Podnikání s kůrovcem

Na chalupě je můj Pepa nejšťastnější na světě. Spadnou z něj starosti a jak říká, při práci na zahradě se skvěle odreaguje. Úplně nejraději je, když nás tam má všechny s sebou. Já chystám oběd nebo přemlouvám skalničky k výkonům, Maruška mi pomáhá, pes se rozvaluje na trávě a malý Pepík napodobuje tátu, takže za sebou vláčí kufřík s plastovým nářadím, "pracuje" s dětskou imitaci sekačky na trávu nebo tlačí plechové minikolečko a řádí.

Jméno jsme mu fakt vybrali trefné, mohl by směle odehrát dětství v životopisném filmu o strýci Pepinovi z Hrabalových Postřižin. Přeřve zpívající ptáky, bučící krávy i motor nedalekého traktoru.

Na chalupě je nám všem zkrátka nejlíp. Ale nejvíc ze všech Pepovi. Na žebříčku chalupářských prací u něj absolutně vede dřevo na topení. Čím víc hranic a dřevníků, tím líp. Jakmile se naskytne příležitost koupit z lesa třeba jen padlý kmínek, hned je na místě. Řeže, seká, převáží a rovná, místo divočáka se coby Bivoj pohybuje po zahradě se špalky na rameni. I přesto, že na chalupu jezdíme i v zimě a tedy dost topíme, už celý obvod plotu kolem dokola naší zahrady obkroužila dvoumetrová bariéra dřeva.

Byly okamžiky, kdy jsem na dřevo i žárlila. Tak vášnivě se s ním Pepa mazlil a tolik času mu bez řečí ochotně věnoval. Už ale vím, že se mi spokojený, šťastný a odreagovaný manžel vyplatí. A navíc bude v chalupě teplo, a to já miluju. Můj Pepa je zkrátka kůrovec, jak mu někdy škádlivě říkám.

Když nedávno podlehly dřevníkům i poslední metry plotu, nastal problém, kam s topivem dál. Co udělá kůrovec se svými příštími zásobami? "Mohl bys na kšeft dělat dřevo sousedům," navrhla jsem mu. "Anebo Pražákům do krbů!" Ani jedno neprošlo. "Na kšeft bychom to dřevo z lesa nezaplatili," obnažil s povýšeným výrazem zároveň záludnosti podnikání i moji naivitu.

"Co koupit rovnou les?," nevzdávala jsem se. Odpověděly mi jeho oči v sloup. Naštěstí mě ale má můj statný a pracovitý brouček pořád rád, a tak pokračoval trpělivým výkladem o astronomických cenách lesa vzrostlého i nevzrostlého (u druhé varianty by se zase pořádného dřeva nedočkal ani náš tříletý Pepík).

V duchu jsem rychle přemýšlela o dalších možnostech, jak využít manželovu vášeň. "Co na té stráni, která patří k pozemku, pěstovat vánoční stromky?," nadhodila jsem už trochu žertem další nápad, ale čekala mě znovu smršť odmítavých argumentů.

"Víš, co je to práce? Vysadit, vyžínat...a než vyroste, trvá to aspoň deset let. A navíc - ve stráni! Víš vůbec, jak rostou stromky ve stráni? Vždyť by byly z jedné strany placaté."

Už to vypadalo, že pro Pepu další dřevařinu nevymyslím a že budu muset kvůli našemu venkovskému štěstí v noci zásoby tajně pálit na táboráku, abych udělala místo čekající kulatině. Ale Pepa si pod vousy opakoval: "Placaté... placaté... to by mohly být stromky leda tak do garsonky ke zdi."

No to je nápad! Už vidím tu reklamu: „Máte malý byt? My máme vánoční stromky i do garsonky. A za poloviční cenu!“ Co vy na to? Brali byste je? :-)