O řidičce, která viděla houby

Nechápu, proč ostatní lidi mají normální maminky, které v důchodu štrikují, pečou bábovky, hrají s vnoučaty pexeso a luští křížovky, jen já mám matku poděsa. Takže když mi ve čtvrtek dopoledne zavolala do práce, tušila jsem průšvih. „Zlato, asi jsem nabourala,“ oznámila mi...

Ježišikriste, snad se jí něco nestalo, napadlo mě hned. „Neboj, holčičko, jsem v pořádku, jen vůbec nic nevidím,“ chlácholila mě matka. Když jsem si nechala vylíčit, kde se nehoda stala, popadla jsem kabelku a vyrazila úprkem. Cestou jsem přemýšlela o tom, že budu asi brzo poloviční sirotek, protože táta mámu jistojistě zabije, až zjistí, že mu zničila auto. A co to povídala o těch očích? Jak nic nevidí?

Když jsem dorazila na místo, auto vězelo zakousnuté do lavičky na autobusové zastávce a moje matka stála opodál a nervózně klepala popel z cigarety na zem. Zamávala jsem na ni povzbudivě, ale ona se dívala někam za mne. „Mami,“ hlesla jsem vyděšeně. „Vidíš mě? To jsem já!“ „Jé, já si tě nevšimla,“ odtušila máma stojící dva metry přede mnou. „Hele, já vůbec nevím, jak se to mohlo stát,“ pokrčila rameny a ukázala směrem k té spoušti.

Trochu mě uklidnilo, že nikde kolem nevidím krev, jen hlouček kolemjdoucích, kteří o čemsi vzrušeně debatovali a ukazovali si směrem k nám. „Prosímtě, mami, co jsi dělala?,“ zeptala jsem se docela zbytečně, protože i našemu Pepíkovi by bylo jasné, že babička prostě nezvládla průjezd zatáčkou a nabořila to do zastávky. „Víš, to je delší historie,“ začala matka zeširoka. „Byla jsem na vyšetření tady na očním,“ pokynula směrem k poliklinice. „A oni ti mi tam něco nakapali do očí a já měla najednou před očima mlhu, že jsem sotva našla místo, kde jsem zaparkovala...“

Tady by asi každý normální člověk usoudil, že půjde domů pěšky, když nevidí na krok. Ne tak moje máti. „Nene, miláčku, já nechtěla jet domů. Jen jsem chtěla přeparkovat tady z toho placeného stání. Víš, jak je táta na korunu,“ použila dost zvláštní argument, když na škodce díky tomuto manévru vznikla škoda minimálně třicet tisíc.

„Mami, já se z tebe zbláznim,“ oznámila jsem rezignovaně. „A policajty jsi volala?“ „Ne, proč? Jen odtahovku. Vždyť se nikomu nic nestalo,“ prohlásila moje máma a vykulila na mě oči, které vypadaly jako oči mimozemšťanky nebo drogově závislé (jak byly rozkapané, měla obrovské roztažené zorničky). „A co ta lavička? Ta je OK?,“ spráskla jsem ruce. „Radši je hned zavolám, ať z toho ještě není polízanice, že jsi ujela z místa nehody,“ pravila jsem, když jsem na obzoru zahlédla odtahovku.

„Tak pani, to bude drahý,“ oznámili příslušníci, když po dvou hodinách dorazili. Pána z odtahovky jsme chytře poslaly na oběd, protože jsme dostaly telefonický pokyn s ničím na místě nehody nehýbat. Natož s pomačkaným autem. A ještě jsem matku vyzbrojila svými slunečními brýlemi, protože jinak by ji odlifrovali rovnou do Drop-inu.

„Vždyť jste mohla porazit třeba maminku s kočárkem, kdyby tu nějaká šla!“ Výhružně pravil policista. „Evidentně jste nezvládla řízení,“ zavrčel druhý strážce zákona. „Požila jste?,“ nadzdvihl jedno obočí a vytáhl z kapsy alkoholtester. „Ani kapku,“ dušovala se matka. „Nějaké léky nebo snad DROGY?,“ pokračoval a zvídavě se zahleděl matce do tváře. Ta s očima schovanýma za černými skly a s výrazem Bridgite Bardot v dobách největší slávy zaševelila: „Propána, to ne! Myslím, že mě oslnilo slunce.“

Asi měli slabost pro italské krásky v nejlepších letech nebo prostě jen spěchali na oběd, pravda je, že policisté obhlédli místo nehody, sepsali protokol, vrátili matce doklady a oznámili jí, že si má dát příště větší pozor a že dnes, když má teda ten svátek (díky babi, že jsi matku pojmenovala tak výstředně Jolana!), tak se to obejde s napomenutím. Ostatně, myslím, že jim bylo jasné, že skutečný trest teprve přijde. V podobě naštvaného otce, až se dozví, jak máma ublížila jeho vymazlené škoděnce...