Sex po telefonu namísto první schůzky aneb moje první dvacítka

Doba je vymknutá z kloubů už takovou dobu, že to snad všem připadá tak nějak normální. Sex na první schůzce? Pche! Tím už nikoho nepřekvapíte! A co takhle sex NAMÍSTO první schůzky?

© Ján Žabka

Je horký letní večer a v této kavárně mají vše, co potřebuju k psani: zásuvku, WiFi a Hoegaarden. Tak přidávám vzpomínku na další neúspěšné seznámení, která tentokrát - světě, div se! - není nepříjemná. Naopak.

Hned na úvod říkám, že vždy jsem si myslel, že sex po telefonu je pěkná kravina. Istá slovenská bublinkáreň by povedala "poriadna kofotina". Aspoň jsem to říkal, dokud jsem to znal jen z filmů. Sám od sebe bych do toho určitě nikdy nešel. Ovšem občas osud tyto věci organizuje po svém...

Vlastně jsem se s ní ani nechtěl seznamovat. Dívky o 20 let mladší jsou prostě něco, na co se v létě se zájmem podívám na ulici. A dost. Byla mladá a krásná. Vysportované tělo. Úsměv, za který bych dal nějakou méně důležitou část těla. A krátké vlasy, trochu jako kluk z polepšovny. Jako by to všechno bylo na mě nastraženo schválně.

Nějaký vůl poslal na tabuli na seznamce nějaký blbý vzkaz. Ještě blbější než je běžný průměr mužských vzkazů. Ona nevydržela a odepsala mu nějakou jedovatost. A já zase nevydržel a poslal ji kondolenci. Že se musí zabývat kreténama v takový pěkný den a vůbec. Pak jsme si občas vyměnili vzkaz nebo dva. Vtipy a tak, nic vážného. Psal jsem jí věci jako "Bojovat s blbosti je zasluzne, sice nemuzes vyhrat, ale aspon o kousek pozdrzis konec sveta - nez konecne blbci definitivne zvitezi...".

Byli jsme docela přátelé. Dokonce, když měla svátek a říkala, že jí ještě nikdo nenapsal báseň, přihlásil jsem se dobrovolně. Zkusil jsem napodobit styl místního seznamkového štamgasta Barda s jeho vzkazy typu "Miluju Adélku v růžovém prádélku". Občas dostává odpovědi jako "Sexy výstřih, pohled letmý, půjdem randit, až se setmí". Je to příjemné osvěžení v té záplavě žádostí a nabídek sexuálních služeb a sentimentálních fňuků. Napsal jsem jí k svátku namísto "všechno nejlepší":

Tam někde venku
Na kraji bazénku
V očích pár plamínků

Rozepout halenku
Políbit přes rtěnku
Rozmazat řasenku

Pro mojí hrdinku
Skleničku ryzlinku
A k svátku pralinku

Písmenko k písmenku
Prozradím tajenku
Za Barda chvilenku

Dnes píšu pro Lenku

Vidíte? Už jsem skutečný básník. Ženy mi budou padat k nohám. Nebo se vrhat do náruče. Nebo házet kolem krku. Nebo tak něco. Nebo možná spíš ne...

Pak jeden opuštěný večer jsme si zavolali. Oba jsme byli mrzutí a osamělí, tak jsme vyhrabali nokiácké sluchátka a jali se užívati si našich nekonečných tarifů Eurotelu. Nebo O2. Nebo jak si říkají tento týden. Každou hodinu to sice operátor odpojí, ale jinak můžete sedět, popíjet a kecat do padnutí.

Semleli jsme všechno možný, ženský, fotbal, politiku, nic nestálo za nic, ale hlavně, že nám chutná... Kolem půlnoci jsme začali být ospalí, ale kecat se chtělo dál. Zalezli jsme do postele. Taky si dám pyžamo, říkám. A ona, že prý spí bez pyžama. Najednou jsem si uvědomil, že jsem ještě stále jaksi nebyl vyřazen z reprodukčního cyklu. A na druhé straně (bez)drátu je žena, jejiž plakát bych si s potěšením pověsil na zeď nad postel.

Dál jsme si povídali, ale asi bylo slyšet jisté napětí v mém hlase. Její hlas byl možná malinko vláčnější. Rozhovor se samozřejmě stočil na předchozí milence a na sex. Dozvěděl jsem se, co se líbí jí. Chtěl jsem se vyhnout přímě odpovědi na otázku, co se líbí mně a dal jsem k lepšímu jednu roztomilou erotickou historku, ještě z dob, kdy Mladý Svět byl prima čtení. Zahrnovalo to manžela před domem, manželku v okně, závěs přes záda, milence stojícího těsně za ní a nic neslyšícího nic nevidícího. A zoufalou potřebu udržovat konverzaci než milenec domilencuje. A pár dalších historek.

Pomalu hovor začal být opravdu intimní. Dostali jsme se k naším sexuálním zvyklostem. Sice jen náznakem, ale zatraceně dobře jsme si rozuměli. Teď si budu možná trochu vymýšlet, nechci prozrazovat její intimní detaily. Třeba říkala, že má ráda škrábání na zádech. A já jsem třeba říkal, že mám na pravé ruce dlouhé nehty. Jako vzpomínku na doby, kdy jsem hrál na kytaru. A že moje hlazení je spíš škrábání. Když dáma projeví zájem. Říkala, že by teda zájem projevila.

Měla sametový alt, malinko nakřáplý. Ten, který každého chlapa nutí myslet na satén a hedvábí a prádlo, které se bude snažit co nejrychleji rozepnout.

Pak někdo z nás překročil tu magickou hranici. Možná to byla ona, co řekla "a mě bys takto hladil taky"? Možná to já jsem řekl "chtěl bych tě takto pohladit".  Začali jsme dýchat rychleji než je obvyklé - u lidi ležících sami na posteli v naprosté tmě a klidu. Pak se zeptala "a co bys mi ještě dělal". A já ji to začal popisovat. S největším potěšením. Zeptala se, jestli mi nevadí, když se někdy žena hladí sama. Říkal jsem, že mi to rozhodně nevadí. Spíš mě to vzrušuje. Popisoval jsem dál. A ona brzy už odpovídala jen chraplavým "jo". A občas "to chci". Zase a zase. Tato rozhlasová hra rozhodně nebyla pro mládež...

Byla příliš mladá a příliš zdaleka, abych nám dával jakoukoliv šanci. Nikdy jsme se nepotkali. Ani předtím, ani potom.

Zase nic. Ale tentokrát to bylo úžasné.


P.S. Při psaní tohoto textu mi hrála do sluchátek Lucie:

Divný divný, byl jsem mezi kousky popela
Dotýkal se ohně, i když ne docela

A pak nevěřte na náhody...