Osudná záměna

O víkendu jsme s naší Maruškou vyrazily na nákupy a nejlepším úlovkem dne byla bezpochyby nádherná růžová prošívaná bunda s výšivkou Hello Kitty, do které se zbláznila nejen dcera, ale i já bych si nechala říct, kdyby mi bylo o dvacet let míň a měla bych asi tak o půl metru menší zadek.

O to větší byl můj šok, když hned v pondělí dorazila Marie ze školy v nějaké zelené obnošené parce s maskáčovou kapucou. „Proboha, kde máš tu novou bundu?,“ lomila jsem rukama a asi deset minut na ubohou holčičku ječela jako fúrie, že si ničeho neváží, že je úplně pitomá, že si nedává pozor na své věci a že nepozná rozdíl mezi skautským havelokem a dívčí elegancí.

Když jsem se nadechovala, že budu pokračovat v chytrém kázání, skočila mi dcerka do řeči a oznámila mi, že si je samozřejmě vědoma, že tohle NENÍ její nová bundička, ale že holt Verunka Kudláčková odešla v té její a ona přece nepůjde domů v takové zimě jen v mikině.

Musela jsem uznat, že to má svoji logiku, a jala se vyzvídat, kde Verunka bydlí. Pak mi padlo oko na podšívku kabátku: velkými písmeny se tam skvěly iniciály VK a k tomu telefonní číslo na její rodiče. Stačil jeden telefonát a rychlá noční návštěva o dva bloky vedle a naše růžová krasavice byla zase doma. „A dávej si na ni pozor,“ neodpustila jsem si poučnou poznámku směrem k dceři.

Na celou historku bych docela rychle zapomněla, kdybych dneska nešla s kolegyněmi na oběd do nedaleké restaurace. Sedíme, hodujeme, vyprávíme, dokonce i kávičku si dáme a... jéje, to už je hodin, musíme zpátky do kanclu! Holky popadly své bundy a kabátky, ten můj se krčil úplně vzadu na věšáku, tak jsem se do něj nasoukala a spěchám k východu.

Jenže co to? Místo dvouřadového kabátku se stojáčkem a délkou do půli stehen, který jsem dostala loni k Vánocům od své matky, mám na sobě jednořadový utíkáček se šálovým límcem, který mi sotva zakrývá půlku zadku. Sice ho zapnu a je taky černý, jako ten můj, ale není můj. Je docela cizí a vůbec se mi nelíbí. Chci zpátky svůj kabátek se stojáčkem a dvěma řadama knoflíků!

Jenže bohužel, na jeho podšívce se neskrývá ani podpis, ani telefon původní majitelky... A na rozdíl od školaček z jedné třídy je paní nebo slečna, která odešla v mém kabátku, asi navždy ztracena a nedohledatelná. Zejména v případě, že si stejně jako já myslí, že můj kabát je o dost lepší než ten její...

Pro jistotu jsem dala servírce své telefonní číslo a mailovou adresu, kdyby se ona osoba náhodou vrátila. Ale pomalu a jistě se začínám smiřovat s tím, že můj nový utíkáček má šálový límec, mini délku a mnohem méně knoflíků, než jsem byla zvyklá. A že mi táhne na záda. Ještě, že to neví moje matka, to by bylo řečí, že si nedovedu ničeho vážit a že si pořádně nehlídám své věci...