Virtuální rande s panem bloggerem

Občas mi píšete, drahé čtenářky. Jste moc milé, děkuji. A občas byste třeba i na to rande šly. Ten pán blogger přece určitě ještě jedno zvládne. A možná to tentokrát neskončí "zase nic". Možná jo a možná ne. Těžko říct, když se to nezkusí, viďte!

© Ján Žabka

Chci si dát pauzu od randění, ale nechci žádnou z vás odmítnout. Tak vás dnes všechny najednou vezmu na jedno virtuální rande. Takové rande na rozloučenou. A zároveň tímto pozdravuju všechny ženy, co se mnou vydržely to obligátní kafe nebo sklenku vína.

Varování na úvod: nebude to nic moc. Pan blogger je hrozně nudný chlápek. Není o co stát. Ono totiž všechny ty moje první rande jsou nakonec stejný. Kdo má pořád něco vymýšlet. Já jsem jen takový pytel levných triků. A dnes to na sebe prásknu. Už se mnou pak nikam nemusíte. Jen si přečtěte, jak by to vypadalo. A hned o mně budete vědět všechno.

Patrně půjdeme do nějaké kavárny. Stačí, aby tam nebyl hluk a nebylo tam nakouříno, terasa v Louvru je prima. Nebo někam na večeři. Miluju mexickou kuchyni. Nebo budu mít extravagantní náladu a půjdeme se nacpat zeleninovou kaší do Hare Krišna. Nebo se přecpeme suši?

Možná si dám pívo, ale napoprvý se budu spíš snažit dělat dojem a budu s dámou cucat víno, to prý na ženy působí pozitivněji. Určitě řeknu vtip nebo dva. Co třeba ten, jak utekly želvy ze ZOO? Vykládat vtipy celý večer je nuda, ale žádný strach, určitě se rychle rozvine zajímavá konverzace. O kině ne, to prý na ženy nezabírá, raději o dovolený, to je prej mnohem lepší. Možná budu vykládat, možná budu pozorný poslucháč, já se přizpůsobím. Do konverzace postupně propašuju těch několik málo věcí, které si můžu započíst k dobru. Ať žijou levný triky!

Brzo ze mně vypadne, že umím francouzsky, tím se vytahuju pořád. Nejspíš nějaký citát. Obvykle zkouším Sous le pont Mirabeau coule la Seine / Et nos amours... Vienne la nuit sonne l'heure / Les jours s'en vont je demeure. Přijď noci, zvoň, hrano, dny prchají, já zůstávám... Ještě mám v rukávě morena de mi corazon, ale jen pro tmavovlásky. Cizí jazyky a poezie, to na ženy často zapůsobí. Když už budu u těch cizích jazyků, kdo ví, jak se ve znakovém jazyce řeknou lesbičky? To je docela legrace.

Pak půjdeme na druhé rande třeba do kina. Kino miluju. Možná půjdeme do jazzklubu, tam já taky rád. Saunu rád ještě víc, ale tam zatím žádna nechtěla. Tak možná půjdeme na driving range, dáma se bude učit odpalovat a já budu napodobovat móresy golfových trénerů: ošahávat a ošahávat. Držet za boky, abych narovnal postoj, přitisknout se a budeme spolu zkoušet ten správný švih. Občas jsem hrozný dotěra! Když dáma projeví zájem...

Dříve nebo později skončíme u mně. Uvařím večeři. Nejspíš jen carbonara, ale umím i kuře na smetanovém karí a grepfruitový kuskus (recept na vyžádání emailem). K vínu obligátní kešu oříšky a trochu hudby, třeba Diegovy deštníky. Brnkat na kytaru nebudu, to se už moc nenosí.

Dál se necháme překvapit...

A víte co? Možná to tak vůbec nebude. Nejspíš to bude všechno úplně jinak. Slavný teoretik války a geniální stratég Clausewitz říkal, že žádný bitevní plán nepřežije první kontakt s nepřítelem (*). Rande není bitva, ale plánovat se nedá o nic víc. Vzpomínáte si na Júlii, jak to perfektně naplánovala? Romeo, Romeo, Romeo! – To připíjím tobě! Všichni už pětset let ví, jak blbě to tenkrát dopadlo...

