Vada sluchu není na první pohled ničím zvláštní a nijak postřehnutelná. "Co takhle nějaké označení, aby ostatní viděli, že neslyšíte?" otázal se mě kdysi profesor na škole a poukázal na bílé slepecké hole. "Myslíte něco na způsob žluté Davidovy hvězdy?" vybavilo se mi, nevím proč, označení Židů za druhé světové války. Pan profesor nebyl jediným, kdo mi tuto otázku v dobré víře položil. Ale jak už to tak bývá - otázky plodí otázky: JAKÉ označení případně zvolit? V jakých barvách, v jakém provedení? Co by bylo nejoptimálnější? A pokud bychom byli úplní detailisti: kdo by se zabýval výrobou, distribucí a propagací těchto označení?
Detailisti zatím nebudeme, představíme si pouze předmět doličný. Ze síta navrhovaných možností nakonec vypadlo označení typu placky s přeškrtnutým uchem. Dosáhlo by se však jejím nošením nějakého efektu? Posuďte sami:
Argument 1: Jako sluchově postižené dívce se mi poměrně často stávalo, že jsem, brouzdajíc po silnici, neslyšela za mnou právě jedoucí auto. (Pro případné mravokárce podotýkám, že na malém městě a při tehdejší frekvenci automobilů jsem si mohla chůzi po silnici dovolit.) Někdy jsem uskočila až po zatroubení, jindy sama poměrně brzy zjistila, že mi kdosi "dýchá" do zad a nedbale přešla na druhý chodník. Vždy jsem však koutkem oka pozorovala reakce řidičů. Někteří nesouhlasně kroutili hlavami, jiní si významně poklepávali na čelo, ale většina se naštěstí jen usmívala.
A protože se ani dnes mnohdy chůzi po silnici nevyhnete, nabízí se otázka, do jaké míry by pomohla výše zmíněná placka. Její umístění na viditelném místě, tedy na předním díle oděvu, případně z boku na tašce, se pro tyto účely jeví jako kontraproduktivní. Pokud by měla placka splnit svůj účel, musela by být umístěna na zádech, nejlépe pak ve fosforeskujícím provedení, aby za člověkem jedoucí řidič VIDĚL A VĚDĚL. Jsem realista - kdo si bude poctivě připínat placku doprostřed zad? Já tedy určitě ne. Stejný, ne-li lepší, účel splní léty osvědčený postup: neustálé otáčení hlavy, připomínající kohoutka na báni.
Potud nadlehčení problematiky.
Argument 2: Jediným a hlavním důvodem, proč případně zvolit u sluchově postižených osob viditelné označení, tkví totiž především v určité eliminaci nedorozumění, která s sebou přináší každodenní mezilidská komunikace. Často býváme na ulici či ve frontě osloveni jinými, často jsou nám kladeny otázky, aniž je nám tato skutečnost známa (!). Lidé, kteří nás oslovují, netuší, že my neslyšíme. My netušíme, že se K NÁM mluví. A ačkoliv většinou preventivně monitorujeme okolí, není v lidských silách mít pod kontrolou všechny situace. Může se ze strany slyšících jednat pouze o komentování nějaké situace, kdy se neočekává náš názor. Může se však po nás chtít rada. Na druhou stranu se může jednat i o kompliment. A my, protože nereagujeme tak, jak bychom reagovali, být slyšící, pak vypadáme jako hlupáci, namyšlenci, v horším případě rovnou jako blbci.
Pravda, někdy situaci vybalancujeme. "Promiňte, říkala jste něco?" optáte se například osoby za vámi či vedle vás stojící (prodavačky, pošťačky, kolegyně, úřednice, chodce...), když ucítíte mírný závan vzduchu, který obvykle doprovází mluvenou řeč. V následné konverzaci si pak ujasníte co a jak. ("Ne, neříkala, proč?" dostane se vám v nejhorším případě odpovědi.)
Někdy reagujeme nepřiměřeně. Mně se například velmi často stávalo, že jsem odpovídala na něco úplně jiného, než na co jsem byla tázána. Důvod byl prostý: dolétlo ke mně pouze jedno, dvě slova sděleného. Protože jsem z pohledu na mluvčího ve zlomku vteřiny usoudila, že nemá cenu (z různých důvodů) v danou chvíli zmiňovat sluchovou vadu, v druhém zlomku vteřiny jsem pak musela vydedukovat, na co jsem byla tázána. Sázka do loterie. Vyčerpávající.
Mohla by tedy zmíněná placka pomoci předcházet těmto nedorozuměním? Bohužel nejsem schopna posoudit. V některých situacích jistě ano (případně by alespoň mnohé vysvětlovala), ale zase na druhou stranu - jakákoliv odlišnost stále budí v naší společnost nepřiměřenou, ba někdy až nežádoucí pozornost a unáhlené reakce. A z toho mám trochu obavy. Z té stigmatizace.
Á propo! Právě jsem si vzpomněla: sice málokdy (ale přece jen) mají některá nedorozumění i poněkud příjemnější dohru. Jako například kdysi dávno, když se nás na procházce s kamarádkou jistý pán optal, kde najde konkrétní ulici. Nevěděly jsme. "Kam za klukama, to víte, ale kde je Leninova ulice, to nevíte!" obořil se na nás pán. Mile jsem se usmála a popřála mu pěkný den. "Hele, tys mu nerozuměla, co?" optala se mě pak kamarádka. Přiznávám, nerozuměla. Ale jako slušně vychovaná dívka jsem se rozloučila a usmála, na tom není nic špatného. Ovšem nevím, jestli bych stejný emoční projev zvolila i tehdy, pokud bych rozuměla jeho poznámce. Nicméně úsměv je silnou zbraní: pán se totiž mírně zarazil, posléze se usmál taky, a kdo ví, třeba se v hloubi duše za svá slova i zastyděl.
A proto přeji i vám úsměv na tváři a příjemný den!
