NE! zněla odpověď všech (!) dotázaných respondentů v dotazníkovém šetření jednoho nejmenovaného úřadu. Prostě nezaměstnali, no. Mě však tento drobný statistický ukazatel poněkud překvapil. Samozřejmě vím, že trh práce funguje tak, jak (ne)funguje, ale proč takové striktní odmítnutí? V čem jsou neslyšící zaměstnanci horší než slyšící? Čeho se podnikatelé obávají?
Fascinující na celé věci je všeobecná dvojakost lidského myšlení.
Na jednu stranu se totiž poměrně často setkávám s názorem, že neslyšet vlastně není tak hrozné. (Říkají ti, co si dají špunty do uší a pochvalují si, jak je náhodou fajn, mít na chvíli klid. Že i přes ty špunty dostávají dost sluchových vjemů? Že je stále někde v podvědomí pevně usazená informace, že jde pouze o přechodnou, dalo by se říci, relaxační techniku? No comment. O tom někdy příště.)
Na druhou stranu však tento „nicotný“ zdravotní problém představuje obrovskou překážku při zaměstnávání.
Takže: jak se věci doopravdy mají?
Pár let jsem jako těžce sluchově postižená osoba podnikala a jelikož znám mentalitu neslyšících, dovolím si malou rekapitulaci. Výchozím faktem je, že v naší společnosti stále přetrvává mnoho mýtů a předsudků, které by mohly hrát při nazírání na neslyšící osoby velmi důležitou roli. A to i přes obecně lepší informovanost o sluchové problematice a znalost zásad komunikace se sluchově postiženými lidmi.
Př.: Doposud u nás přežívá jeden velmi častý mýtus z dob dávno minulých: kdo nemluví, bude nejspíše mentálně retardovaný. Divili byste se, kolik lidí si to doposud myslí (vy ne?) Pokud se tedy přijde ucházet o práci neslyšící, který namísto čisté mluvy vydává více či méně srozumitelné zvuky, má povětšinou smůlu. Práci nedostane. Z tohoto důvodu tedy na první informativní schůzku přichází řada neslyšících s tlumočníkem, na kterého mají ostatně zákonné právo.
Otázka je, nakolik přítomnost třetí osoby ovlivňuje nestrannost zaměstnavatele. Po pravdě řečeno, být na místě podnikatele, ke kterému se na jeden pracovní post přijde ucházet dospělý český občan v doprovodu jiného dospělého českého občana, leknu se též. Měla bych obavy, jak bude probíhat případná všední komunikace. Bude muset být tlumočník přítomen při každé důležité informaci, či snad dokonce u každého nově požadovaného úkolu?
Určitě ne. Je však třeba si hned na začátku ujasnit priority, pravidla a vzájemná očekávání. Pokud se dohodnete, pak vaše další spolupráce již vyžaduje „pouze“ určitou dávku informovanosti a profesionality ze strany zaměstnavatele, která zahrnuje mj. i dodržování zásad správné komunikace (před každým rozhovorem navázat zrakový kontakt, přiměřeně artikulovat, důležité údaje psát, aby měl neslyšící možnost odnést si je s sebou a nechat si obsah přetlumočit, ….) V případě, že s pracovním výkonem neslyšícího zaměstnance budete spokojeni, ale komunikace stále vázne, je možné využít i moderní komunikační nástroj – online tlumočení do a ze znakového jazyka přímo na pracovišti. Potřebujete k tomu pouze počítač s připojením k internetu. Pokud je snaha - jak jednoduché.
Zatím to však vypadá, jako by se podnikatelé báli neslyšící osoby zaměstnat.
Týká se však určitá forma profesní diskriminace pouze neslyšících? Co třeba nedoslýchaví? Ti přece povětšinou mluví velmi dobře, tlumočníka také nepotřebují…. Nabízí se tedy odpověď, že jich se problém se zaměstnáváním pravděpodobně nedotýká.
Omyl!
Sluchová vada představuje bohužel značnou komunikační bariéru, na kterou jsou lidé obzvláště citliví. Komunikace s nedoslýchavými vyžaduje více pozornosti a času. A co si budeme povídat, čas jsou peníze, že? V dnešní stresující době, kdy jsme zavaleni požadavky, a jsou na nás vyvíjeny tlaky ze všech stran, je asi určitá netrpělivost pochopitelná, ale je to škoda. Tím, že se zaměstnavatelé vzdávají možnosti nejprve se vůbec seznámit se schopnostmi potenciálního zaměstnance, přicházejí velmi často o loajální, pracovité, v mnoha případech mimořádně nadané zaměstnance.
Jeden můj nedoslýchavý kamarád říká: „ Víš, od mateřské školky jsme pořád nuceni všem dokazovat, že jsme úplně normální, schopní, stejně dobří jako ostatní. Problém je, že v naší společnosti se průměrnost nevyplácí. Nemůžeme být tedy stejně dobří jako slyšící, my musíme být v mnoha směrech lepší, výkonnější a pracovitější, aby nás dokázali ostatní akceptovat a brát vážně.“
Zamysleme se.
