O ňadrech a dívčích šatnách aneb P.F. 2010

Bylo nám tak deset, možná jedenáct. Dvakrát třikrát týdně jsme postávali před tělocvičnou a čekali na pana trenéra. Tenkrát vlastně soudruha trenéra. My, příští výkvět československého džuda. Zkoušeli jsme si na zasněženým chodníku o-soto-gari a de-aši-harai a starší kluci nám dokonce ukazovali zakázanou uči-matu. Ta je totiž až od zelenýho pásku. Jeden z nich taky říkal, že prej zastřelili nějakýho Lenonona. Tenkrát v jedenácti nám to bylo šumafuk.

© Ján Žabka

Za rohem totiž byla dívčí šatna. A někdo řekl, že se tam převlíkají holky z osmé třídy. Volejbalistky. Některý se prej i sprchovaly. No to se teda musely SVLÍKNOUT!!! Byly jen sedm metrů od nás. A NAHÝ!!!

Na to nešlo nemyslet. Diskuse vázla. Ani uči-mata ani ten Lenonon nás nějak ten večer nebrali...

Začátkem prosince je už v šest tma. Ve tmě nás vidět nebude. Všichni jsme jaksi vědeli, že v bíle natřených oknech jsou dole občas vyškrábaný kousky barvy. A ty holky si tam prej sundavaly podprsenky. PODPRSENKY!!! Kdo by myslel na nějakýho zastřelenýho jakže-se-jmenuje?!

Bylo nás tam snad dvacet třicet. Víte jak dlouho to trvá, než se podívá taková hromada kluků kukátkem? Nedokázali jsme udělat frontu jako ve školní jídelně. Bezohledně jsme se strkali. Co když to nestihneme a ony se oblíknou než přijdeme na řadu? Děsivá představa...

A pak najednou úplná katastrofa. Nějakej blbec snad cvakl přezkou o kovový parapet. Prostě holky vevnitř něco zaslechly. A namísto pištění a ječení začaly suše otevírat okno, kdožepak je to šmíruje.

Všem nám zatrnulo. U cvaknutí kliky tlupa kluků porušila přírodní zákony a v nulovém čase se okamžitě přesunula za roh. Najednou jsme si povídali o tom Lenononovi, ať už to byl kdokoliv. A všichni si zkoušeli uči-matu. Tak nenápadný nikdo z nás v životě nebyl....

Pak ty okna zase školník zatřel, asi se holky stěžovaly. Ale něco vám řeknu. Já byl tenkrát v tý první půlce. A zahlídl jsem prsa. Hned asi dva tři páry. Žádná fotka! Opravdický PRSA!!! Ten obraz mám pořád před očima. Pamatuju si, jak se mi zatajil dech a v břichu slabo.

Už je to hodně dávno. Už jsem mezitím ty prsa viděl i nablízko. Vlastně několikrát. Takže mi to asi zevšednělo. Nebo víte co? Vlastně vůbec ne.

Ten dech se mi v podobné situaci zatajuje pořád. Když si dáma začne rozepínat knoflíky halenky. Na některý věci si už asi nedokážu zvyknout. Prostě nedokážu. Posté, ani potisícé. Některý věci mě budou okouzlovat až do smrti.

A tak ke všem banálním a méně banálním přáním P.F. 2010 připojím jedno svoje. Přeju vám, aby se vám v novém roce taky ještě alespoň někdy zatajil dech.

P.S.1 A nemyslím tím jen při šmírování holek v šatně. To už poslední dobou taky zas tak často nedělám...

P.S.2 Věřte nevěřte, tento příspěvek měl být původně o vzniku vesmíru. Dostal jsem se až ke svinutým dimenzím, pak jsem přidal malou odbočku o čtvrtém rozměru - a najednou jsem zjistil, že píšu zase o ženských. Chjo. Vlastní stín člověk nepřekročí...