Miluju dovolenou u moře, ale nesnáším balení na cestu. Asi proto, že mým údělem je spakovat celou rodinu do co nejmenšího počtu zavazadel a při tom vyžehlit, poklidit, umýt nádobí, dokončit aspoň ty nejnutnější pracovní povinnosti, ostříhat Marušce ofinu a Pepíkovi nehty, vyměnit koruny za eura, zaplatit pojištění léčebných výloh a dalších asi sto věcí. Můj manžel má přitom úkol jen jeden, zato (aspoň z jeho pohledu), ten nejdůležitější. Naplánovat trasu.
Takže ztímco já zhruba týden před dovolenou nevěděla kam skočit a zplavená lítala mezi prací, dětma, domácností, lékárnou a drogerií, Pepa si hrál s navigací. Nejdřív si důkladně prostudoval Google Maps, pročetl pár motoristických magazínů a taky si stáhl několik aktualizovaných map. Pak se párkrát sešel s kamarády a hodiny nad pivem diskutovali, jestli je lepší jet do Chorvatska přes Německo nebo Rakousko, kolik kde stojí mýtné, která hodina je ideální pro odjezd a které benzinky čepují pančované palivo. No a pak už jen zhruba tři večery sumíroval, kudy pojedeme, aby to bylo co nejrychlejší, nejkratší a nejlevnější a aby tam nebyly zácpy.
K moři jsem se strašně těšila, jen kdyby se tam člověk mohl i se vší tou bagáží teleportovat. No nic, aspoň konečně užiju nové plavky, letní šatičky a čočky, které během roku moc nenosím. Vždycky si kupuju ty jednodenní, i když jsou dražší, protože se o ně nemusím starat: prostě je večer jednoduše vyhodím a ráno si vezmu nové. Jenže letos jsem si před dovolenou koupila nekřesťansky drahé sluneční brýle, tak jsem se na čočkách rozhodla ušetřit a koupila si ty měsíční. Roztok si půjčím od Pepy a bude to v pohodě.
Večer před odjezdem už mě přepadala hysterie. Děti samozřejmě šíleně zlobily, hromady věcí, co jsem nachystala s sebou, vypadaly, že nejenže se nevejdou do kufrů a tašek, ale ani do našeho kombíka. Zpocená a utahaná jsem se pustila do práce a v duchu si říkala, že příští rok už nikam nejedu. Budu o dovolené sedět doma na balkoně, pít kafe a vinné střiky a číst knihy, na které celý rok nemám čas.
Ufff. Půlnoc. Dmoucí se zavazadla stála nedočkavě v předsíni a já cestou do sprchy nakoukla do pracovny. Můj muž stále ještě seděl u počítače, kam měl připojenou GPSku, a cosi si bručel pod fousy. „Hlavně si nezapomeň zabalit s sebou všechny osobní věci včetně čoček a roztoku,“ houkla jsem na něj. „Jo, jo, jasně, nejsem blbej,“ uklidnil mě choť.
V půl čtvrté ráno (Pepovi to vyšlo jako ideální doba odjezdu, abychom se vyhnuli potížím na cestě), jsme přemístili polospící děti a tisíc zavazadel do auta a vyrazili. Cesta proběhla v pohodě a deset kafí, tři cédéčka Kabátů pořád dokola nekonečné hádky dětí se postaraly o to, že Pepa ani ke konci trasy neusínal za volantem. Chorvatsko nás přivítalo slunečným odpolednem a hotýlek, který jsme vybrali náhodou přes internet, byl nádherný.
„Nevím, jak vy, ale já si jdu zaplavat do moře,“oznámila jsem rodině, jak za námi zaklaply dveře pokoje. „Jen na sebe hodím plavky a čočky a letím.“ Zanořila jsem se do tašek a bleskurychle vše našla. Umím přece balit!
„Pepo, a kde máš ten roztok, prostím tě?“ „Jejda, já ho asi nechal doma,“ plácl se do čela můj muž. Kdyby pohledy mohly vraždit, jsem v tu ránu vdova. Ale nemůžou, tak jsem začala ječet jako fůrie: „Cože, tys ho nechal doma!!!??? Vždyť jsem ti to snad stokrát připomínala. Víš co, úplně jsi mi zkazil celou dovolenou!! Teď můžu jet rovnou domů!!! Bez čoček to prostě nejde. A navíc – to si vůbec neužiju ty nové sluneční brýle, když budu furt chodit jen v těch pitomejch brejlích!!!“
Pepa mlčel. Stál tam a mlčel. Bylo mu jasné, že cokoliv teď řekne, zapůsobí jako rozbuška. Ale pak se přece jen neudržel a pronesl tiše a klidně: „To si musíš při balení dát pozor, abys doma něco nezapomněla, zlato.“ Hystericky jsem se rozvlykala. Pochopila jsem, že nemá cenu mu vysvětlovat, že jsem SAMA zabalila celou familii, úplně všechno od Maruščiných spoďárů až po krémy na opalování a aspirin na teplotu a ON přitom ANI NEHNUL PRSTEM a jediný co měl UDĚLAT, bylo strčit si do nějakýho podělanýho kufru SVOJE POZDRO S ČOČKAMA A ROZTOKEM.
Pepa zřejmě usoudil, že je třeba mě trochu uchlácholit, tak stále klidným hlasem a s flegmatickým výrazem dodal: “Tak sis měla najít někoho lepšího, kdo by nezapomněl vzít roztok na čočky.” Zamkla jsem se do koupelny a usedavě tam plakala až do večeře.
Dovolenou jsem nakonec nějak přežila i s dioptrickými brýlemi. Ale těšila jsem se domů, až si čočky vezmu alespoň do práce a všechny ohromím – krásná, štíhlá, opálená a v těch úžasných nových slunečních brýlích. Obřadně jsem vybalila nové čočky, vsunula si je do očí a šla se obouvat. Lup. Jak jsem mrkla, jedna čočka vypadla z mého oka rovnou na Pepovy pantofle. Asi jsem si ji špatně nasadila... Vrátila jsem se do koupelny, čočku opláchla v roztoku a znovu nasadila. Mrk. Lup. A byla v umyvadle.
Sakra, co se to děje? Koukám na krabičku a porovávám ji s obalem od mých starých jednodenních čoček. Počet dioptrií souhlasí, ale zakřivení je jiné. Tyhle jsou sice levnější, ale prostě mi nepasujou do oka. Takže bez čoček bych se na dovolené musela obejít i v případě, kdyby Pepa ten roztok nezapomněl vzít. To mu ale radši říkat nebudu...
