Oněnka a běh pro zdraví i krásu

Mám pár kilo navíc a nulovou kondici. Navíc je tu léto a blíží se rodinná dovolená u moře. Tak jsem na to vyzrála: koupila jsem si nové miniplavky a protože moje velikost osciluje mezi M a S, vzala jsem ty menší. "Skvělá motivace," řekla jsem si a rozhodla se, že začnu běhat pro zdraví i pro krásu.

Nakonec, nebudu ve své snaze u nás doma jediná. Jak už jsem psala, manžel Pepa už delší čas hubne. Mimo jiné od podzimu odchází víceméně pravidelně po večerech běhat. Vrací se přes hospodu, kde doplní chybějící tekutiny a vitamín B, a já v duchu obdivuju jeho vůli, protože běh mi odjakživa připadal jako ten nejnudnější pohyb na světě.

Jen jednou jsem vyběhla s Josefem a po sto metrech prvního kopce jsem to vzdala. "Kdepak, nic pro mě," ověřila jsem si a vrátila se zplihle domů k oblíbenému televiznímu seriálu. Zkousla jsem dokonce i mužovy posměvačné poznámky o bábovkách a srabech.

Jenomže tohle jaro začaly běhat snad VŠECHNY kolegyně v práci. Že bych jenom já byla taková rozkydlá sketa? "Tak to tedy ne," hecovala jsem sebe sama. A tak jsem poprvé vyrazila běhat. Jenže první překážka se vyskytla už doma u skříně. Co na sebe? Běžecké elasťáky obtékající nenáviděné zadnicové špekance, upnuté tričko prozrazující každý nedostatek těla... Zrcadlo bylo nemilosrdné.

"Jsem statečná a dospělá, nic mě nerozhází, ani pohledy štamgastů vysedávajících v zahrádce hospody, kolem které chtě nechtě poběžím do parku," přesvědčovala jsem sama sebe, že zrcadlo zkresluje, protože přece vypadám SKORO jako laňka.

Nakonec jsem to vyřešila. Prostorově výraznější pozadí jsem zakryla růžovými trenýrkami v domnění, že vypadám alespoň roztomile, nazula tenisky a vyrazila.

Po prvních metrech, cestou kolem výčepu, upoutala moje růžová zadnice nejméně desítku párů očí. Soustředila jsem se na asfalt před sebou a na pána o berlích, který zdolával mírné stometrové převýšení pár metrů přede mnou."Toho přece dám," hecovala jsem se, jenže vzdálenost mezi námi se nijak výrazně nekrátila. Na konci stoupání jsem s ním ale už běžela několik minut o prsa a na následující rovince přišlo moje první vítězství. Stařík konečně prohrával. Nejspíš proto, že jeho oči ulpěly na mém růžovém billboardu, který se mu jen pomalu vzdaloval.

"To chce odměnu," vzpomněla jsem si na rady psychologů z chytrých knih: "Za každý úspěch se pochvalte a odměňte," velí lidem s pošramocenou sebedůvěrou. Dobře, původně vymyšlený kilometrový okruh malinko pozměním, jen o pár metrů ho zkrátím a seběhnu s kopce k mé oblíbené cukrárně," přehodnotila jsem plán a neodradila mě ani maminka s kočárkem, která kolem mě spěchala na přijíždějící tramvaj.

Zdolala jsem krátkou rovinku a odbočila zkratkou dolů k cukrárně. Z kopce to šlo podle očekávání tak nějak samospádem. Na lavičce u cukrárny mě už z dálky vyhlížel zamilovaný pár. Mé nepřehlédnutelné trencle poutaly pozornost na sto honů, nehledě na to, že jsem se valila přímo na ně.

"Slečno, vy běhat nemusíte! Máte krásnou postavu," volala na mě už z dálky ta milá dívka. Řekla: SLEČNO a KRÁSNOU POSTAVU! No, pane jo! Dobíhala jsem do cukrárny šťastná a spokojená sama se sebou. Ale i tak si odměnu zasloužím.

"Dám si colu, větrník, laskonku a medovník," objednala jsem si udýchaně a schovala svůj růžový billboard do proutěného křesla. Tak si říkám, že to běhání je vlastně docela fajn!