Proč už nikdy nebudu dělat dobré skutky

Doma mi vždycky říkali, že mám pomáhat slabším, starší pouštět sednout v tramvaji a s chudobnými se rozdělit o chleba. Až do včerejška jsem si myslela, že to je správné. Teď už ale vím, že dobro bude vždycky po zásluze potrestáno a že už NIKDY nebudu dělat dobré skutky. Kdybyste mě teda v budoucnu při páchání nějakého dobrodiní zahlédli, prosím, zabraňte mi v tom...

Začalo to hned ráno cestou do práce. V narvaném metru jsem ukořistila jedno z posledních míst a těšila se, jak si počtu v magazínu Ona DNES. Pohodlně jsem se posadila a nedbala na to, že vedle sedící pubescent má nohy roztažené jak eiffelka, takže se sotva vejdu na svou sedačku, a z uší se mu ozývají zvuky jako z válcovny plechu. Rozevřela jsem časopis a začetla se do prvního článku, když vtom mi do klína málem usedla podsaditá dáma asi ve věku mojí matky.

V jedné ruce nesla kabelu s nákupem a ve druhé igelitku a deštník, z něhož na moje polobotky kapala voda. „Pojďte si sednout,“ vyskočila jsem pohotově na nohy, protože mě ani nenapadlo předpokládat, že poďobaný a napůl hluchý chlapec zaregistruje přítomnost babičky, která si potřebuje sednout. „To jako myslíte mě?!“, obořila se na mne otaškovaná paní a pohoršeně se rozhlížela, jestli se přece jen neplete. „No dovolte. Já přece nepotřebuju sedět! To snad vidí každej, kdo má voči, že nejsem žádná stará rašple, vy jedna drzá kozo,“ málem mne udeřila deštníkem a dovolávala se u kolemstojících soucitu.

Prekérní situaci jsem vyřešila urychleným vystoupením z metra, ale červenala jsem se až na zadku ještě nejméně čtvrt hodiny. Takový trapas! To mám za to, že jsem hodná a všímám si lidí. Příště si taky nacpu do uší sluchátka a exportuju se do jiné dimenze, jako ten prozíravý chlapec. Ještě dva bloky a jsem v práci - těšila jsem se na kafe a kolegyni, které budu vyprávět, co se mi poránu stalo.

„Ty hajzle jeden, ty prasáku hnusnej, dej ty pracky ode mne, nebo budu ječet,“ ozval se zpoza rohu hysterický ženský hlas. „Ty káčo jedna blbá, já ti zmaluju ciferník, žes to jakživa neviděla, ty fuchtle jedna záletná,“ oponoval ženě jakýsi rozezlený chlápek a výhružně dodal: „Já tě zabiju, nic jinýho si stejně nezasloužíš!“ Srdce mi tlouklo jako na poplach, takhle blízko vyloženě jasnýmu domácímu násilí jsem v životě nebyla. Teď stála ta dvojice přede mnou a chlap se sápal ženské po krku.

Váhala jsem asi pikosekundu a pak jsem toho násilníka majzla vší silou kabelkou do hlavy. „Jaůůů,“ zařval, chytil se za čelo a svalil se na zem. Padavka. Vrhla jsem se k té chudince paní a ptala se jí, jestli je v pořádku. „Já jo, ty nádhero,“ osopila se na mě. „Ale co tady pejsáček?“ Vyčítavě mne sjela pohledem a zamilovaně agresora objala. „Lásečko, stalo se ti něco? Jsi oukej? Pojď, já ti to doma ošetřím, ty moje chudinko...“ A se zlostným plivnutím mým směrem si odvedla násilníka do blízkého vchodu. Stála jsem tam jako opařená a doufala, že tohle už je dneska poslední šílený zážitek.

Nebyl. Přes den to celkem šlo: v práci docela pohoda, šéf na dovolené a oběd se dal výjimečně jíst. Kafe, co mi na uklidnění uvařila kolegyně, bylo taky dobré, a tak jsem se bez tušení čehokoliv zlého vydala odpoledne k domovu. U vchodu do metra mne oslovil hubený stařík v roztrhaném oděvu. „Mladá pani, kupte si Nový Prostor,“ poprosil a usmál se bezzubými ústy. „Já už od rána nic nejedl, tak ať mám něco do žaludku aspoň večer,“ zaprosil. „A kolik ten časopis stojí?“, otázala jsem se opatrně. „Třicet korun,“ opáčil dědeček. To mě nezabije, řekla jsem si, i kafe si kupuju dražší a tenhle človíček evidentně potřebuje najíst...

Vytáhla jsem peněženku a ouha: nejmenší peníz, co jsem v ní našla, byla dvoustovka. „Vrátíte mi na ní?“, zeptala jsem se. „Dám vám padesát,“ velkoryse jsem dodala. „To víte, že jo,“ natáhl děda ruku. Vložila jsem mu do dlaně bankovku a chtěla si vzít charitativní časopis. Jenže jsem byla příliš pomalá. Než jsem stačila uchopit tiskovinu, stařík vzal nohy na ramena a křepce odklusal za roh i s mojí dvoustovkou a balíkem časopisů.

Váhala jsem, jestli se za ním rozběhnout, nebo se rozplakat, nebo se sebrat a jít domů. Zvolila jsem třetí variantu a celou cestu k našim dveřím si opakovala novou mantru: „Už v životě neudělám žádný dobrý skutek! Nikdy, nikdy, nikdy... A jestli jo, tak ať mě pokadí holub.“ Plesk...