Naši muži

„Měla bys myslet taky na sebe a ne jim jen dělat doma chůvu, hospodyni, kuchařku a já nevím co ještě,“ hučí do mě často kamarádka Ivona. A to se pak sebereme a jdeme na kafe, trochu obhlídnout obchody, něco malého zakousnout a hlavně probrat, co jsme nestihly přes sms a mail. Tedy především naše muže. Malé i velké. Což je teda spíš téma na roky a ne na jeden večer...

Máme obě sice manželství klapající jak švýcarské hodinky, úžasné milující a milované partnery a vzorné děti, ale občas se nám to trochu vymkne a tu se v našem podání z dokonalých mužů stávají ti nejpolitováníhodnější bídáci a z našich sladkých robátek malí Krakeni. ;-)

Jako tuhle: „Máme zase tichou domácnost,“ sdělila Ivona ponuře pěně od cappuccina, jen co dosedla na polstrované křeslo naší oblíbené kavárny. „Představ si, že Petr si vzal odpoledne dovolenou, takže jsem si logicky myslela, že konečně dodělá ty dlaždičky v koupelně a uklidí si z komory motor od raketoplánu, nebo co se to tam válí za monstrum. Jenže on se místo toho až do večera vrtal v nějakym starym rádiu, co koupil na blešáku, dětí si ani nevšiml, sežral co mohl a ještě udělal binec v kuchyni,“ zvyšovala postupně hlas.

„A když jsem se zeptala, kdy se teda budeme konečně koupat jako lidi, tak vyskočil jako čert z krabičky a prej co jako mám. Že celý dny dře v práci (já asi ne!) a po večerech maká doma (asi myslel to, jak domů nosí všelijaký vehikly a opravuje je na kuchyňskym stole, takže děti musej večeřet v obýváku...). A že si taky chce někdy dělat SVÝ VĚCI.“

Ivona byla čím dál brunátnější: „No chápeš to? Jakože já si dělám svý věci asi pořád. Třeba si peru, nebo si vytírám, nebo si žehlím a utírám si klidně prach, nebo si taky čistím odpad, co už tejden slibuje vyčistit. A když se mi zachce, chodím si na nákup a taky si vařím, píšu si s dětma úkoly a meju si nádobí...“

„To víš, chlapi,“ shrnu to filosoficky a honím Ivonu, aby dopila kafe, že půjdem ty nervy zklidnit nákupem nějakých pěkných šatiček na léto. Já si teda poslední dobou nemůžu na Pepu stěžovat. Doma pomáhá, na nákup chodí, o děti se stará... třeba dneska. Ani jsem jim nemusela nic vařit k večeři. Prý: „Jen si to, miláčku, s Ivonou hezky užij, já už to tady nějak zvládnu sám.“ No mohla jsem se vdát líp? Nemohla...

Jinak se večer s kamarádkou povedl. Ušetřily jsme obě skoro dva tisíce, protože jsme sehnaly úžasný kousky v akci. Já fialovou kabelku zlevněnou o 50% (sice si teď k ní ještě budu muset koupit fialový boty nebo aspoň šátek, ale nekup to za 499 Kč!) a skvělý letní šatičky k vodě (dvoje za cenu jedněch). A Ivona zase perfektní kraťasy pro kluky, zlevněný o 30% a pro sebe super páskový botičky – byl to výprodej okrajových velikostí. „Ještě že mám nohu velikosti menšího surfu,“ radovala se kamarádka, když tasila pětistovku.

Cestou domů jsme se ještě stavily ve vinárně na dvojku, abychom ten hezký večer oslavily, a pak jsme se rozešly do svých domovů. Byla skoro hodina po půlnoci. Doma ticho a tma. Sice jsem za dveřma zakopla o Maruščinu aktovku, ale to ona si ji asi, holka pilná, už připravila do školy. V kuchyni to docela šlo. Vyndaných bylo jen šest hrnců z osmi, dvacet talířů, patnáct lžiček, devět nožů, sedm hrnečků a dvanáct skleniček, což je docela slušné skóre a myčka to nadvakrát hravě zvládne...

Dala jsem si sprchu a lehla si vedle oddychujícího Pepy. „Tatííí,“ ozvalo se za dvě pikosekundy z dětského pokoje. „Pepík!“ zaječel muž, vyskočil a utíkal vedle. „No, Pepo, ty jsi se počůral,“ vedl synka s holým zadkem k nám do postele. „Tak pojď spát k nám,“ zamručel a moji muži ulehli vedle mne. Dělala jsem, že spím. Dneska teda službu na převlíkání počůraných postýlek nemám já...

Budík. Cože? To už je tolik? „No, Pepo!“ ozve se vedle mne. „Tys mě počůral,“ ječí otec a štítivě vyskakuje z postele v mokrém pyžamu. „Ne tatínku, to ši byl ty,“ vrtí hlavou rozespalé děcko. „Podívej še na šebe. Dyť máš úplně moklý pyžamko!“ Hrozně bych se chtěla začít smát, ale nechci snižovat otcovu autoritu, a tak si jdu radši čistit zuby. Je mi jasné, že Pepa včera zapomněl dát Pepíka před spaním vyčůrat a ani v noci ho nepřiměl zbytek nádrže vypustit do záchodu. Stavím na kafe a s potěšením sleduju, jak moji muži odnášejí počůrané svršky a spodky do prádla. To snad ani Ivoně nemůžu vyprávět...