ninou Agadžanovou připravili obsáhlý text s pracovním názvem „Rok pátý“. Rozsah však byl takový, že nedovoloval realizaci, takže se Ejzenštejn v létě roku 1925 zaměřil pouze na půl stránky dlouhý text o vzpouře na Potěmkinu. Téma ho natolik zaujalo, že jej rozpracoval a začal s natáčením zřejmě nejznámějšího filmu všech dob. Skutečný Potěmkin, který byl sešrotován v letech 1922-23, zde nahradila vzhledově obdobná loď Dvanáct apoštolů, s problémem záběrů na Černomořské loďstvo, které připlouvá Potěmkin potopit, si režisér pomohl využitím originálních záběrů ze starých žurnálů. Strhující děj, historicky věrné vylíčení, to vše udělalo z filmu legendu.

Ejzenštejnův film byl promítán i u nás. Premiéra v Praze proběhla v roce 1926 a jak bylo pro „demokratický“ prvorepublikový režim běžné, došlo k řadě cenzurních zákroků. Nicméně síla díla zůstala zachována. I tento skvělý film zřejmě přispěl k tomu, že se Potěmkin stal symbolem revoluce v roce 1905, podobně jako je Aurora symbolem revoluce říjnové v roce 1917.