Potrefená husa

Sice teď s Ivonou držíme dietu, abychom si udělaly v kalhotech místo pro vánoční cukroví, ale všudypřítomné svatomartinské slogany nás dostaly. Taková propečená husička s křupavou kůrčičkou, zelím a knedlíčky... Mňam! Tu musíme mít.

V pátek, přímo na Martina, jsme ale v naší oblíbené hospůdce neuspěly. Poslední dvě husy nám prodali před nosem, protože jsme, my husy, vyrazily na oběd až v půl jedné. Tak jsme se rozhodly, že v pondělí nedáme šanci náhodě a ještě o víkendu obvolaly všechny restaurace v okolí mojí kanceláře.

„Jistě, husička v pondělí na tuty bude. Přejete si rezervaci?,“ dostali mě hned v třetím podniku. „Ano,“ vydechla jsem vzrušeně. „Dvě místa. A radši hned na půl dvanáctou, ať se na nás dostane,“ vzpomněla jsem si na páteční fiasko.

V 11:29 jsme vtrhly do poloprázdné hospody a horlivě se vrhly po jídelním lístku, který nám číšník s panickým knírkem poměrně neochotně podal. Poručily jsme si po pivečku, ať nám husička hezky klouže do žaludku. „Hele, oni ji nemají,“ málem se rozplakala Ivona, když přelouskla jídelák. „Mají jen smažený sýr, zapečené těstoviny a šišky s mákem,“ dodala zklamaně. „Tak to ne,“ rozhodně jsem zvolala a lusknutím prstů přivolala to holátko.

„Máte vybráno?,“ vytáhl pero a bloček. „To teda nemáme,“ výhružně jsem nakrčila obočí. „Kde je husa?“ „Tu prosím dnes nemáme, snad příští týden,“ hlesl hoch, kterému jsem asi připomněla jeho matku, když zlobil. „Ale ty šunkafleky jsou prvotřídní,“ snažil se mě uchlácholit.

Chtěla jsem se hned zvednout a jít jinam. Třeba do samoobsluhy, tam koupit ptáka a doma ho hodiny opékat, mezitím nakrouhat zelí, uhňácat knedlíky a nakonec si konečně dát tu zatracenou vytouženou MARTINSKOU HUSU. Ale Ivona mne zatahala za rukáv: „Víš co, tak si dáme něco jinýho,“ zaprosila. „Já musím za chvíli zpátky do práce.“

Nerada jsem se rozhodovala mezi trabantem a žigulíkem, když jsem toužila po mercedesu. Ale nakonec jsem se rozhodla pro ty vypečené šunkafleky. Ivona taky, aby se to nezdržovalo. Přinesli nám je cobydup, to je fakt. Ale že bych si nějak pošmákla... Rýpala jsem se v nich vidličkou, když tu koukám, servírka nese k vedlejšímu stolu talíř s pořádným kouskem husy obložené zelíčkem a třemi druhy knedlíků.

„Co to je?,“ zařvala jsem na celý lokál, až barmanovi upadla sklenička, kterou právě leštil. „Jaktože támhleti mají husu, když údajně není,“ podala jsem si pikolíka. Zmateně sklopil brvy a zašeptal: „Když ona není v denním menu, ale v týdenní nabídce... a nám dopoledne nešla tiskárna..."

Aby tě husa kopla!," tykla jsem mu v tom rozčilení. Tak pitomou výmluvu jsem v životě neslyšela! Vyskládala jsem na stůl útratu do pětníku. Nejsem husa, abych takovému jelitu dávala dýško. A vyrazila jsem do samoobsluhy. Husu neměli, ale husokachna se ještě v mrazáku krčila. K tomu jsem přibrala ještě pár lahví svatomartinského vína na uklidněnou, zavolala do práce, že si beru neplánovaně půl dne volno, a vyrazila jsem rozhicovat troubu...