O úžasném klukovi

Na seznamce jsou všechny ženy obyčejné holky, co hledají obyčejné kluky. Jen ona hledala úžasného kluka. Zakecali jsme se a já jí vyprávěl příběh, co jsem kdysi kdesi četl.

Byl jednou jeden kluk. Vlastně spíš mladý muž. Nebyl ani nějak krásný ani supr chytrý a už vůbec nebyl děsně bohatý. Určitě nebyl úžasný v žádném směru. Mohl to být kdokoliv z nás, co si budeme namlouvat. A on chodil z práce každý den přes hlavní třídu domů. No, možná chodil ze školy, ale na detailech nám nesejde. A jak tak vždy čekal na zastávce, všiml si, že v domě naproti bydlí moc hezká dívka. A ta dívka vždy takto odpoledne, když bylo hezky a svítilo sluníčko, seděla v okně ve třetím patře a koukala ven. Byla opravdu hezká. Kluk si vlastně myslel, že je MOC hezká.

A náš kluk přemýšlel, proč pořád sedí doma a nikdy nejde ven. Představoval si, jak ji vytáhne na procházku, na zmrzlinu, do kina, ukáže kamarádům. Byl to obyčejný kluk a měl obyčejné plány, ale to už jsem říkal, viďte. Párkrát si dokonce dodal odvahy a zkusmo na ní zamával. Jenže ta dívka byla chladná a pyšná. Dívala se dolů přímo na něj, ale ani nemrkla. Jako kdyby byl vzduch. Kluk byl samozřejmě strašně nešťastný. Celé týdny. Tušil, že pro dívku je příliš chudý a ošklivý, prostě jeden z těch pěšáků dole na chodníku, co nestojí ani za opovržlivý pohled.

Ale protože se náš kluk nevzdával, vymyslel plán - na to jsme my chlapi dobří, když chceme ženu, najednou máme vždy hromady nápadů... ale to odbočuju. Náš kluk si velice dobrodružným způsobem opatřil bílý oblek, zmrzlinově bílý, no svítící na celou ulici. Jak to udělal, to si necháme na příští vyprávění. Ale vypadal v něm prostě úžasně, jako skutečný mladý boháč. No a jak mu to slušelo, teda řeknu vám, nebýt na holky taky bych... ale já už zase odbočuju, promiňte.

Tak ve svým úžasném bílém obleku došel po práci na zastávku jako obvykle, dívka se jako obvykle dívala z okna a on jako obvykle jí zamával. A dívka se na něj zahleděla a vešla dovnitř. Klukovi se až udělalo zklamáním špatně, přece jsem ji nemohl naštvat, v tomto krásném obleku a vůbec. A dívka se v momente zase objevila zpět v okně, zase se na něj podívala a ZAMÁVALA. A kluk byl najednou v sedmém nebi. Dívka sešla dolů, chvíli si povídali, časem došlo i na kino i na zmrzlinu i na kdeco, co do poetického vyprávění vlastně nepatří.

A jak to bylo s tou dívkou? Ach, ale ona vůbec nebyla chladná a pyšná. Vůbec ne. Naopak, byla smutná. Byla totiž docela krátkozraká a velice se tím trápila. Teda, ne že by se jí děti tak moc ve škole vysmívaly, to zas na, ale dívka byla z toho stejně strašně nešťastná, jak už to ty dívky umějí. Byla přesvědčena, že je s brýlemi strašně ošklivá a že jí nikdy žádný kluk chtít nebude. A tak raději nikdy nechodila ven mezi lidi, jen seděla doma, koukala z okna na hlavní třídu a pozorovala ten cvrkot dole. Bez brýlí. Lidi a auta jí splývali v hromadu barevných skvrn, v jedno veliké pestrobarevné mraveniště. Seděla tam a koukala dolů a snila o svém princi. Nemusel by být ani krásný, ani chytrý, ani bohatý, to je jedno, jen ať je hodný. A ať jí má rád. V jejích očích bude úžasný...

Až jednoho dne si všimla nápadného bíleho fleku na chodníku přímo pod oknem. Jen tak tam stál a trochu se hýbal. Bylo to tak neobvyklé, že si zvědavě došla do svého pokojíku pro brýle a šla si tu skvrnu prohlédnout. A on to byl lidičky kluk! V bílém obleku, no celičkej bílej! Slušelo mu to náramně a mával na ni. NA NI! Přímo do okna! A naše stydlivá dívka poprvé svůj stud překonala a zamávala zpátky. A dál už to znáte...

Jen teď ještě zvažuji, jaké je z toho příběhu vlastně ponaučení. Možná "Když chceš potkat lásku, musíš se trochu rozhlížet"? Nebo co třeba "Oblíkej se tak nápadně jak to jen jde, ať si tě láska všimne"? Nebo dokonce "Nos brýle raději pořád, jinak možná přehlídneš lásku svého života"? Zkusme dnes spíše tohle: "Možná bude ve tvých očích úžasný, jen jestli si nasadíš ty správné brýle"...