Mnichovská dohoda a její význam pro budoucnost

29.září výročí podepsání Mnichovské dohody prochází každoročně bez zvláštní pozornosti. Současný názor je takový, že na některé události naší historie je lépe zapomenout. Mnichov a peripetie, které k němu vedly jsou jednou z těchto událostí. Tedy říkám-li zapomenout, myslím zapomenout skutečná fakta. S tím ostatně začal již bývalý prezident Havel, když se omlouval za odsun Němců z Československa.

Nikdo jej k tomu neoprávnil, leč on tak činil a hnal vodu na mlýn sudeťáckým provokatérům, kteří dodnes žádají zrušení Benešových dekretů a v podstatě revizi výsledků druhé světové války. V myšlení těchto lidí byla zločineckou československá vláda, kterou obviňují z potlačení a vyhnání německé menšiny. Já osobně v jejich současných pohledech na odsun Němců v roce 1945 spatřuji jistou názorovou kontinuitu s tím co říkali Henleinovi sudeťáci v třicátých letech. Tehdy totiž také tloukli na poplach, jen s tím rozdílem, že tvrdili, že jsou uvězněni v nepřátelském státě na základě rozhodnutí velmocí po první světové válce, které stanovilo hranice Československa, zatímco dnes pokládají za zločin svůj odsun z tohoto „nepřátelského“ státu.

Připomeňme si tyto skutečnosti, neboť zjevně mnozí dnes stále nechtějí slyšet, že odsun Němců z Československa nevznikl sám o sobě. Předcházela mu válka, kterou vyprovokovalo nacistické Německo, a rovněž mu předcházela třicátá léta, tedy doba, kdy po nástupu Hitlera k moci napomáhali českoslovenští Němci rozbití republiky. Existují důkazy, že Henleinovo hnutí bylo řízeno z Německa nejpozději od roku 1935 a jeho jediným cílem bylo rozbití Československa, obklíčeného v podstatě ze všech stran, neboť jako Polsko, tak Maďarsko mělo vůči republice uzemní požadavky a oba státy chtěly využít problémů kolem sudetských Němců k svému prospěchu. V okamžiku, kdy Hitler hrozil válkou, bylo obsazeno Rakousko, v Sudetech docházelo denodenně k akcím proti československé státní moci a tlak na odstoupení pohraničí se stále zvětšoval, nestál za naší republikou vlastně vůbec nikdo vyjma Sovětského svazu, který jasně deklaroval ochotu vojensky podpořit Československo. Vláda nicméně pohlížela na tyto nabídky s nedůvěrou a hledala pomoc spíše u tradičních spojenců Francie a Velké Británie, kteří již ale v principu přistoupili na Hitlerovu teorii Československa coby cizorodého prvku v Evropě a rozehrávali svoji „větší“ hru, která byla zaměřena proti Sovětskému svazu a Hitlerovo Německo mělo být jejich nástrojem. Zajímavostí je, že nedůvěra k Sovětskému svazu u Beneše přetrvávala i přesto, že styky obou zemí byly relativně korektní a československý velvyslanec dokonce informoval sovětskou vládu o možnosti spiknutí ve velitelských složkách Rudé armády, což byla zpráva, která se v roce 1937 potvrdila.

