Ty už máš zase PMS?

Včera ráno jsem asi vstala levou nohou. Začalo to už tím, že jsem zaspala zvonění budíku a probudil mě až Pepa, který normálně vstává dřív než já, ale měl nějaké školení od devíti, tak se povaloval v posteli. V sedm mu ale došlo, že by děti měly vstávat do školy a školky, tak se odhodlal k činu. Ne, nevstal a nešel je budit! Co vás nemá? Zatřásl ramenem své manželky a opatrně řekl: „Miláčku, je nejvyšší čas vstávat...“

Cože? To už je sedm???!! Vyskočila jsem, jak když mě uštkne had, a strhala z dětí peřiny, postavila vodu na čaj (proč se vlastně říká postavit vodu na čaj?) a naházela na stůl nějaké jídlo. Pak jsem se běžela vyčůrat, vyčistit zuby, obléknout, stáhnout peřinu z dětí, namalovat, stáhnout peřinu z dětí, učesat a pak už jsem je fakt vytáhla za nohu z postele. Donutila jsem je udělat základní hygienické úkony a obléknout se, i když Maruška protestovala, že se jí kalhoty nehodí k tričku a Pepíček předstíral, že si neumí natáhnout slipy poklopcem dopředu.

Pepa už mezitím stačil skočit do schránky pro noviny a seděl u snídaně začten do sportovní rubriky. „Ty si tady vysedáváš a já musím dělat všechno,“ štěkla jsem směrem k němu a postrkovala děti ke stolu. „Kdybys jim aspoň nalil ten čaj, aby jim vystydnul,“ vrtěla jsem hlavou a šla mazat svačinu dcerce do školy. „Ty už to máš zase dostat?,“ opáčil muž klidně a natáhl se po sušence.

V tu chvíli jsme měli deset minut do zvonění na začátku hodiny, a ještě jsem musela navléct děti do kabátků a bot, stihnout autobus a popojet s nimi tři stanice ke škole a školce. „Vy už jdete? Tak ahoj, pusu,“ volal manžel z obýváku a mně tekl čůrek potu po zádech, protože jsem se neprozřetelně oblékla dřív, než byly oblečené děti.

„Dělejte, smradi, nebo přijdeme pozdě,“ přestávala jsem se kontrolovat a strkala polospící postavičky ze dveří. „Maruško, máš všechno? Pepíku, zapni si ty boty! Honem, poběžte, už jede autobus,“ nervy jsem měla na pochodu, hlas mi přeskakoval a oddychla jsem si až ve chvíli, kdy byly obě děti v péči pedagogů (doufejme že víc v pohodě než jejich matka).

„Mám snad PMS?,“ zpytovala jsem své tělo cestou do práce. „Vždyť to mám dostat až za týden, tak co šílím a nervuju?“ Jak jsem tak dumala, málem jsem při přecházení skočila pod autobus. „Kam koukáš, debile?,“ zaječela jsem na řidiče a když se kolemjdoucí nesouhlasně ohlédli, ještě jsem je okřikla: „No co čumíte? Mohla jsem být mrtvá...“

Pak už jsem se jen pohádala s kolegou z vedlejší kanceláře, že na mě nepočkal s výtahem, a seřvala asistentku, že došlo kafe a to sakra nemůže koupit jedno rezervní, aby lidi ráno nestrádali nedostatkem kofeinu???

A potom jsem si pustila počítač. „Zemi bičuje silná sluneční erupce, zářit má několik dní,“ skvěl se na monitoru titulek intenetového zpravodajství. A je to jasné! Žádný PMS – můžou za to erupce. Ještě štěstí, že za pár dní skončí. Moje okolí tak získá čas na regeneraci, než přijde pro změnu místo sluneční bouře ta hormonální....