„Stejně jednou budu slyšet! Prostě budu,“ říkávala jsem mamince, když na mě, coby žáčka první, druhé třídy základní školy, spočinula podezřele uslzeným pohledem. Ne, že by mě snad moje zlatá maminka nějak často litovala, naopak: dávali si s tátou veliký pozor, abych měla stejná práva a povinnosti a stejnou porci jejich lásky jako mí sourozenci. Ale občas se lítostivému srovnání, že některých věcí nejsem schopná, prostě neubránili. A já to se svým dětským rozoumkem zaregistrovala. „Však nebojte, až budu dospělá, budu slyšet! Já to prostě vím,“ snažila jsem se rodiče v takových chvílích povzbudit.
Sama jsem o plné budoucí obnově sluchu ani v nejmenším nepochybovala. Odkud jsem svoji jistotu čerpala, netuším, ale dospělost pro mě v tu dobu představovala pojem silně imaginární. Než budu dospělá, určitě někdo něco vynalezne, na něco přijde, v nejhorším případě se třeba stane zázrak?! Úplně živě jsem to viděla: ráno se probudím a uslyším hovor rodičů z kuchyně, budu rozumět všemu, o čem si povídají mí sourozenci a kamarádi, uslyším vrabčáky na parapetu okna, trávu růst, dokonce ani spolužákům už nebudu kazit hru na tichou poštu. To bude paráda!
Roky však ubíhaly a mě začínalo docházet, že zatímco věk dospělosti se kvapem blíží, sluch zůstává stejný, ba dokonce: zhoršuje se! Vědci a inženýři se žádnými závratnými vynálezy nepřicházeli a na zázraky jsem s nastupující pubertou přestávala věřit.
„Mně to takhle vlastně vyhovuje, chybělo by mi ticho při usínání,“ říkávala jsem a raději přemýšlela, jak vypilovat mé zastírací techniky, aby na mě nikdo nepoznal, jak těžkou mám vadu sluchu a já tak mohla splynout s davem. A protože díky maminčině logopedické práci fakt dobře mluvím a odezírám, hrála jsem slyšící téměř bezchybně.
Pro svůj herecký výkon používám kupříkladu různé neverbální signály a určité univerzální odpovědi typu ano/ne/nevím/hm. Občas se trefím do očekávání, ale většinou jsou reakcí spíše vytřeštěné oči nebo dosti výmluvný pohled, napovídající něco málo o mém IQ. Což jsem chápala a zvládala to. Jediné, co mě trápilo, a doposud vlastně stále trápí, je až neskutečná schopnost zopakovat sdělené téměř okamžitě po té, co již bylo vyřčeno. Zatímco při hovoru o dvou, třech lidech se mi to téměř nestává, ve větší společnosti mám na jistý druh papouškování snad nějaký zvláštní talent, či co!
„Mohla by to být velmi zajímavá ukázka tvorby,“ hovoří kupříkladu jeden účastník uprostřed kroužku lidí na nejmenované společenské události.
„Mohla by to být velmi zajímavá ukázka tvorby,“ opakuji já, přestože jsem tomu dotyčnému předtím VŮBEC nerozuměla! Nicméně už u druhého slova si uvědomuji, že to je přesně ta věta, kterou ostatní měli možnost PRÁVĚ TEĎ slyšet (neptejte se mě, jak to vím, příčinu sama neznám). Zaseknout se uprostřed řečeného už nemůžu a větu tedy dokončím. Následuje pár předlouhých vteřin, kdy na mě všichni koukají a vstřebávají dvojí informaci.
Proč to proboha opakuje, když už to slyšela? honí se hlavou těm, kteří nemají tušení o mé vadě sluchu.
Jak může říkat, že špatně slyší, když DOSLOVNĚ zopakuje vyslovenou větu? honí se pro změnu hlavou těm, kteří o mé vadě sluchu vědí.
Jak z toho faux paux vybruslím, honí se hlavou zase mně. V některých situacích stačí říci: „Aha, to jste vlastně slyšeli, omlouvám se,“ a částečně si tak napravit reputaci.
Jenomže většinou není v lidských silách zachovat si dekórum. A přesně podle Murphyho zákona schválnosti – stane se tak tehdy, když zrovna potřebujete, aby si o vás dotyční udělali výborný obrázek. Oni si posléze ten obrázek sice udělají, ale naprosto ve váš neprospěch. No jo….
Ale chápete ten jev? Přiznám se – já moc ne. Nevím, na jakém principu funguje můj mozek, když jsem schopna ZOPAKOVAT VĚTU, která mým uším zůstala SKRYTÁ? Kdyby se jednalo pouze o ojedinělou zkušenost, ani by mi to nestálo za zmínku. Jenomže podobné komunikační srandy řeším téměř pořád.
A tak si dávám pozor: většinou se soustředím na probírané a řečené do té míry, že se do hovoru skoro vůbec nezapojuji. A když už konečně něco pronesu, tak co myslíte? Správně: papoušek! A tak permanentně hraji. Hraji introverta, ačkoliv jsem v hloubi duše extrovert, hraji slyšícího, ačkoliv jsem (téměř) neslyšící, měním role podle momentální situace, přizpůsobuji se očekávání a jsem neustále ve střehu. A to, s prominutím, dokáže unavit i vola.
Vím, každý z nás je občas hercem. Vlastním hercem na jevišti života. Každý z nás hraje. Někdo víc, někdo míň, někdo si hraje s city druhých jako kočka s myší. Já to samozřejmě chápu, jen je mi někdy smutno, že musím hrát roli, kterou jsem si nevybrala, která mě bude pronásledovat celý život a od které si mohu odpočinout jen ve vzácných chvilkách samoty. Toť vše.
Děkuji, že jsem se s vámi mohla podělit o dnešní myšlenku.
Přeji krásný den!