V září 1938 dala Francie jednoznačně najevo, že případný konflikt s Německem je pro ni nepřijatelný a předala československé straně nótu, vyžadující předání území, kde žije více jak 50% Němců Německu. Ačkoliv je to dnes mnohdy vykládáno jinak, jednalo se o zradu v nejkomplikovanějším okamžiku. Československá vláda Milana Hodži, která požadavek přijala, padla. Nahradila ji úřednická vláda, v jejímž čele stanul populární legionář, generál Jan Syrový, o kterém soudobí komentátoři hovořili jako druhém Žižkovi. Za značné podpory lidu je mobilizována 23.září 1938 armáda. Dnes se málo uvádí, ale je to skutečností, že v okamžiku mobilizace armády probíhaly v pohraničí již jedenáctý den boje. 12.září totiž Hitler ve svém projevu vyzval zfanatizované sudetské Němce ke vzpouře a ti ji podle předem připravených plánů provedli. Nejprve došlo k velkým srocením, následovaly útoky na československé úřady. Pak se v rukou sudetoněmeckého obyvatelstva, které Hitler nazýval mírumilovným, objevily zbraně a došlo k rozsáhlým střetnutím s jednotkami pohraniční služby. O připravenosti a dobré výzbroji německých bojůvek svědčí fakt, že běžné bezpečnostní složky situaci nezvládly, ve vybraných okresech bylo nutno vyhlásit stanné právo a  došlo k zásahu pohotovostních jednotek československé armády, které vzpoury s nasazením obrněné techniky potlačily. Hitler opět hovořil o české represi proti Němcům. A mohl o ní hovořit dál, neboť od 17.září začalo formování Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru, který po relativním uklidnění po zásahu pohotovostních jednotek, zahájil ve dnech kolem 20.září akce proti československé armádě. Od 22.září pak vypukly boje s novou zuřivostí, plánovalo se, že československé jednotky nasadí dělostřelectvo i tanky. Nicméně některé úseky hranic se již stávaly obtížně hájitelné a po mobilizaci se armáda soustředila spíše na obranu pevnostní linie.

Za těchto v Československu probíhajících událostí se sešli v Mnichově zástupci našich spojenců s Hitlerem a Mussolinim, aby 29.září zradu dokonali. Byl zde podepsán dokument, který v mnohém předstihoval předchozí francouzskou nótu. Nařizoval do 10.října vyklidit Sudety a posléze provézt územní vyrovnání s Maďary a Poláky. Zástupci Československa Mastnému pak byl pouze sdělen výsledek. V podstatě zůstával jediný spojenec, kterým byl Sovětský svaz, avšak vlády Polska i Rumunska zakázaly vojenské transporty přes své území. U Poláků to bylo způsobeno jejich zainteresovaností na porcování Československa, u Rumunů pak zřejmě hrála roli nedůvěra k Sovětskému svazu. Slouží jim však ke cti, že ještě 25.září přislíbili dodržení svých závazků plynoucích k Československu z členství v Malé dohodě a tím alespoň částečně odradili Maďarsko od případného vstupu na Slovensko. Nicméně i kdyby byla v budoucnu uzavřena dohoda se Sovětským svazu o přesunu vojenských transportů, mohla by být v prvních okamžicích střetnutí sovětská pomoc pouze letecká, neboť pro pozemní vojsko byla v Rumunsku k dispozici jen jediná úzkokolejná železnice a neexistovala zde síť dostatečných komunikací. Nic to ale nemění na tom, že to byl především Sovětský svaz, který svoji pomoc nabízel, zatímco Francouzi i Britové se pokládali za mírotvůrce, ovšem na československý účet.

Československá vláda přijala mnichovský diktát druhý den, 30.září. Československo ztrácelo 30 % svého území, kompletní pohraniční opevnění a stalo se jen otázkou času, kdy bude Německem pohlceno zcela. Povolaná armáda, asi milion a čtvrt vojáků, byla poslána domů. Její zbraně později padly do rukou Němcům.

A závěrem otázku: Obětovali-li naši západní spojenci Československo svým zájmům už jednou, kdo zaručí, že nás neobětují i v budoucnu? Systém je stejný, změnili se jen lidé. Proto nezapomínejme, nenechme si nalhávat cosi o československých zločinech vůči Němcům v roce 1945 a vzpomeňme si i na tyto události. Vzpomeňme na české četníky a vojáky, kteří byli zabiti zfanatizovanými sudeťáky v pohraničí. Vzpomeňme na české rodiny, které byly vyhnány.