Tak možná si budeme celý večer vykládat o nelineárních dynamických systémech a teorii chaosu. Nebo o umělé inteligenci? Možná Ti dám u nočního autobusu kamarádskou pusu na dobrou noc a Ty mě bafneš za klopy, naložíš do autobusu a odvezeš k sobě. Možná se budeme líbat v autě a já budu mít z toho líbání tak mokrou ruku, že si ani nebudu moci vyndat kapesníky z džín. Možná půjdem do salsa klubu nebo si zastřílet z pistole. Možná budeme piknikovat u vypuštěné Hostivařské přehrady plné bláta a sežerou nás komáři. Nebo si hned na prvním rande vlezeš do vany, přikryješ se pěnou a prokecáme večer. Možná mi řekneš, že dnes je špatný den, ale hrozně moc se chceš se mnou milovat - a my pak budeme hned napoprvé zkoušet všechny možný kreativní nahrážky. Nebo uprostřed rande zavolají děti, mami, z té pračky se nějak kouří a dost to smrdí a my k smrti vyděšeni poběžíme hasit. A pak uložíme děti a půjdeme zapít stres a žal nad shořenou pračkou.

Něco mě prostě určitě překvapí. To vím zcela jistě. Ženy mě vždy něčím překvapí. Každé rande je vlastně úplně jiné.

Tak já teda vlastně nevím, co budu dělat. Ale ono je to nakonec asi jedno. Je lehké ukecávat ženu na něco, co sama chce.

Jenom budeme oba zase jednou doufat, že dnes jsme se seznamovali naposled. Zeptáte se, jestli o vás napíšu do blogu. A já budu říkat, že doufám, že ne. Naděje umírá poslední. Třeba to vyjde zrovna nám, tady a teď.

Bude to určitě zábava. Ze začátku to vždy byla zábava. Seznamování je pěkná hra. Má úžasnou hlavní výhru. Jen cena za vstup je docela vysoká. Za každé "zase nic" zaplatíme smutkem, zklamáním, depresí. Oba dva.

Nejvyšší čas na pauzu. Už těch "zase nic" bylo tak nějak dost. Moje játra už to utužování po rozchodech nenesou tak lehce jako dřív. Beru si seznamovací dovolenou. Aspoň na chvíli. Ale víte co? Přijďte se aspoň rozloučit. Pokecáme, dáme si sklenku, poslechnem si muziku a bude legrace.

Nashle desátého v půl osmý v Salmovské, drahé dámy.

(*) OPRAVA: Ve skutečnosti to řekl Clausewitzův žák von Moltke, dík anonymnímu, lež velice pečlivému čtenáři za upozornění.

P.S.1 Na rozloučenou obvyklý přídavek. Ke splínu patří blues, co třeba

Tak jste teda slyšeli celej můj příběh
A nevím co dál bych měl říct' vám
Jen až vás zeptaj proč tolik piju
Řekněte že v kartách jsem prohrál vše co mám

To je už trochu moc toho splínu, co? Zkusme jinou sloku, snad to bude kousek lepší

Až jednou umřu chci slyšet holky zpívat
A nechci slyšet už vůbec žádnej pláč
Ten Jazz band ať pánu bohu poví
Kdo k němu přichází a co jsem vlastně zač

P.S.2 U předpremiéry tohoto textu mi napsala Tina, moje dobrá kamarádka a věrná čtenářka:

Zní to strašně smutně a já zjišťuju, že z toho jsem taky smutná a všechny ostatní čtenářky, které se třeba i změnily v něco malinko bližšího, budou taky.

Protože i když se všichni - nechtěla bych vynechat drahé pány - u Tvých článků bavíme a pochechtáváme, tak hlavně cítíme obrovskou sounáležitost těch hledajících... věčně hledajících... co teď budeme dělat? Nemohl by to někdo z nás vzít za Tebe, než Tě ten splín přejde? Takový putovní blog že bychom z toho udělali...

Poprvé jsem se zamyslela nad tím, jaké to pro Tebe musí být... Tisíc rande, z toho zbylo osmset kamarádek, který Ti občas napíšou a jestli fňukaj jen z poloviny tak jako já, tak potěš...

Tina je hrozně milá, viďte. A nezadaná, pánové! (A mladá a krásná a štíhlá a perspektivní - email v redakci.) Ale ten její nápad s putovním blogem je prima. Přímo skvělý. Konečně nebudu mít pocit, že jsem v tom sám. Takže, posílejte mi svoje příběhy, drazí Bakaláři. Jestli Vám psaní nejde, já je zkusím třeba nějak upravit, ale o literární hodnoty tady konec konců nejde. Dělejte to jako já. Pište jak mluvíte.

A já na oplátku občas ješte přihodím nějakou historku z archívu. Stavte se tady občas ve středu, jestli něco nepřibylo. Jistě víte v kolik hodin...